Generace současných fotografů-pětatřicátníků představuje stále ještě mladou skupinu tvůrců, kteří však již mají leccos za sebou, kromě studia už stihli „pochytat“ spoustu zkušeností a co je důležité, obvykle mají také více či méně jasně utvořený názor. Na fotografii, volnou tvorbu, byznys… Posloucháte-li Vladimíra Novotného, jak klidným hlasem nahlas přemýšlí o „fotce“, musíte nutně dojít k názoru, že jednak přesně ví, o čem mluví, a také má jasno v tom, čeho chce dosáhnout. Ostatně posuďte sami.
Nemůžu nezačít obligátní otázkou: Jak jsi se dostal k fotografii?
Nejsem „programový“ fotograf, mám vystudované VUT, bakalářský obor aplikovanou informatiku. K fotce jsem se dostal vyloženě na základě koníčku, který mě provází od nějakých deseti let. Když mi kdysi rodiče dávali na výběr, jestli chci kazeťák, nebo foťák, zvítězil fotoaparát. Měl jsem Smenu se 40mm objektivem F3,5, se kterým se výborně fotilo, mám ho dodnes. Je to, jak se říká, perfektní analogové mýdlo.
Šel jsem si profesí počítačů, strojařiny, techniky, až mi to přerostlo přes hlavu, a řekl jsem si, že se tomu věnovat nechci. A začal jsem fotit. To byl asi přelom roku 1998 a 1999, v ten moment to začalo být intenzivní. Po studiích jsem odjel na půl roku do Anglie, tam jsem už fotil dokument. Pak jsem byl zaměstnaný v minilabu v Čechách. Tenkrát začínala digitalizace, Fuji Frontiery a podobné. Jako „détépák“ jsem se dostal do studia, kde jsem měl pod rukama skenery, které chrlily dobrá data. A už jsem v tom jel. Chvíli jsem byl zaměstnán a pak jsem odešel na volnou nohu.
Černobílý chemický proces jsi nikdy nedělal?
Dělal, já jsem na něm vlastně vyrostl. Rodiče měli malý byt, v koupelně jsme měli „dočasnou fotokomoru“. Když jsem dělal velké zvětšeniny, tak jsem negativ promítal na zeď v předsíni, pracoval jsem po nocích, když všichni spali. Děsil jsem se, aby rodiče v noci nepřišli zkoumat, co tam dělám, aby mi to neosvítili.
Na začátku 90. let jsem měl příjemné setkání s panem Kotlánem. Byl to Brňák, který se vrátil z emigrace. Dělal barevný proces, měl zvětšovací studio, byl to zajímavý profík. Chodil jsem si k němu zvětšovat, o barevném procesu mi dal veškerá „data“, to bylo naprosto dokonalé. Od něj jsem dostal neskutečně cenné informace, jak pracovat s analogovým procesem. Člověk se tak školil prací.
Takže jsi víceméně autodidakt…
Já jsem se toho i dlouho držel. Nechtěl jsem být poznamenaný vzděláním, chtěl jsem jít po vlastní linii. Pak se to ale nějak změnilo, zlomilo a najednou mi vzdělání zase začalo chybět. Vůbec nevím, proč. Řekl jsem si, že mi chybí vzdělání v dějinách umění. Najednou jsem postrádal souvislosti, opakoval jsem se v tvorbě, už to nebyl jen dokument, ale dělal jsem i své projekty.
Vůbec se ve volné tvorbě nepovažuji za konceptualistu, ale ty projekty nějaký koncept mají a ve fotce už bylo poměrně hodně oblastí prozkoumaných, nalezených. V tom je úskalí – člověk vymýšlí projekty a pak může díky neznalosti narážet na to, že se opakuje v historii. Říkal jsem si, to je bomba! A pak najednou jsem se na to díval: to jsou 50. léta, 60. léta… A za tím jsem viděl ty fotografy. Je to docela úsměvné.
Dobré je, že to autor dělá nevědomky, čili nekopíruje záměrně.
Určitou cestu si člověk musí projít. Nemůže být všechno postavené na kalkulu. Člověk si musí uvědomit obě strany vah. Buďto vědět, že už to někdo dělal, nebo to zjistit až poté, co to mimoděk udělá sám. Setkal jsem se s tím mockrát. Pak mě občas mrzí, že jsem nebyl první na světě (smích). Ale nepřikládám tomu takovou váhu, o tom fotografie není. Teď dělám magisterské studium. Začal jsem mít ale tolik práce, že zatím nemám čas to dodělat. Věčný boj s časem…
Viděl jsem slušný seznam tvých klientů, nikoli nevýznamných. Je to móda, co tě živí?
No, živí a neživí… Mě vždycky móda fascinovala, mám rád módní fotku, mám k ní respekt a vždycky jsem k tomu chtěl směřovat. Časem mi ale došlo, že v Česku se módou moc živit nedá, takže teď je to spíš koníček. Možná bych musel být v Praze, abych byl víc vidět v časopisech. Ale mě baví žít v Brně. To ne o nějakém pocitu. Praha je jinak „našlápnutá“, dá se tam dostat k jiným projektům. Sice se tam čím dál víc objevuji, ale základnu, pracoviště, ateliér mám tady v Brně. Módu mám mimochodem rád i z pohledu produkce. Realizace módních projektů je o spolupráci mnoha lidí, od návrhářů s fotografem, pak je tam make-up, stylista, fotografie vzniká společnými silami.
To by tě pak mohlo bavit i video. Ostatně pokud vím, tak občas spolupracuješ se Samádhi production.
Video mě hrozně láká, ale bohužel na to nemám dost času. Mám jedno experimentální video Horizonty, inspirované avantgardou, minimalismem, muzikou, ambientem. V této fázi toto video mám rád a rád ho používám. Ale to jsem schopen natočit i na iPhone. Když chodím po ulici, pustím si hudbu, jdu, věci snímám z odstupu… Mám takový proces: Sleduju plynutí města, takový subjektivní pohled na věci. Takto bych byl schopen fungovat i ve videu. Záběry, prostřihy, tak mi to běží hlavou. U fotografie si beru jen zásadní okamžiky. Ve videu ale může člověk jinak gradovat záběr, dělat prostřihy, měnit. Jsou jiné možnosti. Ale ještě jsem nedozrál k nějakému stříhání. Nechci si toho brát moc. Mám rozjetých moc věcí, na všechno nemám čas.
Odskočili jsme ale od komerce, můžeme se k tomuto tématu vrátit?
Ano, začali jsme módou… Teď jsme shodou okolností dodělali zajímavý projektík. Objevil jsem úžasné prostory ve Zbrojovce – ale ne industriálního charakteru, nýbrž sekretariáty na starém ředitelství – jsou tam úžasné interiéry ze 70., 80. let, nábytek z 30 let. Řekl jsem, okamžitě to pojďme nafotit! Bylo mi totiž jasné, že to tam za chvíli nebude. Nafotili jsme to, po čtrnácti dnech si to pronajala záchranná služba a mají tam sídlo. Už se tam nikdy nedostanete, nějaké skříně už jsem viděl vybourané. A už to mizí v nenávratnu…
Nicméně dal jsem dohromady tři návrháře: Denisu Novou, alešbáry a duo Mirka Horká a Štěpán Růžička, a tři modely. Teď se na tom začali podílet i Samádhi production (sídlí tam) – dělali z tohoto projektu making of a video. To by pomalu mělo být dostříhané, takže se schyluje k premiéře. Jmenuje se to Nostalgia.
Takto mě baví dělat i módu – nabídnu to několika časopisům, občas to některý uveřejní. Mám zatím svobodu tvorby, nejsem omezovaný stylingem třetí strany, aby to muselo být prodané za každou cenu. Můžu si jít po vlastní ose a s vlastním konceptem, do kterého mi nikdo nezasahuje. To je příjemné.
Další práce je už čistě komerční – říkám, že mám reklamní portrétní ateliér, kde se sbíhají různé projekty – od reklamních po zakázky soukromníků. Interiéry, portrétní tvorba. Produktové foto dělám zřídka, ale už léta například spolupracuji s aukčním domem Sýpka, fotím jim katalogy. To je zase něco jiného – říkám tomu přímé vzdělávání v dějinách českého umění. Tam člověk narazí na nejlepší designéry, malíře… Podržím si to dílo ruce, můžu se na to podívat, jsem s ním v kontaktu.
Takže se nezastavíš.
To ani nejde, aby se člověk ve fotografii uživil. Je třeba se ohánět a jet. Jako všude. Doba je tak stavěná.
Ptám se proto, že si fotografové stěžují, jak mají málo práce. Že jim zakázky přebírají samozvaní „umělci“, kteří fotí za každou cenu ve strašné kvalitě.
To je největší zlo naší doby. Jakou renesanci způsobil digitál ve fotografii, tak zároveň ubil kompletně celou profesi. V zahraničí když chce člověk dělat fotografa, musí něco umět. Třeba v Rakousku je nutné projít velkými mistrovskými zkouškami. Já jsem roky nemohl vykonávat živnost – šest let jsem musel mít praxi. (Ještě v době, kdy Fotografická činnost byla vázanou živností. Pozn. redakce.) Paní se mi na živnostenském úřadu smála, do čeho se to ženu. A pak to zrušili. Stát řekl, že to není odborná činnost. Asociace profesionálních fotografů pro to nedělá nic…
Co tvoje volná tvorba – na tu máš čas?
Čím dál míň. Blbě se to kloubí s komerčním focením, protože když fotím celý den reklamu, pak nemám náladu na volnou tvorbu. Dokážu si představit relaxaci, že půjdu někam se sluchátky a udělám si dokument ve městě. Ale projekty, co občas dělávám, to je o procesech. Musím o tom přemýšlet, nechat vyzrát, musí se to narodit, být na to čas – to nejde udělat programově. Obecně i zakázka nejde takto udělat, pořád je to nějaký tvůrčí proces, a pokud tam mám nechat nápady, pak je i to podobné.
To naprosto chápu. Znám fotografy, kteří „volně“ nic nevyfotili několik let prostě proto, že je takříkajíc intelektuálně vysosává komerční práce.
Já se nicméně poslední dva roky věnuji kameře obskuře. Fotím série aktu v krajině, což je zajímavé propojení mezi nehybnou krajinou a tělem. To se týká i autoportrétu. Je to možná trochu zprofanované téma, ale je zajímavé, že to v určité době začalo dělat víc lidí. Říká se, že se to načítá, že energie je v určitém prostoru. Pořídil jsem si velkoformátovou kameru Cambo 4 × 5″ a začal jsem s ní fotit portréty. Cyklus lidí v umění – umělci, produkční, všichni okolo. Ale v podstatě lidé okolo mě, ti kteří mi prošli životem… Měl jsem potřebu vrátit se ke kořenům.
Vadí mi, jak člověk dělá na digitál jeden záběr za druhým, pak vybírá nejlepší za počítačem. Mě z toho víc zajímá nějaké propojení mezi fotografem a portrétovaným. Fotograf je cosi jako subjektivní médium, které portrétovaného zprostředkovává. To jsem si potřeboval víc zdůraznit ve velkoformátové kameře. Většinou pořizuji dva záběry – je to zdlouhavé, člověk se začne chovat jinak, začne se otevírat, odhalovat, komunikujeme spolu. Jednoduché svícení, šedé pozadí.
Pojďme, prosím, pro změnu k technice. Proč sis koupil Nikon D800?
To byl můj vysněný foťák mnoho let. Měl jsem D700, nestačil mi rozlišením – občas dělám velkoformátové snímky. Nikon D800 je optimální. Myslel jsem sice, že bude mít rozlišení 24 Mpx, takže u 36 Mpx jsem se trochu zděsil, protože třeba na reportáž je to úplně zbytečné, ta data vypadají hrozivě. Ale zase to fotografa učí jako dřív u filmu trošku přemýšlet nad záběry, nezaflákat si paměťové karty zbytečným balastem.
Já jsem od začátku pravověrný Nikonista. V tomhle jsem konzervativní, nikdy jsem nechtěl měnit a neměnil jsem. Nikon F70, FE2, F3, F5, D2H, D200, D700… Nikon D700 byl skvělý reportážní foťák, ale u studiových fotek jsem měl problém s moaré. Viděl jsem, jak Canon jde dál, Nikonu to trochu trvalo, spousta kamarádů Nikon prodalo a přešlo k jiné značce. Já jsem vydržel.
Čím fotí Vladimír Novotný
Objektivy: |
A co skla? Vím, že vlastníš mimo jiné i čtyřiadvacítku Nikkor tilt-shift…
Ano, mám, akorát si musím trochu dávat pozor, abych na tom moc neulítnul. Je to taková manýra, musí se s tím opatrně, ten efekt je nepřehlédnutelný. Tilt-shift objektiv je však špičkový na architekturu, ale fotím s tím i dokument, občas si jej vezmu do ulic. Hezky si srovnat ty lidičky a hrany, fotky jsou krásně učesané. Ale hlavně architektura. Nad fotografií mám „starší“ přemýšlení. Narovnat si sbíhavé linie v počítači, to jsem si dělal dřív, ale není to moje parketa.
Jinak devadesát procent práce udělám s dvojicí zoomů AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED a AF-S 70–200 mm F2,8G ED VR II. Miluju obyčejný záklaďák – „jednaosmičkovou“ padesátku. Strašně dobře se mi s ní fotí díky kompaktnosti, foťák potom není tak mohutný. Mám i „pětaosmdesátku“ se světelností F1,8.
Jaký používáš software na zpracování snímků?
Používám Adobe Lighroom a – i když mi to moc lidí nevěří – taky ACDSee Pro. A Photoshop…
Přestože to zdánlivě nesouvisí, je možná zajímavá informace o tom, že kupuji každé dva měsíce další dvouterabajtový disk na data.
Děkuji za rozhovor!
Vladimír „Kiva“ Novotný Touha se vyvíjet a posouvat dál ve fotografii jej přinutila jít na volnou nohu, vybudovat první ateliér a začít více fotografovat komerční projekty. V této době přišla i potřeba dalšího studia. Nyní je těsně před dokončením magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie při Slezské univerzitě v Opavě. Dokument, na kterém vyrostl, se postupně překlenul do projektů, které mají ještě další podtexty. Rád experimentuje se samotným médiem, nicméně k dokumentu se stále vrací, ať už přímo nebo jej například využívá formou vyjadřovacího média v projektech z poslední doby. Na jeden z takových projektů můžete aktuálně narazit v Městské knihovně v Praze na výstavě Vnitřní okruh (kurátor Vladimír Birgus). |
Fotografie Vladimíra Novotného
3 komentáře
Super!!!
Chlapík na sebe riadne maká – parada – len tak ďalej!!! A ďakujem za príjemný rozhovor:-)
Když jsem začínala fotit, tak jsem taky někde zaslechla, že cokoliv vyfotím, už pravděpodobně někdo někdy vytvořil, ale radši nad tím nepřemýšlím. Úplně to samé to totiž nebude nikdy.