Pozvolna pokračujeme v sérii rozhovorů s vítězi Nikon kalendáře 2018. Na květnovém listu tištěného kalendáře měl svůj snímek s názvem Osvícený fotograf Vojta Herout. Rozhovor s ním vedl Julo Kotus, šéfredaktor slovenského Nikonblogu, tradičně jej tedy přinášíme v původním, tentokrát česko-slovenském znění :-)
Julo Kotus, Nikonblog.sk
Jarou dýchajúca fotografia na májových stránkach Nikon kalendára patrí Vojtovi Heroutovi. Osvícený alebo teda Osvietený je fotografia z Južnej Moravy, ktorá je nielen pre fotografov známa ako Moravské Toskánsko alebo tiež Moravské Slovácko.
Zvlnená krajina, zelené pásy striedajúce sa s pásmi rozoranej zeminy, či žlto kvitnúcou repkou, osamelé stromy, kaplnky, posiedky a to všetko bez náznakov stavieb modernej doby, ktoré by narúšali dojem z tejto romantickej oku lahodiacej krajiny.
Nedá sa čudovať, ak sa tieto končiny stanú „srdcovkou“ fotografa. Veď tieto, aj keď menej známe, ale rovnako nádherné scenérie ako „originálne“ talianske Toskánsko, sú vyhľadávané fotografmi z celého sveta. Nielen na to, či práve tieto miesta sú Vojtovou fotografickou srdcovkou, som sa opýtal tohto úspešného finalistu súťaže Nikon kalendár 2019.
Rozhovor s VOJTom Heroutom
Vojta, vaša fotografia zdobí májovú stránku Nikon kalendára, potešil vás tento úspech?
Určitě, vždyť se to podaří jen 12 lidem každý rok! A musím říct, že poté, co březen opanoval kamarád Jaroslav Hora s fotografií blízkou jak tématicky, tak lokalitou, už jsem si moc nadějí nedělal.
Ako je to s vami a fotografickými súťažami? Sú fotografi, ktorí skúšajú šťastie a rozposielajú svoje fotografie do množstva súťaží a aj takí, ktorí to nerobia nikdy. To sú dva extrémy, ale ako je to s vami, zúčastňujete sa často fotografických súťaží?
Já se úplně do soutěží nehrnu, takže jsem někde mezi oběma extrémy. Snažím se přispívat jen tehdy, pokud cítím, že mám pro dané soutěžní téma opravdu něco zajímavého. Většinou stihnu tak jednu, maximálně dvě za rok.
Čo vás oslovilo na súťaži Nikon kalendár? Bolo to po prvýkrát, čo ste sa tejto súťaže zúčastnili?
Do Nikon kalendáře jsem poslal fotografie poprvé. Jsem dlouholetým „nikonistou“, takže se mi líbilo, že soutěž pořádá právě „moje“ značka.
Jeden veľký úspech v súťaži zo začiatku vašej fotografickej kariéry máte.
Měl jsem to štěstí, že můj snímek „Václav Havel nakukuje“ získal v Czech Press Photo první místo v kategorii „Lidé, o kterých se mluví“. Ale už se jedná o úspěch dost „vousatý“, je z roku 2011.
Ako a kedy, pri akej príležitosti vznikla víťazná fotografia Václava Havla?
Fotografie vznikla na slavnostní premiéře Havlova filmu Odcházení v pražské Lucerně v březnu roku 2011.
Bylo to těsně před tím, než měl pan Havel jít na pódium, a já se při hledání zajímavého úhlu pohledu dostal bočním schodištěm k místu, kde protagonisté čekali, až budou vyzváni (tleskající ruce patří tuším paní Holubové, vzadu v kloboučku čeká Jan Budař). Fotil jsem z relativně velké dálky objektivem 70–200 mm (tehdy Nikonem D300) a fotka ani není dokonale ostrá. Je to jedna z mála mých, kde mi to opravdu nevadí.
Ako toto víťazstvo v prestížnej súťaži ovplyvnilo vás a vašu ďalšiu tvorbu, kariéru. Zmenilo sa po ňom niečo vo vašej kariére, vnímali vás ľudia z branže, či potenciálny klienti potom inak?
Určitě se to v mé kariéře projevilo. Je to nejspíš jediná má fotografie, kterou lidé poznávají a díky ní mne určitě několik klientů oslovilo a i mezi kolegy mne její umístění zviditelnilo.
Její popularitu posílilo bohužel i to, že Václav Havel dva měsíce po vyhlášení výsledku ročníku Czech Press Photo 2011 zemřel.
Měl jsem pro něj dokonce jeden zarámovaný obraz připravený – chtěl jsem se s ním potkat, jeden fotoobraz si nechat podepsat a druhý mu věnovat. Už jsem to ale nestihl. Symbolickou cestu tohoto druhého fotoobrazu jsem tak dokočil až loni ve chvíli, kdy jsem se na výstavě Osudové chvíle Československa (kde byl snímek „Václav Havel nakukuje“ také vystaven) potkal paní Dagmar Havlovou a domluvil se s ní na předání obrazu do jejích rukou.
Jednu súťaž vyhrala fotografia z prírody, druhá je fotografia reportážna. To sú dva úplne odlišné žánre. Znamená to, že sa vaše smerovanie ako fotografa rokmi mení, alebo úplne prirodzene fotíte rôzne žánre?
Jak se hezky česky říká „B je správně“ – mám hodně široký rozsah. Profesně se věnuji spektru fotografie od interiérové, přes reportážní až po portréty a ve volných chvílích mi zbývá čas na krajinu, přírodu nebo třeba street fotografii.
Mám rád tu pestrost, nerad bych jen fotil stále stejné fotky jak na běžícím pásu. Třeba svatby jsem před lety omezil, abych jich nefotil více, než 10 za sezónu, protože do každé z nich věnuji hodně energie.
Keď sa zo záľuby stane práca a fotograf musí myslieť na to, aby jeho fotografie prinášali zisk, čoskoro zistí, že sa musí púšťať aj do práce, ktorá ho nebaví. Žánre, ktoré fotia pre svoje potešenie, musia často odsunúť na bok. Ako je to s vami? Sú veci, ktoré fotíte s pôžitkom a také, ktoré „musíte“?
To je přesně ta věc, kterou si mnozí fotografičtí amatéři při své touze stát se profesionálem neuvědomují. Ve chvíli, kdy se z koníčku stane práce, o ten koníček svým způsobem přicházíte. Ale všemožně se snažím, aby mne focení nepřestalo bavit ani ve chvílích, kdy přichází třeba větší množství méně zajímavých zakázek v řadě. Například právě tou pestrostí žánrů, kdy si od těch méně zajímavých oblastí mohu „odskočit“ zpět k těm zajímavějším.
Vaše fotky krajiny vznikajú aj na cestách v zahraničí. Ako si vyberáte destinácie, čo je vám bližšie vidiek, hory, či mestá? Aké krajiny?
Šíře mého záběru se asi projevuje i tady – mám rád jak města, tak krajinu. Jsem rodilý Pražák, pár let jsem žil v Londýně, pod kůži se mi hodně hluboko dostal New York. Na druhou stranu si od městského ruchu rád odpočinu někde v přírodě. Snažím se vyhledávat fotograficky pestrá místa, jako je třeba Českosaské Švýcarsko nebo okolí hory Triglav ve Slovinsku.
Prirástla vám špeciálne k srdcu Južná Morava, kde ste nafotili aj fotku, ktorá uspela v Nikon kalendári. Chodievate tam fotiť častejšie?
Určitě patří k mým oblíbeným tady u nás ve střední Evropě. Byly roky, kdy jsem tam jezdil hodně často, ale třeba letos jsem se tam ještě nedostal. Je to totiž místo, kde je těch krajinných motivů přece jen omezený počet a abych tam pořídil nové zajímavé fotky, potřebuji už hodně specifické podmínky. Láká mne třeba sníh na tamních polích, ale zase když je na jihu Moravy sněhový poprašek, člověk z Prahy neprojede přes Vysočinu po dálnici D1 :-D
V tomhle mají lokální fotografové výhodu. Asi takovou, jako já mám zase v Praze – přes celé město vidím z bytu z kuchyňského okna Pražský hrad a mohu tak dobře odhadovat počasí na focení.
Svoje fotografické znalosti a skúsenosti sprostredkovávate menej skúseným fotografom na workshopoch. Čo sa vám na tejto práci páči a prečo ste rozhodli ju robiť?
Rád se potkávám a bavím s lidmi. A fotografické workshopy jsou pro mne v první řadě příjemným spojením právě takového potkávání s navštěvováním míst, která mám já sám rád. A vzhledem k tomu, že pracuji na volné noze, je workshop dalším prvkem mého portfolia služeb. Je takovým vítaným zpestřením, kdy jde focení trochu stranou, ale vlastně u něj stejně zůstávám.
Workshopy robíte v rámci Bohemian Journeys. Ponuka foto ciest vyzerá zaujímavo, od Česka až po Kanadu. Aké workshopy lektorujete vy?
Bohemian Journeys jsme založili spolu s Lukášem Burkoněm a Martinem Rakem (kamarádi, řadím vás abecedně! ;-) ) proto, abychom dostáli všem legislativním požadavkům. Těch v případě poskytování takových služeb, jako je fotografický workshop, není málo. Snažíme se dělit workshopy spravedlivě mezi nás dva lektory, mne a Martina. Pod mým vedením probíhá ten v Toskánsku a v New Yorku, příští rok zařadíme také Slovinsko. Až na výjimky jsou workshopy vedeny v angličtině, snažíme se oslovit klienty z celého světa.
Páči sa mi váš prístup k fotografii, že fotíte realitu, neinscenujete. Chcete byť svedkom a nie tvorcom. Myslíte si, že fotografia má byť iba odrazom, zachytením reality?
Přijde mi, že s dostupností různého editačního software a aplikací se poměrně dost setřel rozdíl mezi fotografií a tzv. visual art. Pro řadu lidí je dnes retuš naprosto běžnou součástí a dokonce také přidávání objektů a kombinace více různých fotek.
I já si občas takovým způsobem hraju, ale snažím se – alespoň na svých webových stránkách – poctivě označit takové fotky jako složenou fotografii (composite photograph). „Poctivě“ používám proto, že je podle mne důležité, aby ten, kdo se ve fotografii tolik nevyzná věděl, jestli dílo zachycuje realitu či nikoliv. Fōtos – grafé je přece „kreslení světlem“, nikoliv štětcem či klonovacím razítkem ;-)
Dnes práve naopak veľa fotografov dotvára realitu, aby ich fotografie boli výnimočné, aby sa odlíšili. Môže byť fotograf originálny a zaujať aj bez toho pri takom množstve fotografií, ktoré sa v dnešnej dobe šíria internetom?
Určitě může, ale je to i s množstvím fotografujících lidí čím dál tím složitější, protože s trochou nadsázky „všechno už nafoceno bylo“. Jde o to neustále zkoušet objevovat nové úhly pohledu.
Fotografie je podle mne dnes nejrozšířenějším koníčkem ze všech – vždyť je dnes už jen málo těch, kteří nemají fotoaparát alespoň v mobilu… Jsem osobně moc zvědavý, jakým směrem se fotografování bude dále ubírat.
Ako je to teda s vašou prácou a postprocesom. Nakoľko využívate editačné programy?
Postproces k digitální fotografii neodmyslitelně patří. Je ale už na každém fotografovi, jak moc bude do svých snímků zasahovat. Já osobně upravuji každou jednotlivou fotografii, kterou pustím do světa. Někde stačí trocha práce s křivkami a kontrastem, jindy se pouštím do složitějších úprav například pomocí kruhových a přechodových filtrů.
K editaci využívám Adobe Lightroom a Adobe Photoshop, ten první prakticky denně, ten druhý na složitější úpravy, kde Lightroom nestačí.
Vo vašom portfóliu sú aj portréty, ale prečítal som si o vás, že aj ľudí fotíte najradšej z pozície reportážnika, ktorý je tichý pozorovateľ a zvečňuje reálne emócie, výrazy, gestá. Je to náročné vystihnúť správne okamihy. Zachytiť dobrý záber, na ktorom sa tvária fotografovaní ľudia príjemne, tak aby a sami sebe páčili, hoci často ani netušia, že na nich mierite.
Ono to asi souvisí s tím, že sám sebe jako fotografa vidím spíše jako někoho, kdo scénu zaznamenává než sám tvoří. Ale poslední dobou už stejně převažuje v zakázkách ta tvůrčí část, kdy mám všechno v rukou já.
Čo považujete za váš najvýznamnejší fotografický úspech?
Snad to nebude znít moc jako klišé, ale za největší úspěch považuji to, že mne můj koníček uživí.
A aby sme nezabudli ani na dôležitú súčasť fotografickej práce. Odkedy ste verný značke Nikon a prečo práve produkty Nikon zapĺňajú vašu fotografickú brašňu?
Prvním Nikonem v mojí brašně byla zrcadlovka Nikon D70s. Pořídil jsem ji spolu se setovým objektivem Nikkor 18–70 mm v roce 2005. A právě ten objektiv tehdy rozhodl ve prospěch Nikonu – o nejmenované konkurenční značce se říkalo, že nemá tak kvalitní setové objektivy, a já věděl, že ze své studentské pozice si budu muset relativně dlouho vystačit jen s tím jedním sklem.
Akú techniku používate? Čo z toho používate najčastejšie a najradšej?
V současné době mám ve fotobatohu dvě těla – Nikon D4 a Nikon D850. Co se objektivů týče, vyhovují mi spíše zoomy – používám Nikkor 14–24 mm f/2,8, Nikkor 24–70 mm f/2,8, Nikkor 70–200 mm f/4, Nikkor 200–500 mm f/5,6 a pak i, jako výjimku potvrzující pravidlo, pevný Nikkor 105 mm f/1,4. A právě „stopětka“ ve spojení s Nikonem D850 je v současnosti mojí nejoblíbenější kombinací. Obojí je skvělým kusem techniky, obojím mne Nikon velmi příjemně překvapil.
Čím fotí VOJTa HeroutTelá: Objektívy: Blesk: |
Máte fotografické sny, ktoré sa už splnili, či také ktoré ešte na svoje vyplnenie ešte stále čakajú?
Splnilo se jich už mnoho – hlavně z oblasti cestování – a mnohé další také na splnění čekají. Za všechny třeba ten, aby ke snímku Václava Havla přibyly ještě další portréty lidí, kterých si vážím – třeba pánů Marka Ebena a Zdeňka Svěráka.
Vojta, ďakujem vám za rozhovor a prajem veľa úspechov pri fotografovaní.
Děkuji za milé popovídání a přeji vlastně nám všem, aby nás firma Nikon nepřestala příjemně překvapovat – aby měl Nikonblog o čem psát a my fotografové čím se bavit.
Fotografie VOJTu Herouta
