Oblíbeným „fotograficko-publicistickým“ klišé se již před časem stal tisíckrát opakovaný výrok profesora Jána Šmoka, který prý tvrdil (já jsem u toho nebyl), že největším přítelem fotografa je odpadkový koš. Ať tato věta vznikla jakkoliv, nelze jí upřít velkou moudrost a obzvláště v dnešní době, kdy je tak snadné vytvářet megatuny fotografického balastu, platí mnohonásobně.
Když jsme ještě fotili na kinofilm, říkávali jsme, že máme obvykle jednu dobrou fotku z jednoho filmu, čili každou šestatřicátou. Přiznávám, že do jisté míry to byla taková malá rádoby umělecká póza, nicméně její základ byl stejně pravdivý jako páně Šmokův výrok. Je zkrátka realitou, že ne každý snímek se podaří tak, jak by si fotograf přál, a těch opravdu výborných bývá poskrovnu.
Jak hromadit zbytečné fotografie
Jak mi ale vysvětlíte, že zejména internetové galerie praskají ve svých virtuálních švech, přetékají stovkami tisíc fotografií, jejichž kvalita je více než sporná? Odpovím si sám – mnozí uživatelé za prvé nemají „fotografické oko“ – prostě tu hrůzu nevidí. S tím asi nic nenaděláte, ne každému je dáno být fotografem. Jestliže ale fotografické vidění mají, schází jim soudnost. Jsou si vědomi většinou zjevných chyb na snímcích (například technické vady typu přeexponování či nekorektního zaostření), ale z nějakého iracionálního důvodu je do galerie stejně pošlou. A konečně za třetí se u nich projevuje jakási falešná spořivost, kdy je jim líto některé snímky (čti skoro všechny) „vyhodit“.
Sdílení pomocí internetových galerií je skvělá věc. Dostanete od kamaráda e-mail s odkazem a pobídkou: „Koukni na pár fotek z naší víkendové akce!“ Klepnete na odkaz a ejhle, 250 snímků… „To se zase urodilo“, řeknete si, kouknete na prvních patnáct a galerii zase zavřete. A tím se dostávám k meritu věci: Kde je ten správný počet fotografií v internetovém – ale i fyzickém – albu, kdy je divák stále ještě zaujatý snímky, prohlížení ho baví a těší se na další? Kde je hranice, za kterou se již začíná nudit?
Odpověď není jednoduchá, protože velmi záleží takříkajíc na kvalitě obsahu. Na výborné fotografie se snesete dívat déle než na nepovedené „výcvaky“, zajímavé záběry vás budou bavit déle než nudné, stále se opakující výjevy, a tak bychom mohli pokračovat dál. Pojďme si ale dát alespoň nějakou „univerzální radu“…
Tři minuty a dost!
Já osobně vycházím z již zmiňovaného kinofilmu. Ten měl (většinou) 36 políček a když jste nechali udělat všechny fotky, byla z toho skoro ideální sestava k jednorázovému prohlížení. Strávíte-li u jednoho snímku tři až čtyři sekundy, trvá vám prohlédnutí takovéto sestavy plus-minus dvě až dvě a půl, maximálně tři minuty. A to úplně stačí!
Moje doporučení tedy zní: Do jednoho alba nedávejte více než 35 až 50 fotografií. Nejenže tím udržíte divákovu pozornost po celou dobu prohlížení, ale donutí vás to také smazat všechny nekvalitní snímky, duplicitní záběry, nicneříkající fotografie apod. Zkrátka se budete při výběru maximálně soustředit na to, aby konkrétní album ve své takto omezené „délce“ co nejlépe vyznělo.
Já uznávám jen jednu výjimku: Pokud fotím typicky sportovní akce, kde je mnoho účastníků a mám technicky kvalitní – byť sobě podobné – fotografie, nechám je v albu, protože vím, že závodníci rádi vidí sami sebe (kdo taky ne, že ano – i když to veřejně nepřiznáte). Znovu ale opakuji, že to musí být technicky výborné snímky a celkový počet nesmí překročit stovku. Při větším počtu vás už totiž nebaví ani to hledání sebe sama…
Ať hodí kamenem…
To, co jsem napsal výše, je můj názor, a respektuji, že s ním nemusíte být souzněni. Není ale nic jednoduššího, než se vás zeptat: „Kolik snímků vy dáváte do jednoho alba“? Nesdílíte-li snímky ve virtuálním prostoru, jistě máte alba papírová – odpovězte prosím také. Jen podotýkám, že albem se myslí tématicky zaměřený set fotografií, většinou pocházejících z nějaké „akce“, kterou ale klidně může být třeba čtrnáctidenní letní dovolená.
[poll id=“13″]
Další aktivní anketa
A co naše děti? Mají čím fotit?
Na podobnou notu
A když jsme u toho přebírání se svými výtvory, shodou okolností jsem v tomto týdnu narazil na zajímavý článek týkající se de facto stejné problematiky – ale nikoliv z pohledu množství, nýbrž kvality a autorství nejen pořízení, ale také finálního výběru fotografií. Nebo vy také dáváte všanc svoje snímky ostatním, aby si z nich vybrali, co potřebují? Čtěte článek Pošleš mi prosím všechny fotky? na blogu Zoneru – Milujeme fotografii.cz
6 komentáře
Plně podporuji názory uvedené v článku. Shodou okolností jsem nedávno komunikoval na toto téma s jednou začínající fotogafkou a dovolil jsem si poskytnout jí několik rad:
1) foťte na akci dokud Vám nedojdou karty nebo baterka, ale potom proveďte důkladnou selekci toho, čím se chcete prezentovat na webu (ať vlastním nebo jiném)
2) vyhoďte všechny fotky, které jsou neostré (a to bez milosti)
3) pokud máte sekvenci fotek se stejným námětem, pak na web vyberte tu nejlepší ze sekvence (ostatní si klidně schovejte, co kdyby se někdy hodily)
4) zamyslete se nad kompozicí té které fotky a zvažte, zda opravdu stojí za výběr a zveřejnění
5) všechny vybrané fotky upravte – minimálně srovnání horizontu a výřez
6) já vím, že to všechno trvá, ale výsledek Vaší prezentace bude mnohem lepší.
V odpovědí tyto doporučení akceptoval s tímto komentářem: „Děkuji za vaše jistě velmi užitečné rady. Ale některé z nich mi asi ani nepůjde realizovat. Vzhledem k tomu, že jsem studentka a jsem docela hodně časově vytížena, tak nebudu mít čas fotky nějak moc upravovat.“.
Tož to je pak těžké :-)
pekny clanek neda se nic nez souhlasit. Na anketu bylo tezky se rozhodnout co dat. Zalezi na duruhu akce a kolik tam byl lidi. Rozhodne vic jak 50 fotek je moc ale jsou vyjimky kdy to musi byt aby se tam vetsina lidi nasla nebo byla zachycena v ruznych cinostech.
ikdyz me posledni dobou prepadava chut nelitosostne i takovy akce promazat aspon na tech 60 fotek lidi nelidi a nechat tam jen ty obsahove nejzajimavejsi jelikoz vetsinou v albech ani nevydrzim na vic fotek koukat :). jenze co pak rict tem kteri se tam nenajdou ? :D
jinak cim dyl fotim tak tim vic mazu fotek a jeste znich delam mensi vyber na zverejneni.
Myslim, že s timhle problémem se už musel setkat každý. Když jsem začínal fotit na 3,2MPx kompakt a výsledný JPG měl 200kB, taky mi bylo jedno, kolik fotek si nechám. Teď když originál NEF zabere 20MB a k tomu JPG ještě minimálně 4MB, tak už musí bejt člověk kritičtější, aby nemusel co půl roku kupovat novej HDD. Samozřejmě nejvíc narážím vždycky u přítelkyně s fotkama dětí – mám deset stejnejch fotek a devět chci smazat a už jí slyším – mě se líbí i tahle i tahle :-) Většinou zabírá, když jí řeknu, že si k těm rawům může sednout na celej večer ona, když se jí tak líbí :-)
Staci si koupit neco s vetsim rozlisenim (D7100, D800 ap.) a fotit do RAW. Brzy cloveku dojde, ze je nutne razantne fotky prebrat, nebo se v zaplave dat proste utopi… Nechavam tak do 10%. Vyhoda digitalu je prave v tom, ze se da jedna vec nafotit mnoha zpusoby a pak staci vybrat tech par nej a ostatni nemilosrdne zlikvidovat. A dobra rada – nenechat si nikoho koukat pres rameno a mazat v soukromi, ukazat vzdycky az vysledek!
Tyto rady tesat do kamene…
Příklad z praxe, který asi znáte taky:
Pro klienty je žel často rozhodujícím faktorem přislíbená kvantita výsledných fotek nad kvalitou.
Když někdo nabízí 1000+ svatebních fotek, tak proč si vybrat někoho, kdo jich dodá třeba jen 200 (40 na každou sekci – přípravy, obřad, focení páru, focení skupin, hostina)
Víc je přece lépe, ne? :)
Stejně tak z portrétového focení, kdy za výslednými 3-5ti fotkami je x hodin práce. (rozuměj min. 6 hodin)¨
Jsem rád, že mne kontaktují klienti, kteří si umí dát dohromady 1+1 a ví, co chtějí.
Pobavila mne tento víkend babička jedné nevěsty, která se při focení skupinek rozhořčeně rozkřikovala okolo sebe: „Z toho nic nebude, to jsou amatéři…!“ , když jsem fotil ze slušné dálky na ohnisko 200mm :)
13MB a přípona .NEF mě naučily šetřit spoušť – mám pomalejší počítač a proto vyvolávám jen ty snímky, které doopravdy použiju. I tak už mám u poslední fotky ID 13 000 … :-)