1 000 mil na kole po sněhu a ledu s Nikonem 1 AW1 v kapse. Rozhovor s Pavlem Richtrem

Tisíc mil, to je nějakých 1 600 kilometrů. Jen abyste měli přesnější představu – Česká republika nemá po svojí „delší straně“, čili od západu k východu, ani třetinu této vzdálenosti (necelých 500 km). Takže podél Česka si to můžete dát zhruba třikrát a něco navíc. Na kole ovšem. Ve sněhu, na ledu a v mrazu. Že to není normální? Není. Ale přesto se najdou lidé, kteří zcela dobrovolně toto martyrium podstupují. Například Pavel Richtr, který letos ujel na svém fatbiku, což je speciální kolo s širokými plášti, oněch 1 000 mil na Aljašce v rámci závodu Iditarod Trail Invitational 2014. Byť nejde o klasický „mač“, protože zde se bojuje více o přežití než o umístění, sluší se dodat, že Pavel dojel čtvrtý.

Rozhovor s Pavlem Richtrem

Předpokládám, že než jste vyrazil na Iditarod Trail Invitational 2014, tak jste na kole „pár kilometrů“ najel.

Já jsem začal s XC, pak s cyklomaratony, poté jsem jezdil vícedenní etapové závody (v Kanadě jsem jel jeden třikrát). Čili klasické bajky – horská kola. Začal jsem relativně pozdě, ve dvaceti letech. Pak jsem se dozvěděl o tomto závodu a to mě pohltilo. Od té doby jsem to nemohl dostat z hlavy, ale trvalo pět let, než jsem se k tomu odhodlal a připravil se na tuto akci.

Přihlásit se na takovou akci, to asi není jen o vyplnění formuláře na webu, že ano?

Akce je pro úzkou skupinu pětapadesáti lidí, a ještě přímo ve jménu má „Invitational“, tedy „na pozvání“. Tím si pořadatelé rezervují možnost odmítat lidi. Je to proto, aby mohli říct ne, nezdáte se nám, nemáte dostatek referencí, zimních zkušeností, nemyslíme si, že je to bezpečné, abyste tam jel – může totiž jít o život. Je to čím dál komplikovanější, zájem je velký. Při mém prvním přihlášení jsem věděl, že to ten rok nevyjde, ale chtěl jsem si tím vybudovat lepší pozici pro další rok. Příští rok jsem se přihlašoval s jasným úmyslem jít do toho a dopadlo to dobře.

Můžete tento závod stručně popsat?

Ať je to pravda nebo není, říká se, že je to nejdelší a nejtěžší zimní závod na světě – tedy dlouhá varianta 1 000 mil. Účastní se cyklisté, běžci a občas i běžkaři. Závodníci si sami volí, kdy a kde odpočívají a kdy je bezpečné pokračovat, co si s sebou vezou a jak moc chtějí riskovat při teplotách i pod –45 ˚C. Trasa není předepsána, povinné jsou jen zastávky v několika kontrolních bodech. Žádné ceny pro vítěze. Jede se i krátká trasa a podle nových pravidel musí nováček absolvovat nejprve právě tuto. Když se ukáže, že je dobrý, tak ho příští rok – pokud on chce – pustí na tu dlouhou. Někdo si na dlouhou trať netroufá, tam jede jenom pár lidí. Krátká má 350 mil a vede relativně hustě obydleným prostorem. Nejdelší úsek „mezi lidmi“ je 100 mil, na dlouhé trase je to o hodně horší.

Takže těch 1 000 mil je výlučná záležitost…

Ano, dlouhý závod dojelo za patnáct let asi jen padesát účastníků – je to prémiová skupina lidí. Některé roky byly podmínky na trati tak těžké, že se jen asi třetina závodníků dostala do cíle krátké trasy a nikdo už nepokračoval dále, prostě to nešlo. Letos to bylo vzhledem k počasí relativně jednodušší, rychlejší, takže se jich tam vydalo spousta.

Co to znamená „jednodušší“ v podmínkách zimní Aljašky?

Nevyjádřil jsem se přesně – bylo to hlavně rychlejší – a tím to bylo jednodušší. Mezi dvěma vesnicemi nestrávíte pět dnů, ale třeba jen tři.

Dělal jsem rozhovor s Petrem Slavíkem, který fotí šelmy v Africe, a předtím s Petrem Horkým, který má rád polár. Obou jsem se ptal, jak se Čech z našeho mírného klimatického pásma najednou ocitne v takovém extrému, ať už v teple nebo v zimě. Vy tedy nejste polárník?

Spíš ne, já nejsem teplokrevný. Mám pořád studené ruce. Závidím lidem, kterým podám ruku a mají ji teplou. Nijak jsem k tomu nikdy netíhl. Pak jsem začal shodou okolností přes focení – rozešel jsem se s holkou, koupil jsem si Nikon D200 a všechen čas jsem trávil v Krkonoších. Ty mám moc rád, protože nahoře nemají stromy, jsou to hory, skály. Kdybych žil na Slovensku, tak jsem asi pořád v Tatrách.

A tak jsem chodil sám po hřebenech a objevil jsem zimu. Spousta lidí nechápe, že se dá chodit po hřebenech v zimě, mě to ale hrozně bavilo. Dnes už nevím, proč se mi to v hlavě tak srovnalo – dozvěděl jsem se o tomto závodu a najednou jsem věděl, že ho musím jet. A tím pádem jsem se musel začít připravovat a umět se s tou zimou vypořádat. A teď zpětně mi to přijde, že zima je úžasná. Jak se s ní člověk pere a jaký je to skvělý pocit, když se s ní dokáže prát. Spoustě lidem to přijde jako něco nemožného, ale vy víte, že když člověk přijde na to jak, tak se i v těch podmínkách dá docela dobře fungovat. Teplo mi přijde horší, před teplem se neuteče, ale se zimou se dá bojovat.

Vy u toho ale navíc ještě podáváte sportovní výkon. Ale v kožichu a beranici jste asi nejel, že?

Při závodu jedu hrozně nalehko. Dokud se hýbete, tak i v –30 ˚C musíte být nalehko. Člověk by měl být ustrojený tak, aby mu byla trošku zima a nepotil se. Jakmile se zpotí, tak voda proniká vrstvami oděvu, v nějaké vrstvě většinou zamrzne a degraduje termoregulační vlastnosti. Já jsem tam praktikoval obrácený systém, než se normálně používá v běžném klimatu, tedy že pot se má dostat od těla – tak to ve velké zimě nefunguje – pod tou membránou to totiž většinou zamrzne. Takže já vozím tenké spodní triko a přes to neprodyšnou tenkou bundu – něco jako pláštěnku. Když se zpotím, tak je to trochu nepříjemné, ale ten pot nikdy nejde vrstvami dál. Skvělé je, že nemusíte nikdy nic sušit. V našich podmínkách to ale nejde praktikovat.

Uděláte si takové mikroklima uvnitř všech těch vrstev…

Jsou i další důvody – například jakmile se potíte „sám do sebe“, tak o hodně líp vnímáte, kdy se přehříváte a kdy ne. Já se snažím ochlazovat tak, abych se potil co nejméně, takže klíčové jsou pro mě větrací otvory na oblečení, které pořád rozepínám a zapínám podle potřeby. Jakmile se zpotím hodně, tak vyvětrám vlhkost vrchem kolem krku a pak se zase zavřu.
Stejný systém většina lidí provozuje i na nohách. Venku nemáte šanci nohy klasicky odvětrávat. Pak tedy máte speciální ponožky, nebo tenkou ponožku a igelitový pytlík. A pak až třeba druhé ponožky a boty. Ponožky pak samozřejmě po čtrnácti dnech moc nevoní, ale ty ponožky, které mám přes to, a navíc i boty, jsou úplně suché – a to je klíčové.

V botách i spíte?

Ne, boty si nechávám venku, aby vymrzly. Je tam hodně suchá zima, nenavlhnou, naopak vymrznou a vysuší se.

Sublimace?

Ano. Tady když si necháte na Sněžce boty venku, tak ráno jsou ojíněné, vlhké. Na Aljašce je ale extrémní sucho.

My zimou nepostižení chceme slyšet, jaká je tam teplota, když je zrovna letošní mírná zima?

Letos před startem v Anchorage bylo pořád tak mínus pět, mínus deset stupňů Celsia, což sice může být příjemné, ale je to pro nás moc velké teplo. Jsme totiž vybaveni na trošku větší zimu a při mínus pěti se hodně potíte, což je zkáza, to se nesmí stát. Nicméně na startu bylo deset pod nulou a hned nastalo velké překvapení – první noc přituhlo na –25 ˚C, takže pár nepřipravených lidí si přivodilo omrzliny hned první noc. Pak teploty hodně kolísaly. Čtvrtý den se výrazně oteplilo, přejeli jsme hory, kde obvykle začíná vnitrozemí a zima kolem čtyřiceti pod nulou, a teď tam vál fén 5 ˚C. Naštěstí jsme tuto část projeli přes noc. Lidi, kteří ale byli za námi druhý den, tak měli fotky, jak jedou ve spodním prádle, s vyhrnutými kalhotami, bláto na kole.

Pak zase bylo pár dní teplo, kdy přes den na sluníčku bylo nad nulou, což bylo dost nepříjemné. Změna nastala na Yukonu, který nás uvítal mínus 10–15 stupni. Tam začal navíc foukat silný vítr – to byla jedna věc, která mě trochu zaskočila. Ne, že bych to nezvládl, ale psychicky jsem na to nebyl připravený – že se může stát taková věc, kdy jdete celý den proti větru a není se kam schovat a nejde vystrčit kus kůže zpoza lyžařských brýlí a masky. Člověku to, co mu teče z nosu, nateče do masky a zamrzá, padá mu tam jídlo, ale nedá se s tím nic dělat, jen doufáte, že se vám tam nic nepřihodí, protože v tomto foukacím úseku se nedá ani zabivakovat. 60 km jsme šli po zamrzlém Beringově moři a to se musí přežít.

To jedete fakt po ledu?

Ano.

Takže to klouže…

Obvykle je led zapadaný sněhem, letos se ale střídal hladký led a trošku poprášený sněhem, takže to klouzalo. Největší chyba byla, že jsme neměli pneumatiky s hroty, letos by to byla ohromná výhoda na tom ledu.

Byl nějaký pád?

Nespočetně pádů.

Na rovné cestě?

Samozřejmě – kvůli silnému větru, který vás na rovné cestě srazí. Měl jsem sice hroty na botách, ale někdy při bočním větru nešlo ani tlačit. Musel jsem kolo obejít z druhé strany, táhnout ho… I tak mi to podseklo nohy a já jsem spadl. To je zoufalý pocit.

Co se jí na takovém závodu?

Omlouvám se za ten výraz – ale hrozné sračky. Hromada tyčinek Snickers, různá sušená masa, salámy, sýry a sladkosti kvůli cukru. Výborné je arašídové máslo, které je obsaženo v různých cukrovinkách. Kdybyste mě viděli, jak jsem si to kupoval, možná byste si mysleli, že tím, jak studuji ty etikety, jsem někdo, kdo si třeba hlídá váhu – ale já jsem naopak hledal to nejsladší a nejtučnější. Pak máte další jídlo jenom proto, abyste si občas spravil chuť, takže já jsem si balil do balíčků čipsy, brambůrky… To si pak s chutí dáte.

A voda se pije? Iontové nápoje…?

Já ionťáky nepiju, není to dobré na žaludek, jsou kyselé. Piju jenom vodu. Ani jsem letos nejedl žádné potravinové doplňky – dřív jsem něco vezl, letos jsem zobal jenom céčko.

Veškerý proviant ale nevezete sám na kole, nebo ano?

Pořadatel závodníkům dopraví tři balíčky na určitá předem daná místa. Dvě místa na krátké trase a třetí uprostřed toho nejdelšího opuštěného úseku na dlouhé trase. Tam to dovezou letadlem. Na jezeře bylo vidět, jak se letadlo otáčelo na lyžích, na cestě to položilo…

To nesežerou medvědi?

Sám jsem byl překvapený – uprostřed té nicoty volně leží režné pytle od kávy a v nich jsou naše balíčky. Medvědi mají zimní spánek, takže to nesežerou. Ale pozor – to není všechno! Balíčky jsou jen tři a jídla samozřejmě potřebujete mnohem více. Tudíž si před závodem další proviant pošlete do eskymáckých vesnic na pošty a tam to na vás čeká. V některých vesnicích je třeba člověk, který tomu závodu fandí, tak jde na poštu a vyzvedne to. V některých vesnicích se to dá poslat do školy, protože je tam ředitel, který tomu taky fandí a nechá balíky zamčené v kabinetu. Jinde se ale může stát, že přijedete do vesnice v pátek večer a pošta má v sobotu a neděli zavřeno, takže máte smůlu. Pokud neseženete toho člověka z pošty, tak jídlo nemáte a jedete dál, nebo si musíte nějaké koupit nebo vyškemrat.

Vraťme se ještě k těm zvířatům – hrozí, že potkáte nějakého nebezpečného predátora?

Nebezpečí je spíše psychické. Medvědi, jak jsem říkal, spí a lední medvědi v těchto končinách nežijí. Paradoxně největším nebezpečím tak je los, který je nevyzpytatelný, je to tupé zvíře. Je to velká bestie, která umí ušlapat. Málokdy napadne lidi, ale psy klidně. Ani domorodci nevědí, kdy los zaútočí, a kdy ne.

Pak jsou na Aljašce samozřejmě také vlci, ale ti by vám neměli ublížit. Je ale velmi nepříjemné, když vidíte všude jejich stopy, jsou to zvědavá zvířata. Celý rok jsou tam sami a najednou se něco děje. Předloni jsem třeba jel na třetím místě za dvěma lidmi, kteří byli čtyři hodiny přede mnou, a viděl jsem stopy vlka ve stopách cyklistů. Viděl jsem, jak za nimi šel třeba pět kilometrů a říkal jsem si, jestli mám taky svého pozorovatele? Bál jsem se otočit, abych čelovkou nezahlédl záblesk jeho očí. Z toho člověk nemá dobrý pocit.

Když bych to vzal technicky – v jak hlubokém sněhu se dá ještě jet na fatbiku?

Pokud tvoří základ uježděná cesta a napadne prašan, tak se dá jet i v 30cm sněhu. Sice to není žádná zábava, ale jde to. Ale pak může být třeba u nás v Krkonoších běžkařská cesta, na které se pěšky boříte – a tam už to nemusí jet, přestože je cesta upravená. Pak se pracuje s tlakem v pneu – čím je povrch měkčí, tím více vzduchu je třeba upustit – zvětší se tím kontaktní plocha, ale zase to je větší námaha. Když se terén mění, tak se pořád pumpuje a upouští, hlavně aby to jelo…

Kolik váží fatbike? 20 kilo?

Ne, je to jen trochu těžší kolo. Moje váží něco málo přes 12 kilo. Já mám titanový rám, ale dnes už jsou i karbonové speciály s váhou okolo deseti kilogramů. Jde to dohnat do velkého extrému, ale jak jsem už říkal, velmi důležitá je také odolnost.

Takže 12kg kolo a teď natěžko se vším, co vezete s sebou?

Asi třicet kilogramů dohromady.

Například stan nevezete?

Ne, to bych neuvezl. Mám karimatku, spacák, bivakovací pytel, věci na sebe navíc nemám náhradní vůbec, jenom nějaké ponožky pro případ namočení a rukavice pro případ ztráty. A jídlo. Plus kempingové vybavení – vařič a hrnec.

A fotoaparát…

Foťák jsem před závodem hodně řešil. Největší strach jsem měl z velikosti a váhy. Myslel jsem, že se mi fotoaparát nevejde do kapsy u kalhot, hledal jsem jiné místo, ale nevěděl jsem jaké.

Proto jste nechtěl zoom, ale jel jen s pevnou desítkou?

Ano – když jsem si to sám před sebou obhájil, že tedy ten foťák povezu – dal jsem si podmínku, že jedině s plochou, malou a lehkou desítkou. A navíc rád fotím na široké ohnisko, takže nakonec v té kapse v bundě Nikon 1 AW1 s objektivem 1 Nikkor AW 10 mm F2,8 skončil.

Se zrcadlovkou tedy nehrozí jet?

Jsou extrémisté, kteří jedou i s tou zrcadlovkou, jeden člověk vezl fakt obrovskou výbavu, jen baterek měl šedesát, je to ale jeden z nejlepších a jeho ambicí bylo hlavně fotit a natáčet. Ale na druhou stranu jezdí lidi i bez foťáku – je to přítěž, která jim za to nestojí.

Byla mírná zima – kolik jste měl baterek vy?

Já jsem měl čtyři, jednu ve foťáku a tři náhradní. Spotřeboval jsem dvě – jenom jednou jsem akumulátor měnil.

Při dvaceti pod nulou jen dvě baterie? Kolik jste udělal snímků?

Také mě to překvapilo, ale je to tak. Udělal jsem kolem 600 fotek. Snažil jsem se mít aparát v teple, věděl jsem, že je dobré držet to do mínus deseti stupňů. Šetřil jsem také tím, že jsem neprohlížel pořízené snímky na displeji. Nefotil jsem skoro vůbec s bleskem, všechno bylo do JPEGu. Nic jsem „nešteloval“ – fotil jsem na Program.

Takže vaše fotografické úkony spočívaly v zapnutí foťáku a zmáčknutí spouště?

Ano. Také ISO jsem měl nastavené jako automatické. Na pár snímcích je vidět, že to trošku šumí, a jinak jsem byl velmi spokojený s automatikou, s měřením expozice. A s rychlostí. Namáčknete spoušť a přístroj okamžitě fotí, netápe, nepřemýšlí…

Nepoužíval jste ani korekci expozice? Přece jenom na sněhu…

Ne. Všechno jsem fotil skutečně jen na automatiku. Hodně se mi líbil systém tzv. Akčního ovládání, ale moc jsem ho právě kvůli šetření energie nevyužil – když jsem neprohlížel snímky, nebylo co přepínat.

To vypadá na bezproblémový aparát

Narazil jsem jen na necelé tři problémy. Jednak jsem velmi brzy ztratil krytku objektivu. Na to, jak je fotoaparát robustně koncipovaný, je krytka pravým opakem – v rukavicích ji nenasadíte, jak je subtilní a při sundávání vám spadne do sněhu. To by ale nevadilo, objektiv je chráněn odolným sklem. Když jsme ale u těch rukavic, tak musím dodat, že jsem si jimi nechtěně sundával gumový ochranný kruh na objektivu. A ještě jedna výtka: Stativový závit u okraje fotoaparátu nedovoluje použití malých stativů typu Gorillapod, který jsem měl s sebou – foťák jej prostě převáží…
Všechno jsou to ale jen malé nedomyšlenosti, celkově jsem byl s „ÁWéčkem“ navýsost spokojený, což samozřejmě platí i o kvalitě fotografií.

Děkuji za rozhovor!

Více o Pavlu Richtrovi a jeho cestě na jeho webu

Fotografie Pavla Richtra