Když jsme s přítelkyní Veronikou na konci léta přemýšleli, co se zbytkem asi pěti dní dovolené, podmínek pro konání naší cesty bylo hned několik: Dojezd na jeden zátah autem, ale v zahraničí – to abychom byli pro okolí psychologicky nedostupní – a pochopitelně místo, kde bude něco k fotografování…
V očích našich kamarádů, kterým jsme u kafíčka řekli, že ještě letos zamíříme k moři, byla vidět sice drobná (ale přející) závist. Ta zmizela, jakmile jsme upřesnili, že to bude na přelomu září a října. Po tom, co jsme udali směr sever a ne jih, začínali o našem rozhodnutí silně pochybovat. Ve finále si klepali na čelo, to když jsme přiznali, že skončíme v Polsku. Důvod byl ale celkem prostý. Nikdo v okolí nám o dovolené v Polsku nevyprávěl. Je to přitom asi tak daleko, jako na Slovensko, kam každoročně jezdíme. Prakticky až na místo – vybrali jsme kvůli své zajímavé poloze Dziwnów – se dá z Rokycan (jen pár kilometrů od města piva – Plzně) dostat poměrně rychle dálnicí vedoucí Německem. Ostatně právě takovou cestu nám doporučil i nejeden polský řidič kamionu pravidelně jezdící do Čech.
Není polština jako čeština
Beton, borovice, větrné elektrárny… Jen tohle se mi zpětně vybaví při vzpomínce na cestu. Pro mě v roli řidiče to byla naprosto monotónní a nudná jízda. Až natolik, že se mi v jednu chvíli zastesklo po naší legendární dálnici D1! Ke všemu jsme se navíc trefili do období oprav, kdy silničáři stahují, snad v polovině délky celé dálnice, střídavě rychlost na 80 kilometrů v hodině. Až závěr naší cesty v Polsku se mění a cestu si konečně užíváme. Sice po třetím pokusu vzdáváme snahu dostat se autem na pobřeží a k přístavišti (všude samá závora a výstražné cedule o soukromém majetku), náladu už nám to ale nezkazí.
Ubytování máme rezervováno přes Booking.com. Pět dní včetně bohaté polopenze v novém penzionu nás vychází na necelých pět tisíc korun za dvě osoby. Slušná cena. I proto, že stačí ujít jen pár kroků přes cestu a jsme na pláži. Stejně daleko, jen na druhou stranu, je pak malé přístaviště, ležící v zátoce. Co víc si přát? I přes to, že naše jazyky jsou si poměrně blízké, řešíme na recepci trochu krkolomně (i s pomocí Google překladače), s kuchařem ubytování. Zároveň přicházíme na to, že při vyúčtování se kuchař-recepční o nějaké „drobné“ sekl, a klidně mu těch několik zlotých dobrovolně doplácíme. „Máte u mě láhev“, přeložili jsme si už bez Googlu jeho vděk.
Házíme bágly do pokoje a hurá na večeři. Tady trochu pochybujeme o šťastné volbě penzionu – to když sedíme při večeři jen na baru. Restauraci „nečekaně“ zabrala svatba a všechny stoly jsou obsazené. Z „láhve vděčnosti“ se nakonec vyklubalo jen pivo zdarma. Budiž. Reputaci si ale kuchař záhy napravuje večeří o několika chodech, včetně předkrmu a zákusku. Chtě-nechtě, před spaním a už prakticky za tmy, míříme na pláž na hodinovou procházku. Musíme. S tak plným břichem se prostě nedá spát…
Volavky a rackové
Teplý vítr, jemný písek, příliv a na obloze poslední zbytky pastelových barev. Neuvěřitelně měkké a krásné světlo, které snad nemůže být schopen zachytit žádný, ani ten nejmodernější čip v nových zrcadlovkách. Nefotím a chvíli si to jen tak užívám. A to se mi nestává tak často!
Před úplným setměním mi to však nedá. Na obzoru u vlnolamů spatřujeme podivnou siluetu. To už ale koukám přes 200mm objektiv na volavku, která si sedla za jeden z kůlů. Rychle rozkládám stativ a bořím jej co nejhlouběji do měkkého a vlhkého písku. Bude to chtít delší čas a trochu toho fotografického štěstí. Dělám dva snímky. První nevychází podle mých představ – volavka se pohnula a na displeji vidím „dračí hlavy“. Druhé cvaknutí, nekonečné čekání na vrácení se zrcadla a rozsvícení náhledu na displeji. Je tam. Tak, jak jsem si to představoval. Dostatečný náznak pobřeží, charakteristické kůly a před nekonečnou prázdnotou studeného podzimního moře… ostrá silueta volavky.
I když to nedělám často, před odjezdem jsem si dal tu práci, a hledal na nejrůznějších fotografických serverech snímky z oblasti Baltského moře. Po prostudování satelitních map jsem zjistil, že v okolí Dziwnówa mě až tak atraktivní pobřeží jako v jiných částech sice nečeká, ale na tři dny čistého času k focení to i tak bude stačit. Na co mám však vyloženě smůlu, to je obloha a mraky. Toužil jsem po těžké bouřkové oblačnosti, která by dodala snímkům na větší syrovosti, ale opak je pravdou. Beru to na druhou stranu jako férovou daň, kdy i v říjnu si má drahá polovička může v plavkách užít slunečních paprsků na pláži. Voda po pravdě při brouzdání už trochu štípe do nohou, ale dá se na to, při hledání jantarových zrníček, zvyknout. Večer se dočkám i já. Vítr se zvedá, přiliv vhání vodu do vlnolamů. Ani rackům se nic nechce, a tak trpí i moje experimentování s různými časy závěrky, kdy se snažím zachytit vlny tak, aby měly ten správný pohyb a byla z ní cítit jejich síla.
Pokud se vám zdá, že je snad podzim u moře nezáživný, nebudu vám to vyvracet. Pravdou je, že sezóna se na tomto úseku pobřeží láme zhruba v polovině září. Tehdy začínají své dveře zavírat sezónní krámky se suvenýry i občerstvením. Dá se říci, že vše funguje takovým línějším, polovičním tempem. Včetně vybírání parkovného na jinak frekventovaných parkovištích – to po nás už nikdo nechtěl. Nicméně ve stánku si z lehce omezeného sortimentu bez problémů vybíráme uzené ryby na ochutnávku. Většina z nich však končí v nenasytných hrdlech racků, kteří se o degustaci hlásí dle své hierarchie v hejnu. Tomu vládne jedooký kápo, který si pošmákl zaručeně víc než já. Mně se místo žaludku plnila pouze karta ve fotoaparátu. I fotka obyčejného racka má zkrátka svoji cenu! :-)
Johnny Depp u Baltu
U Baltského moře jsem si se svým Nikonem D300S lehce vystačil s běžnými ohnisky do 200 mm. Jen na pár fotografií jsem z batohu vyndal širokáč 10–20 mm a při fotografování racků z lenosti nasadil objektiv, končící na 500 milimetrech. Často jsem používal polarizační filtr.
Jemného písku a stříkající vody jsem se moc nebál. Jsem zastáncem toho, že věc má sloužit a ne svého majitele otročit. I proto jsem před fotografováním nemilosrdně zamačkával svůj stativ vahou celého těla do písku na pláži. Co si budeme povídat, rok co rok se na trhu objevuje zajímavější model, který by bylo pěkné mít vlastnit. Lehčí, hezčí, vychytanější… Ale pokud chcete něco nového, to staré by logicky mělo dosloužit. Stařičké Manfrotto řady 055 ale opět vydrželo.
Co jsem si však ze severu nepřivezl, to je dokument o ruchu v rybářském přístavu. Jak se dozvídám, ten náš patřil v minulosti mezi vyhlášené – tedy v negativním smyslu slova – špinavý, zapáchající, zastaralý… Jenže ty doby jsou ale evidentně pryč. Vše se rekonstruuje, rostou penziony, kruhové objezdy, cesty dostávají nový asfaltový koberec. Při procházce zátokou dokonce pochybuji, že tu ještě nějací rybáři vůbec jsou. Tedy až na toho, který nehnutě zírá ze zazimovaného turistického škuneru. Není náhodou, že lehce připomíná Johnnyho Deppa…
Rybářů se dočkám až poslední den ráno před naším odjezdem. Po snídani se jdeme projít k zátoce, je sychravo, deštivo. Už z dálky je vidět na nebi podezřelý ptačí ruch. Že by konečně rybáři? Trochu nesměle se blížíme ke skupince chlapů jako hora, kteří do beden hážou vyvržené šupináče a zbytky krmí poletující uřvané racky. Patřím spíš mezi ty, kdo se za fotoaparát raději schovají a fotí co nejméně nápadně. Navíc mi trvá tak hodinku dvě, než se ráno po probuzení alespoň trochu rozmluvím. Startovní pozice pro mě tedy není úplně ideální. Fotky pořízené teleobjektivem ale nejsou to pravé ořechové, chce to jít blíž. Odhadem si podle postavy vybírám šéfa rybářů a vyrážím přímo k němu. Překvapený zjišťuji, že je to žena. Rukama velikosti plachty nedaleké plachetnice jedním pohybem zápěstí shrne zbytky ryb z metrového prkénka do moře a před sebe zabodne filetovací nůž. Její pohled spolehlivě odklání můj zamýšlený směr a v mžiku mě přesvědčuje, že tuhle fotografii jsem vlastně ani nikdy nechtěl pořídit…
Z Polska jsem se vracel zase o něco bohatší a tím nemyslím jen fotografiemi zaplněné paměťové karty. Nekvalitní potraviny, zdraví škodlivá sůl, levné oblečení z trhů – takový obraz má možná tahle země v očích většiny z nás. Já jsem si svůj názor opravil a vlastně i úplně změnil. A to o 180 stupňů. Není nad vlastní zkušenost!
Martin Spal
Mimo pěti let, kdy působil jako učitel na SŠ, ho fotografie provází i pracovním životem. Fotografoval pro regionální týdeník, dokumentoval několik let restaurátorské práce, nebo byl fotografem/redaktorem v redakci Deníku. Krajina a příroda je však tím hlavním, která ho naplňuje a kde zároveň relaxuje. Miluje Brdy a za hranicemi Slovenský ráj. Trojkombinace hory, lesy, vody je tou nejideálnější pro stisk spouště… Nepravidelně se účastní tuzemských i zahraničních soutěží. Za úspěchy považuje i své jméno v tiráži ročenek soutěží Trierenberg Super Circuit a Al Thani Award. |
Další snímky Martina Spala
Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?
Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.
