Černá a bílá v portrétu

Portrét jakožto oblíbený fotografický žánr má velmi široký záběr. Portrétem je možné nazvat detail tváře člověka, ale i malou postavu v prostředí, které ji charakterizuje. Portrét můžete vyfotit na sterilním pozadí, v dobře promyšleném prostředí nebo v náhodném prostoru/okolí, v němž najdete portrétovanou osobu.

Poslední tvrzení naznačuje, že portrét může být plánovaný, dlouho připravovaný a do detailů promyšlený, ale může to být také momentka z ulice či jiného prostředí. Portrét, který je plánovaný a „řízený“, nazýváme také stylizovaný. Všechny tyto variace se týkají obsahu portrétu a jeho výrazu. Na všechny takové portréty od vás jsme zvědaví v prvním soutěžním kole Fotky Nikonblogu 2022 s tématem Černobílý portrét.

Tím jsme také položili jasnou podmínku na jednu formální vlastnost fotografie portrétu. Barevnost = bezbarevnost :-) Očekáváme od vás zkrátka černobílé fotografie lidí. Jak rozličnými způsoby, co se týká obsahu, světla a prostředí, se dají zachytit, to si ukážeme v tomto článku.

Na začátek to nejdůležitější – světlo!

Světlo v černobílém portrétu

Charakter světla určuje, jak bude černobílý portrét vypadat. Nemyslíme samozřejmě barevnou teplotu světla, i když i ta má trochu vliv na podání stínů a světel v digitální fotografii (při počítačové konverzi). Všímat si budeme hlavně tvrdosti a směrovosti světla. Mohlo by se zdát, že jde o jednu stejnou vlastnost nebo charakteristiku světla, ale není to úplně pravda, alespoň ne celá.

Tvrdé světlo je charakteristické tím, že vychází z jednoho silného bodového zdroje, a kam dopadne, tam vytvoří na objektu velmi světlá místa – plus hluboké stíny v těch částech obrazu, kam se světlo nedostane. Přechod mezi světlem a stínem je pak velmi strmý. Tím dává tvrdé světlo vyniknout konturám, struktuře objektu nebo povrchových nerovnostem. Zvýrazňuje hranovou ostrost a 3D podání fotografovaného objektu.

U portrétu tvrdé světlo zvýrazňuje ráz osoby, její tvar či vrásky. Fotografii dělá strohou a výraznější. To všechno se dá pozitivně využít. Tvrdé směrové světlo svědčí mužským byznys-portrétům, portrétům, zachycujícím i postavu se zajímavým tvarem a strukturou (například svalnaté vyrýsované tělo), ale výborné je také pro zachycení vrásek starých lidí. Mezi negativa je třeba uvést, že tvrdé světlo zvýrazňuje chyby pokožky, může vrhat nechtěné stíny například pod očními oblouky, pod nosem či bradou, a také je náročné na expozici a dynamický rozsah snímací soustavy fotoaparátu (nebo filmu). Typickým zdrojem tvrdého světla je slunce za jasného počasí, baterka, lampa s reflektorem, světlomety dopravních prostředků…

Měkké světlo emituje větší zdroj, je tak více rozptýlené. Dokáže se „ohnout“ za nerovnosti, kontury nebo struktury. Proto stíny, které vytváří, nejsou tak hluboké, a hlavně přechod mezi nasvícenými a neosvětlenými částmi objektu je méně strmý. Zdrojem rozptýleného měkčího, avšak stále směrového světla, může být velké okno při zatažené obloze (nebo okno, do nějž zkrátka nesvítí slunce), softbox ve studiu, sluneční světlo rozptýlené difuzní deskou… Takové světelné podmínky jsou vhodné ke ztvárnění objektů, které mají zajímavé tvary, kontury – ale tvrdé světlo se na ně nehodí. Typickým příkladem mohou být ženské portréty nebo akty, dětské portréty, zátiší…

Jestliže se tato světla neodráží zpět na objekt, ani nejsou doplněné jinými světly, jde o jedno směrové světlo tvrdé a měkčí (rozptýlené). Pokud se tyto světla odráží od okolí a dál zjemňují přechod mezi nasvícenými a neosvětlenými částmi objektu, mluvíme o odraženém světle, nebo o extrémně rozptýleném světle. V takových případech mohou být stíny minimální až neviditelné. Světlo v okolí je tak extrémně difuzní, že se nedá určit jeho směrovost. Takto vznikají takzvané bezstínové fotografie.

Pozor, zde nejde o více ostrých směrových světel, které vytváří několik stínů. Takovou situaci můžete znát ze sportovních utkání, zvlášť z fotbalu, kde jeden hráč vrhá na trávník více různě natočených stínů, jež vytváří extrémně ostré a silné reflektory. 

Zdrojem protikladu, extrémně difuzního světla, může být slunce zakryté jednolitou oblačností nebo hustou mlhou. Extrémně rozptýlené světlo vytvoří i fotografický stan, nasvícený ze všech stran světly se stejnou intenzitou.

Difuzní světlo v podstatě dopadá na tvář, i když fotíte v protisvětle. Rozdílem je, že v protisvětle okolo objektu vznikají kontury, kdežto při rozptýleném světle nikoliv.

Objem světel a stínů

Říká se: „Je to jasné, jako černé na bílém.“ Tvar objektu na bílém pozadí skutečně vynikne. Zvláště pokud je celý černý, když jde o siluetu. Ale černobílá fotka funguje i opačně. Bílý námět vyfotografovaný na černém pozadí přitahuje pozornost více k detailům nežli na figuru. Divák si více všímá samotného bříška, povrchu, gest a výrazu tváře. A něco mezi tím, působí charakterem i pozorností také něco mezi tím :-) Může to být dobrým kompromisem, pokud chceme upřít pozornost na figuru i na detaily.

Je-li snímek celý v tmavých tónech, mluvíme o takzvané low-key fotografii, naopak pokud převažují světlé tóny, jde o high-key foto.

Detail, polocelek, celek

Před nedávnem jsme publikovali článek Proč zrovna 85 mm? Portrétní ohnisko klasicky. Právě ten ukazuje na to, jak různě je možné chápat portrét i z pohledu obsahu fotografie. Jaké ohnisko, a z jaké vzdálenosti snímat nebo komponovat portrét, se dozvíte v tomto článku. Jak už jsem zmiňoval, portrétem může být detail tváře, někteří odvážnější by portrétem nazvali i detail těla, pokud zrcadlí pro člověka typický rys nebo činnost. Například portrét bači, vyrábějícího sýr.

Polocelek může přiznat více z prostředí, v němž se fotografovaný nachází.

Alternativa

Portrét můžete pořídit také alternativně. Jednu metodu, zaměřit se na detail, jsem už naznačil. Můžete ale využít i jiné výrazové prostředky, abyste učinili snímek tajemnější.

Lze například rozostřit hlavu pohybem tak, že ve fotografii nebudou zřetelné detaily tváře portrétované osoby.

Tajemnost můžete vzbudit také postavením tváře mimo hloubku ostrosti, nebo ji můžete nasvítit tak, aby se „topila“ ve stínu.

Na portrétovanou osobu můžete také nechat dopadat světlo skrz nějakou překážku, která pak vytvoří zajímavou texturu.

Nutný není ani přímý pohled – lze experimentovat taktéž s nad- nebo podhledem.

Extrémně ostré světlo lze v postprocesu ještě upravit tak, že zůstanou jen nejvyšší jasy a nejhlubší stíny – vznikne jakási grafika. Nebo můžete fotografii naopak zpracovat tak, aby zůstaly zachované jen střední tóny a černá s bílou budou chybět.

Fotografujte skrz sklo, využijte odrazy v zrcadle, na vodní hladině. To všechno jsou rozličné způsoby, jak alternovat běžný, nebo chcete-li konvenční portrét.

Emoce, výraz osoby, kontext

Přes všechno výše popsané, jsou na portrétu nejdůležitější emoce, případně kontext, který o portrétované osobě prozrazuje více. Vypráví její příběh, pocity, naznačuje životní situaci. Většinu portrétů vyfotíme, když jsme šťastní. Nebojte se ale fotografovat také smutek, melancholii, rozčarování, hněv… To všechno přece patří k naší lidskosti, k našemu bytí. A o tom to je – zachytit bytí.