Včera jsem vydal článek o výsledcích letošního 22. ročníku Czech Press Phota, dnes se k němu ještě jednou vrátím – byť jej pouze využiji k malým úvahám.
Czech Press Photo od jeho založení chápu jako takříkajíc fotoreportérskou soutěž. Nic jiného než slovo Press v jejím názvu mě k tomu nevede. Jinak řečeno, vnímám jej jako soutěž fotografií, které mají za úkol působit jako obrazový materiál v nejrůznějších médiích, ať už to jsou noviny, časopisy, internetová média nebo třeba v malé míře i televize. Ať chcete nebo nechcete, takovýto obrazový materiál musí splňovat některá základní kritéria – „press“ foto není umělecký žánr – zde jde primárně o sdělení.
Dostáváme se tedy k první otázce, respektive zamyšlení: Fotožurnalistika vs výtvarná fotografie. Opět si nemusíme nic nalhávat – obrazové sdělení musí být v dnešní uspěchané době velmi jednoznačné, čitelné, až skoro primitivně jednoduché. Jeden pohled na fotografii musí říci vše. Divák nemá čas a ani nechce ve fotografii luštit skryté jinotaje a umělecké nadsázky. Divák/čtenář vyžaduje jasné sdělení. Fotografové jsou ale obvykle osobnosti tvůrčí a velmi rádi do svojí práce vkládají alespoň trochu toho „artu“. Je to však ve fotožurnalistice žádoucí? Pojďme se na tuto problematiku podívat optikou některých – ať už oceněných nebo nominovaných – fotografií letošního Czech Press Phota.
Snímek Öresund volného fotografa Jaromíra Hanzlíka, s nímž vyhrál kategorii Příroda a věda (single) ukazuje krásný příklad, kdy je jasné sdělení ozvláštněno výtvarným pojetím. Když tuto fotografii uvidíte v jakémkoliv médiu, okamžitě budete bezpochyby vědět, že se jedná o mořskou farmu větrných elektráren. Čitelnosti sdělení tedy bylo učiněno zadost – ale zároveň, nebo spíše „a zároveň“ má tento snímek výrazný výtvarný přesah. Nebo vy byste si jej ve výstavním formátu nepověsili na zeď?
Jaromír Hanzlík si v letošním Czech Press Photu vysloužil ještě jednu medaili – první místo v kategorii Každodenní život (single). „Výtvarna“ je zde tak akorát, ale co sdělení?
V popisce k tomuto snímku můžete číst: „Amalfský poloostrov v Itálii je tak členitý a skalnatý, že úzké pláže lze pozorovat z útesů ptačím pohledem. V Sorrentu je úzká pláž nastavena molem k opalování.“
A já se ptám: Kdybyste nečetli popisku, poznali byste z fotografie, že jde o molo, kterým je nastavena úzká pláž u skalnatého pobřeží? Těžko. Fotožurnalistické sdělení je zde de facto nulové, zůstává jen pěkná fotografie. Ne, probůh, nemazat, nezatracovat ji. Ale vhodně ji v médiích použít – o tom na dalším příkladu.
Třetí příklad už je opravdu kontroverzní. I když, přiznám se, miluju fotografie tohoto typu, jehož je vítězný snímek Michala Červeného v kategorii Sport (single).
Fotografie našeho olympijského vítěze, MTB jezdce Jardy Kulhavého na trati světového poháru horských kol ve francouzském La Bresse, má výrazný výtvarný přesah, o tom nemůže být sporu. Je nádherná, sám bych si přál takovou někdy pořídit. Ale… ona fotožurnalistika, jasné sdělení se z ní nikoliv vytrácí, nýbrž doslova se v ní ztrácí. Toto není fotografie vhodná jako hlavní snímek k článku o závodu cross country v La Bresse. Neznamená to ale, že do onoho článku nepatří. Patří, protože – jak znovu opakuji – je skvělá. Ovšem její místo je někde na konci v galerii doprovodných fotografií. Bohužel.
Mimochodem, v tomto případě už ani tak nezáleží na fotografovi, jako na fotoeditorovi konkrétního média. Ten musí přesně vědět, který snímek je nejlepší jako úvodní nebo chcete-li hlavní fotografie. Tento to bohužel není, stejně jako to nejsou opalující se ženy na předchozí fotografii Jaromíra Hanzlíka. Ocenění v Czech Press Photu jim ale samozřejmě po právu náleží, to nijak nezpochybňuji.
Reportáž vs dokument
Jestliže v předchozí části tohoto mého „rozumování“ kralovaly osamocené fotografie z kategorie single, pak v úvahách o rozdílnosti reportážních snímků oproti dokumentární fotografii, budou samozřejmě ve hře série. Tématické série fotografií mají jen velmi omezené využití v novinách (maximálně tak v jejich přílohách), využívané jsou zejména v obrazových časopisech, ať už to jsou týdeníky, čtrnáctideníky nebo třeba měsíčníky. Nemyslím tím samozřejmě hobby časopisy, módní či rybářské listy, na mysli mám víceméně zpravodajská či „zpravodajsko-společenská“ média, jako je například v našem prostředí česká mutace Newsweeku.
Typický zpravodajský týdeník využívá série fotografií pro vícestránkové reportáže. Důraz zde kladu na slovo reportáž – protože tu, minimálně v kategoriích jí blízkých, jako je například Každodenní život, Lidé, o kterých se mluví nebo Problémy dnešní doby – od Czech Press Phota očekávám v oceněných sériích více nežli série typu dokumentu. Jak to dopadlo letos?
Zrovna třeba v poslední jmenované kategorii Problémy dnešní doby je výsledek jako vystřižený z učebnice fotožurnalistiky. Soubor snímků Boj o Syrtu – Boj s ISIS v Libyi Stanislava Krupaře představuje čistokrevnou fotoreportáž.
Oproti souboru Standy Krupaře, představují série dalších dvou nominovaných fotografů – Lovci duchů Radka Kalhouse a Konec hlubiného dolu na hnědé uhlí – Centrum v severních Čechách 2016 Ibry Ibrahimoviče, de facto dokumentární soubory. Nejsou to reportáže, obrazově popisující jakékoliv aktuální téma. Patří více k dokumentárním souborům, zobrazujícím nějaký problém nebo děj v delším časovém období.
Obě série jsou ale výborné, o tom není sporu. Zejména Kalhousovi Lovci duchů představují skvěle zpracované palčivé téma, „z nějž“ sice neteče krev, ale představuje dle mého soudu poměrně vážný problém. Čtěte popisku a koukejte na fotografie:
„Lovci duchů.
Šimon pláče, protože ho máma tahá za vlasy, když mu z nich chce vyndat žvýkačku, kterou si tam nevědomky přilepil během koukání na tablet.
Ze série Lovci Duchů: Nástup digitálních technologií změnil způsob jakým tráví děti volný čas. Dnešní rodiče byli poslední, jejichž dětství neovlivnil IT boom a pohled na vlastní děti zírající dlouhé hodiny do tabletů v nich vyvolává přinejmenším rozpaky. Já jsem fotografoval svého syna Šimona a snažil se porozumět jeho myšlení.“
Zrovna v případě sérií kategorie Problémy dnešní doby tak trochu lituji, že se v Czech Press Photu neudělují druhé a třetí ceny – protože minimálně zde by to skutečně „sedlo“. První cena čistokrevná reportáž, druhá a třetí – krátké dokumenty. Které… fotožurnalistika samozřejmě také potřebuje a také využije. Nikoliv však ve zpravodajském týdeníku coby aktuální reportáž, ale jako několikastránkové téma v obrazovém měsíčníku. Například.
Svět vizuálního sdělení je zkrátka velmi obsáhlý a různorodý a letošní Czech Press Photo jej ukazuje – po dlouhých plytkých letech – překvapivě pestře. Děkuji za tuto příjemnou změnu!
