Má duše je plná chladných stínů a cesta k srdci kamenitá – tak se jmenuje nebo spíše takový popisek má vítězný autoportrét listopadového kola naší soutěže. Její autorka Květačka Květa takříkajíc beze zbytku naplnila zadání 11. kola Fotky měsíce Nikonblogu. Tato fotografie je totiž až po okraj naplněná pocity, náladou, tahle fotka k vám mluví, i když přesně nevíte, co vlastně říká. Je realistická, neskrývaná, ale zároveň velmi tajemná, plná otazníků.
Ano, vítězný snímek by se dal udělat lépe technicky. Fotografii by šlo lépe nasvítit, lepší zpracování v počítači by jí také pomohlo. Pak by možná byla dokonalá. Ale musí být silný snímek dokonalý, technicky perfektní? Jaká je správná odpověď? A existuje vůbec správná odpověď? Přemýšlejte o tom, prosím, sami.
Gratulujeme autorce k již druhému vítězství v letošním ročnímu naší soutěže!
Fotografky mezi černou a bílou
Po černobílém provedení sáhly také další tři autorky autoportrétů, které vám nyní představujeme. Všechny bez rozdílu výborně pracují s šedou škálou, ale každá trochu jinak. Zatímco Monika Sanrová, zakrývající si část obličeje rukou v černé rukavici, vsadila na velký kontrast černé a bílé, proložený několika málo odstíny šedi, Lucie Lejskeová mnohem více utápí svůj autoportrét v ryzí černi, které však nechybí záblesky nejjasnější bílé, aby autorka Maková Panenka pracovala s velmi jemnými odstíny šedé doplněné černou s téměř úplnou absencí světlých tónů. Černobílá fotografie je prostě kouzelná i ve své na první pohled omezené vyjadřovací škále.
Až nyní, když píši tento text, jsem si uvědomil, že do výběru listopadového tématu se dostala pouze jedna jediná barevná fotografie. I když s nádhernou barevností! Takto sladěné jemné pastelové barvy, to je pastva pro oči. Námět a provedení je netradiční – přiznám se, že nevím, jak tuto fotografii její autorka Michaela Petřek Linhartová pořídila. Trochu mi připadá, jakoby se vyfotila kopírkou :-) Ale pravda bude asi jinde. Prozradíte nám své tajemství, Michaelo?
Stejně tak, jako mi u předchozí fotografie došlo až později, že jde o jediný barevný snímek, při psaní popisku následující fotografie jsem zjistil, že ji pořídil jediný muž listopadového výběru. Mohli byste namítnout něco ve smyslu „Však je to vidět na fotce“. Ano, ale občas se přistihnu, že u některých fotografií vnímám obsah spíše symbolicky. A snímek Petra Luňáka něco symbolizuje. Co, to ví jen on, ale tak to u autoportrétu má být. Nebo může být…
Nejlepší na konec
Pokud to ještě nevíte – čili nečetli jste pondělní vyhlášení tématu pro prosincové kolo naší soutěže – pak na konec jen rychlé opáčko: V posledním letošním kole bychom rádi viděli vaši nejlepší fotografii za rok 2019. Lhostejno jakého žánru, lhostejno jaké barevnosti či formátu. Prostě „jen“ Nej 2019 | Moje foto roku.
Těšíme se na vaše nejlepší snímky!
