Pimai Lao – tak zní oficiální název laoského nového roku, který se v této jediné vnitrozemské zemi jihovýchodní Asie slaví v půli dubna, tedy přesně v době našeho příletu do Vientiane, hlavního města Laosu. Jako tři zapálené fotografky jsme se nejen těšily, že nám všudypřítomné pouliční oslavy zpříjemní pobyt, ale že díky nim dovezeme i daleko pestřejší fotodokumentaci. Kromě informace, že jde o vodní svátky, jsme si žádné další podrobnosti nezjišťovaly – proč taky, že? Jsme přece zkušené cestovatelky a nic nás nemůže překvapit…
Nový rok v dubnu
Oslavy laoského nového roku probíhají tradičně tři dny, od 14. do 16. dubna. V některých větších městech, jako je například turisty vyhledávaný Luang Prabang, mohou trvat i celý týden, a jejich součástí bývá i barevný průvod masek. První den oslav je oficiálně považován za poslední den starého roku. Na tento den připadá „generální úklid“ všech chrámů i domácností, aby jejich nájemníci vstoupili do nového roku pěkně s čistým štítem. Druhý den, tedy 15. duben, nespadá časově nikam a do angličtiny je překládán jako, tzv „day of no day“. Teprve třetí den je konečně prvním dnem nově příchozího roku a slaví se asi nejbouřlivěji ze všech.
K oslavám patří samozřejmě hudba, jídlo a tanec, v některých větších městech se pořádají soutěže krásy a staví se posvátné pagody z písku. Nejvýznamnější roli tu však hraje voda, jakožto symbol očištění. Voda je parfémována vůněmi nebo čerstvými květinami a omývají se jí domy, sošky Buddhů, přátelé, kolemjdoucí a dokonce i mniši, což prý zajišťuje požehnání v podobě míru a dlouhého života. V polévání vodou údajně existuje určitá etiketa, kterou se snaží především mladí dodržovat. Zdvořile se samozřejmě polévají starší občané, mniši a buddhistické ikony. U přátel a kolemjdoucích už to se zdvořilostí tak žhavé není. A protože my jsme bohužel spadaly do poslední ze zmiňovaných kategorií, nezůstala na nás po prvním dni pobytu nit suchá.
Vodní svět
Už při cestě z letiště jsme přes okénko auta zaujatě sledovaly divoké radovánky na ulicích. Kolem nás se proplétaly řady aut, které vezly na svých korbách napuštěné bazénky s vodou a v nich sedící děti vylévaly plné kbelíky vody na cyklisty, motorkáře i ostatní auta v koloně. Lidé na ulici kropili pro změnu chodce vodou ze zahradních hadic, a všichni se evidentně báječně bavili.
Občas pořádný šplouchanec vody přistál i na čelním skle našeho auta. Spouště našich foťáků cvakaly o sto šest a my jsme se nemohly dočkat, až nebudeme omezeny jen úzkým výhledem z jedoucího auta a vyjdeme ven do ulic lovit pořádné záběry. Byly jsme holky naivní… co bychom za takové útočiště za pár hodin daly! Je zvláštní, jak člověk v tu chvíli uvažuje o atraktivitě celé události, o záběrech, které by mohl nafotit a vůbec si neuvědomuje, že se i on musí chtě nechtě stát součástí dění a že nad ním žádný neviditelný štít, který by ho před přívaly vody ochránil, nevisí.
Prohlídku města jsme zahájily v buddhistickém chrámu Si Saket. Ten nebyl od místa našeho ubytování nijak daleko a tak jsme k němu došly bez větších problémů ještě suchou nohou. Naše představa o „vodních slavnostech“ tak zatím stále zůstávala v naivní rovině. V okolí chrámu i uvnitř areálu byly rozmístěny stánky s květinami a plnými sudy vody, kterou si Laosané nabírali do menších nádob pro očistný rituál. Na hladině vody plavaly žluté okvětní lístky a při polévání posvátných sošek si lidé často pomáhali větvovím, které smáčeli v parfémované vodě a rozstřikovali ji po buddhistických artefaktech i všude okolo sebe.
Dostat spršku z takového přírodního rozprašovače nebyla žádná tragédie, právě naopak. Mírné svlažení jsme v nejteplejším měsíci roku vítaly a drobné kapky vody nijak nevadily ani fotoaparátům. Atmosféra v chrámu byla kouzelná, všichni oplývali výbornou náladou, z amplionů se ozývaly zvuky modliteb a naše objektivy, věčně připravené v pohotovosti, nikomu nevadily. Fotilo se tu jedna radost! Nějak jsme nabyly dojmu, že v podobném duchu se ponese celý den. Jen co jsme však opustily bezpečné území chrámu a vydaly se zpět do ulic, rychle jsme z téhle představy vystřízlivěly.
Útěk do hotelu
Vítání nového roku je nejvýznamnější laoský svátek a tak není divu, že to místní berou pěkně od podlahy. Když polévat vodou, tak pořádně – jaképak „šolíchání“. U každého domku, restaurace či obchůdku v každé ulici ve městě se slaví o sto šest a tak není možné projít po chodníku, aniž byste se přívalům vody vyhnuli. Když už se vám zázrakem povede obejít pána se zahradní hadicí nebo dětičky s kbelíky plnými vody, přiletí ledový příval z právě projíždějícího auta za hlasitého vykřikování „Happy new year“. Někteří vtipálci ke svým vodním bombám přidají ještě barevný písek a tak za chvilku vypadáte jako klaun z cirkusové estrády.
Ochránit v takových podmínkách foťák, je téměř nadlidský výkon a s původní představou o nafocení akčních záběrů se rozloučíte rychleji, než byste čekali. Když máte štěstí a dostatečně zoufalý výraz, nalejí vám místní vodu alespoň ohleduplně za krk, aby vaši fotovýbavu ušetřili – ale nestává se to příliš často. Myslím, že většina Laosanů zrcadlovku ve skutečnosti nikdy neviděla a pokud ano, tak vliv přívalů vody na její funkčnost nijak neřeší – na rozdíl od nás.
S postupem času a přibývajícím množstvím vody se obavy o naše miláčky pomalu stupňovaly. Brzy jsme na sobě neměly jediný kousek suchého oblečení, kapesníčky na utírání mokrých foťáků pomalu docházely a voda si začínala prorážet cestu i k našim dokladům a peněženkám. Nastal pravý čas obrátit se zpátky k našemu hotelu a dát vše do pořádku. Takhle to dopadá, když podceníte přípravy na cestu a dostatečně se na místní „silvestrovské“ oslavy neinformujete.
Příště s podvodním pouzdrem
I přes to všechno jsou svátky Pimai Lao skutečným zážitkem s neopakovatelnou atmosférou, a rozhodně stojí za to oblasti jihovýchodní Asie v této době navštívit. Na ulicích panuje výborná a uvolněná nálada, lidé se baví, smějí, tančí a zpívají, přívaly ledové vody v parném dni příjemně osvěží, a pokud se vybavíte kvalitním podvodním pouzdrem a dobře proti vodě zabezpečíte i obsah batohu, užijete si oslavy naplno! Happy new year :-)
Jana Kupčáková
I když je svým okolím vnímána spíše jako všestranná fotografka, zaměřuje se ve své tvorbě především na street fotografii, ať už doma, nebo na svých zahraničních cestách. Humanistická fotografie a s ní často spojené humorné výjevy z běžného života jsou jí tím nejbližším tématem. Fotí pro sebe, pro své blízké, ale především pro radost. |
Fotografie Jany Kupčákové z oslav Nového roku v Laosu
Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?
Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.
