Velký rozhovor Nikonblogu: Pavel Nesvadba – na moři i na divadle – vždy ale vděčný za digitál

Odložte nyní romantické představy o vousatých mořských vlcích s neuměle vytetovanou kotvou na rameni, fajfkou v ústech a věčně nedopitou lahví rumu. Pavel Nesvadba je příjemný mladý muž – sportovec, kterého byste na piráta z Karibiku rozhodně netipovali. Na moři ale strávil více času než většina z nás, suchozemců, a jeho zbraní je zde fotoaparát. Snad aby si občas od neklidné mořské hladiny odpočinul, vyráží do hor nebo na prkna, která znamenají svět. Také s fotoaparátem, samozřejmě.

Prolog

Jsem velmi rád, že jsem se s Pavlem Nesvadbou u skvělé kávy brněnského Coffee Fusion a samozřejmě nad jeho fotografiemi a příběhy potkal. Ne že by mě exotika námořních jachet „nebrala“, to bych lhal, mnohem víc mi ale v hlavě ulpěl Pavlův názor na digitální fotografii.

U autorů, kteří vyrostli na filmu, se totiž velmi často setkávám minimálně s nostalgií po starých dobách, s oblíbeným klišé o dynamickém rozsahu a rozlišení tohoto média a podobně. Pavel Nesvadba má ale – stejně jako já, proto bych se o tom nezmiňoval – naprosto jasně vyřčený opačný názor: Digitální fotografie nás posunula technologicky výš nežli film a jak jsme se také shodli, díky její dostupnosti je mnohem víc výborných mladých fotografů než tomu bývalo dřív. A to je dobře, ne?

Takže už ale pojďme k samotnému rozhovoru s Pavlem Nesvadbou.

Přestože se většina Čechů přes léto dočasně stěhuje do Chorvatska, moře nám vlastní není. Promiňte mi ten žargon, ale jak se „suchozemská krysa“ dostane k focení jachet?

Je to o náhodách. Ke spoustě věcí jsem se dostal díky staršímu bratrovi, který mi ukazoval směry a já už jsem si potom po nich šel dál. Jednou z věcí, které on má strašně rád, jsou jachty a věci kolem moře. Nikdy za komunistů ani po revoluci jsme se k tomu nemohli dostat. Jednou mi ale zavolali kluci z TPS centra (brněnská „jachtařská firma“ – pozn. redakce), že jim vypadl novinář, a jestli bych nejel místo něj na Českou námořní rallye. To byl v té době největší závod monotypových jachet v Chorvatsku.

Bylo před Invexem, měl jsem dva dny na rozmyšlenou. Na Invexu jsem měl domluvené zakázky, takže jsem musel udělal radikální rozhodnutí: Buďto Invex, nebo moře. Vyhrálo to druhé a od té doby jsem tam. Nikdy předtím jsem na moři nebyl, zkušenosti jsem neměl, na lodi jsem nejezdil. Bylo to ráz na ráz. Jsem rád za takové životní zvraty. Člověk jedním rozhodnutím změní svůj život.

Při slabém větru se snažím záběry oživit pohledem pod hladinu a pro snížení světelných rozdílů využívám přechodový filtr | Foto Pavel Nesvadba
Při slabém větru se snažím záběry oživit pohledem pod hladinu a pro snížení světelných rozdílů využívám přechodový filtr | Foto Pavel Nesvadba
To se ještě fotilo na film…

Ano, to se fotilo na film. První ročník byl dost šílený v tom, že počasí bylo od nejhoršího po nejlepší. První den jsem něco nafotil, druhý den se udělalo lépe, tak jsem nafotil o něco víc, co když by se počasí zase zkazilo a další den bylo ještě lepší počasí. Na konci pobytu jsem neměl žádné filmy. Každou fotografii jsem musel rozmýšlet, jestli ji mám nebo nemám „cvaknout“. Na to si dodnes živě pamatuji, bylo to psychicky náročné. To byl tedy prvopočátek. Postupně jak se snímky objevovaly v médiích, kontaktovali mě další jachtaři, dnes už jezdím téměř po celém světě a fotím jachtařské závody. Vlastně přesněji sportovní plachetnice, jachtou se ve světě myslí motorová loď.

Když budu chtít fotit jachty, pojedu do Chorvatska, ale nejspíš to nezvládnu, protože netuším, jak se to dělá. Předpokládám, že musíte vědět, jak se loď chová, pravidla závodů a další. Je to tak?

Je mnohem větší šance, že získáte lepší záběry, když jste připravený. Samozřejmě náhoda funguje všude a může se stát komukoliv, že bude zrovna na místě, kde se stane něco, co je unikátní – povětrnostní podmínky, mraky, voda. Všechno se to spojí a on bude zrovna tam a může fotit absolutně bez znalostí toho sportu. Ale větší pravděpodobnost pro ty správné snímky je, když to bude znát a vědět, co se děje.

Dá se to načíst teoreticky, nebo je důležitá osobní zkušenost?

Já jsem jachting fotil pět až šest let, vždy jsem byl na doprovodných lodích, sledoval jsem všechno zpovzdálí. Potom jsem se dostal k Bohemia Expressu (celosvětově velmi úspěšná česko-brazilská loď a posádka námořního jachtingu – pozn. redakce), začal jsem s nimi závodit a v té chvíli jako kdyby se mi otevřely nové dveře. Začal jsem to vnímat úplně jinak a strašně mi to pomohlo.

ORC World Championship Helsinki, 2012 | Foto Pavel Nesvadba
ORC World Championship Helsinki, 2012 | Foto Pavel Nesvadba
Jako laik se domnívám, že závody lodí se pořádají jen za určitého počasí. Nebo se můžete dostat třeba do bouřky nebo jiného extrému?

Jsou pravidla, v jak slabém větru a naopak do jaké síly větru se ještě může odstartovat. Na moři se počasí může velmi rychle změnit. Jako například nedávno při závodu osamělých mořeplavců Classe mini na Azorech. Na synoptických mapách bylo vidět to nejhorší. Závod pořadatelé odložili o den a i tak to byla neskutečná „řezba“.

Když jsou špatné podmínky, což je paradoxně nejčastěji při slabém větru, tak se závod přerušuje nebo posouvá. A samozřejmě, když je naopak hlášen silný vítr přes 40 uzlů, tak se rozjížďky také ruší. Zažil jsem ale také, že se to stalo v průběhu akce. Ten závod se nakonec dojel a musím říci, že podmínky jsou potom zajímavé i na focení. Ale v takových situacích už má navíc každý co dělat sám se sebou.

Fotíte v takových situacích, nebo to raději zabalíte?

Ne, v ten moment to začíná být zajímavé. Prosluněných fotografií bez adrenalinu vznikne za rok spoustu, ale ve chvíli, kdy začnou být podmínky opravdu tvrdé, tak to se mi líbí a přijde mi to zajímavé. Je to jisté riziko i pro techniku, člověk si musí hodně rozmyslet, do čeho ještě jít a co už by technika nevydržela, nebo ji na to mít připravenou. Ale o tom to je – pořídit fotky tam, kde amatéři už mají dávno „sklizeno“ a jen se drží, aby nešli přes palubu – profesionál by měl být schopen ještě fungovat. Vnímám to tak, že já musím přinést snímky za jakéhokoliv počasí. Když je bezvětří, snímky musí být zajímavé stejně jako když přijde nějaká šílená bouře.

Jak vlastně jachty fotografujete? Na prioritu času?

Fotím na manuál. Citlivost ISO 400 je nejnižší jakou používám, a to jen, když fotografuji bez polarizačního filtru a jsou klidné podmínky na vodě. Jakmile začnou trošku vlnky, gumový člun, na kterém často jezdím, je nestabilní. Plachetnice má kýl a jak se položí vítr do plachet, je stabilizovaná. Na „gumáku“ musí stabilizace fungovat ve mně.

Loňské bezvětrné mistrovství světa v námořním ORC jachtingu bylo o nervech a štěstí | Foto Pavel Nesvadba
Loňské bezvětrné mistrovství světa v námořním ORC jachtingu bylo o nervech a štěstí | Foto Pavel Nesvadba
Jste v neoprénovém obleku? A co aparát – máte jej připoutaný?

Většinou jsem v neoprenu, protože ve vodě bývám dlouho. Foťák většinou přivázaný nemívám. Obvykle jdu do vody, když málo fouká. Jakmile nejsou dramatické podmínky, musím záběr doslova ulovit, jinak je to strašná nuda. Jezdím na „gumáku“ nebo na doprovodné plachetnici. Když mám možnost, ponořím foťák z lodě částečně pod vodu a snažím se udělat záběr.

Když jsou podmínky mizerné, a dovoluje to závod – musí to být zkušení jachtaři, nedovolil bych si to na regatě, kde jachtaři lodě tak dokonale neovládají – tak vlezu do vody a můžu být u bójky. Jsem v neoprénu, s ploutvemi, fotografuji od bójky, u které se lodě otáčejí.

Dovolí to pořadatelé?

Ne že bych se jich ptal. Člověk musí zvážit riziko, které tam vzniká – loď by vás mohla zachytit. Když jsou to zkušení profi jachtaři, přesně víte, co udělají. Měl jsem štěstí, když jsem jezdil s Bohemia Expressem – jednou z nejlepších posádek. Nejenže jsem pro ně fotil, ale byl jsem i na palubě, měl jsem svou funkci v závodním týmu. Člověk to nasaje, ví přesně co bude. Dovolí si být na místech, kde jsou zajímavé záběry, i když je to relativně rizikovější.

Pojďme nyní trochu podrobněji k technice.

Na začátku nového milénia jsem měl období, kdy jsem chtěl prchnout ke Canonu. Bylo to dlouhé mezidobí, kdy jsem šedivěl z Nikonu D100. Naštěstí Nikon v roce 2004 představil D2X. Zároveň rozjel NPS servis, což je pro člověka, který je závislý na technice, neskutečné plus. To, že fotograf má v případě, že se mu pokazí technika, možnost ji mít zapůjčenou ve stejné kvalitě a zdarma, je skvělé. Tím pádem se na techniku můžu absolutně spolehnout.

Když jsme se spolu bavili na začátku letošního roku řešil jste dilema, jestli pořídit D800 nebo D4. Jak to dopadlo?

Nakonec mám Nikon D4. Vyhrál fakt, že D800 je i přes teoreticky shodné parametry (například autofokus) pomalejší než D4. Dokážu si představit, že na 80 % věcí by mi D800 stačila, ale těch 20 %, kdy D4 vítězí v rychlosti, je pro mě hodně důležitých. A také spolehlivost, respektive odolnost. Na Nikonu D4 je samozřejmě horší cena, která je oproti D800 dvojnásobná, a potom také váha. Ale šel jsem do něj a nelituji.

Čím fotí Pavel Nesvadba

Nikon D4
Těla:
Nikon D4, D3 a D700

Objektivy:
AF-S Nikkor 16–35 mm F4G ED VR
AF-S Nikkor 17–35 mm F2,8D ED-IF
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED-IF
AF-S Nikkor 400 mm F2,8 ED VR
Telekonvertor TC-17E II

Filtry:
Přechodové B&W
Polarizační Nikon

Focení na moři je tedy hodně podobné klasické sportovní fotografii – vysoké ISO, sériové snímání… Nebo se pletu?

Na moři fotím běžně na ISO 800 nebo 1 600. Zajímavé podmínky představují vlny – tím pádem s vámi ale všechno hází. Lodě jsou na vlnách, vy jste na vlnách, na stativu ten Nikon D4 nemůžete mít, takže všechno držíte v rukou. Pohybujete se s tím, váha těla se tak násobí. Vždy fotím nejrychlejším sériovým snímáním, výrazně to zvyšuje šanci na dobrý záběr. Zoom se hodí, 200–400 mm F4G ED-IF AF-S VR by mohl být ideální objektiv, o jeho pořízení hodně uvažuji.

Používáte také objektivy výhradně od Nikonu?

Měl jsem dva světelné objektivy „třetího“ výrobce. Při denním používání se pomalu začaly rozpadat. Každého půl roku jsem musel objektivy rozšroubovat, dotáhnout a zakapat šroubky klihem nebo sekundovým lepidlem – i to lepidlo bylo schopné po půl roce povolit. Přestalo mě to bavit. Tohle s Nikonem absolvovat nemusím. Jediný problém jsou gumy na objektivu, rychle se vychodí.

Na objektivech mám vše oblepeno vulkanizační páskou, kromě zoomového kroužku. Aby se tam vůbec nedostala voda. I tělo jsem míval oblepené – pak to vypadá, jako by desetkrát spadlo na zem, a neláká tím pádem zloděje. Jsem ve větším klidu, když někdo vidí, jak mi visí na krku polepený foťák.

Hromada sněhu místo stativu, 30 sekund otevřená závěrka a čelovka pohozená na spacáku… | Foto Pavel Nesvadba
Hromada sněhu místo stativu, 30 sekund otevřená závěrka a čelovka pohozená na spacáku… | Foto Pavel Nesvadba
Vy nepoužíváte podvodní pouzdra?

Používám, ale ne vždycky. Když máte nějaký kryt, ať už je to pláštěnka nebo pouzdro, tak se fotoaparát mnohem hůř ovládá. Testoval jsem potápěčské pouzdro, ale to je stejně drahé jako tělo fotoaparátu. Abych stíhal technologický vývoj, musím každé tři roky měnit techniku. Potápěčská pouzdra jsou náklady, které by se mi nikdy nezaplatily.

Používám proto měkká „igelitová“ pouzdra, která jsou řádově levnější a pro moje účely postačují. Někdy je to lepší, když srovnávám fotky s kolegy, kteří pouzdra mají, jsem na tom líp. Oni mají na snímcích vodu dál od objektivu, mají vypouklé sklo. Já mám skleněný člen, kovovou obrubu a zbytek je plast. Mohu používat různé objektivy, nemusím kupovat přední členy k pouzdru.

Musím ale všechno nastavit dopředu, protože v „igelitu“ mám jen minimální možnost něco ovlivňovat. Točit kolečkem nejde. Když se mi podaří o dvě clony posunout, jsem rád. Nastaví se manuál, všechno se změří dopředu. Během dvou hodin, co mám foťák v pouzdře, se expozice nemění. Fotím výhradně do RAWu, takže když se trochu změní počasí, nevadí to. Dynamické rozsahy čipů jsou velké, jestli se to posune o 1 EV dopředu nebo dozadu, to není problém.

Měl jste někdy mořskou nemoc?

Když jsem byl poprvé na lodi. Čekali jsme na ostatní, nechal jsem se vytáhnout na špičku stěžně. Neodhadli jsme ale, za jak dlouho k nám lodě připlují, takže jsem nahoře strávil asi dvě hodiny ve vlnách. Loď byla zakotvená a houpala na všechny strany – kdyby jela, tak je to v pohodě. Když mě kluci po dvou hodinách stáhli dolů, bylo jim zle, jenom tím jak mě tam viděli – a to byli jachtaři. Protože byli naštvaní, že mi nic není, poslali mě do podpalubí, že potřebují něco podat. Jak jde člověk dolů a nemá spojení s horizontem, tak to přišlo i na mě – a oni byli spokojeni.

Pojďme od moře k divadlu. Jak jde takovéto, nebojím se říci adrenalinové fotografování, dohromady s focením divadla?

Na vysoké škole jsem začal fotit, chtěl jsem se v tom vzdělávat, ale na FAMU jsem se necítil. Kamarád mi poradil, že na Divadelní fakultě JAMU učí Petr Baran v rámci předmětu foto-video-světlo, a že je schopen mi dávat konzultace. Takže jsem měl na JAMU mimořádné studium. Přišel jsem tam v době, kdy v divadelním studiu Marta (divadlo patřící DIFA JAMU) končil Jeff Kratochvil a oni přecházeli na model, kdy jim představení budou fotit studenti.

Nikdo se k tomu ale neměl, tak tam šoupli mě. Mně se to zalíbilo – do té doby pro mě divadlo vůbec nic neznamenalo. Byl jsem v tom strašlivý analfabet. Dříve jsem se spíš toulal venku po horách, divadlo mi bylo cizí. Jak jsem pronikl do toho světa – divadlo je tak trochu svět sám pro sebe – tak se mi to zalíbilo a fotografuji jej dodnes. Byla to zase jenom náhoda.

Teď už ale v Brně moc divadlo nefotíte, že ano?

Domovským fotografem jsem v Činoherním klubu v Praze a fotím také pro Národní Divadlo. V Brně fotím pro Buranteatr a ještě i pro divadelní fakultu – spolupráce vydržela. Pracuji také pro různé divadelní projekty.

Divadlo je také specifické třeba co se týká nasvícení, kontrastů… Jak bojujete s těmito obtížnými podmínkami?

Každou fotografii musím „prohnat“ postprodukcí. Lidi si představují, že to nafotím digitálem a bez úprav pustím ven. To nejde. S každým snímkem si více či méně hraji.

„Tahle postel je příliš krátká“, Činoherní klub, režie Martin Čičvák. V divadelní fotografii jsou dva pohledy na tvorbu záběrů. Jeden říká, že by divadelní fotografie měla ukázat to co divák uvidí, takže se fotí z hlediště. Já preferuji druhý pohled, kdy naopak fotím přímo na jevišti a snažím se zachytit situace v souvislostech a úhlech, které jsou pro atmosféru a děj výhodnější | Foto Pavel Nesvadba
„Tahle postel je příliš krátká“, Činoherní klub, režie Martin Čičvák. V divadelní fotografii jsou dva pohledy na tvorbu záběrů. Jeden říká, že by divadelní fotografie měla ukázat to co divák uvidí, takže se fotí z hlediště. Já preferuji druhý pohled, kdy naopak fotím přímo na jevišti a snažím se zachytit situace v souvislostech a úhlech, které jsou pro atmosféru a děj výhodnější | Foto Pavel Nesvadba
Zastáváte tedy názor, že fotograf má dodat finální podobu snímku, upraveného tak, aby na něj například grafik v tiskárně už nemusel sáhnout? Nikoli tedy že fotograf má odevzdat fotku v RAWu a grafik ať si poradí?

Nejsem zastánce ani jedné z těchto větví, spíš něco mezi. Jsou situace, kdy odevzdávám fotografii v Adobe RGB, v 16 bitovém TIFFu a nechávám to na grafikovi, aby s tím dál pracoval, protože on ví, k jakému použití záběr bude. Ale je to z mé strany vyretušované, přivedené do nějaké podoby, co se týče tonality, ostrosti, kompozice.

S kompozicí je mnohdy problém, protože u časopisů nevím, jestli to chtějí oříznout na výšku, nebo jako panorama. Nechávám tam víc prostoru, i když to dělám strašně nerad. Vzhledem k tomu, že počítačovým zpracováním „proplouvám“, jsem v kontaktu denně s grafiky, snažím se jim práci nekomplikovat, ale musejí ode mě mít informace.

Digitalizace přišla tak nějak náhle a zejména starší ročníky s tím mají problémy.

Pro mě to byla šance, když jsem byl mladší. Dostal jsem se poměrně snadno a rychle do profesionální sféry, protože přesně tato skupina lidí odcházela z fotografie. Takže tam vznikl prostor, aby se do něj nalila nová krev.

Dřív to bylo jinak, dělal jsem v DTP a viděl jsem to – fotograf přišel, odevzdal diák a víc se o to nezajímal. Ale díky tomu, že jsem v tom DTP pracoval a viděl jsem, jak se skenuje, že je třeba fotografie upravovat, znal jsem Photoshop, věděl jsem o postprodukčních procesech, které jsou nutné se snímkem udělat, aby vypadal minimálně tak jako na diapozitivu. Když přišla digitální fotografie, bral jsem to automaticky. Tohle starším fotografům chybělo.

Diapozitiv měl ale výhodu, že sloužil zároveň jako referenční vzorek. Fotograf jej položil na stůl a řekl: Chci, aby to takhle vypadalo.

To ano, ale na druhou stranu byly jiné problémy. Nekvalitním vyvoláváním tady barvy utíkaly buďto do zelené, nebo do purpuru. Fotograf si mohl vybrat laboratoře jen z těch špatných a méně špatných. Pokud chtěl kvalitu, musel to poslat do Německa. Co se týče vyvolání filmu, většinou byl škrábnutý. Pak jsme se dohadovali, na čí straně se to stalo. Dělal jsem na osvitce pro ofset, věděl jsem, že bylo těžké udržet film bez škrábanců. Jsem rád, že se tohle s digitálem odbouralo.

„Zkrocení zlé ženy“ na prknech Národního divadla v režii Martina Čičváka | Foto Pavel Nesvadba
„Zkrocení zlé ženy“ na prknech Národního divadla v režii Martina Čičváka | Foto Pavel Nesvadba
Digitální fotografie lidem vrátila možnost pohlídat si celý proces, mít ho ve vlastní režii tak, jako to bylo například u černobílého filmu. Vnímáte to také tak?

Já jsem rád, že nemusím být v temné komoře, protože ty dny a noci, které jsem strávil s vývojkou a ustalovačem, byly hrozné. Zvlášť při vyvolávání filmů z divadla, kdy se to fotilo na čtyřstovku a pushovalo. Sice už jsem nemusel kupovat Fomapan, ale měl jsem na to koupit si Ilford HP5 v metráži a stříhat jej a namotávat do kazet. A potom to po nočních zkouškách převyvolávat na ISO 1 600 nebo 3 200. Kolikrát jsem u toho usnul…

To říkám lidem, kteří si stěžují, že jim šumí zrcadlovka na ISO 3 200.

Mně šum nevadí, je to samozřejmá věc. Nikon D4 šumí nádherně, vypadá to jak z filmu. Nevyžaduji fotografie zcela bez šumu, beru to jako technologickou věc, která je jistou daní za to, že můžu fotit i v obtížných podmínkách. Teď jsem fotil divadlo, které bylo nasvícené jen baterkami a svíčkou, byl jsem rád za D4 a ISO 6 400. Musel jsem držet 1/20 s, při plně otevřené cloně. Ale mám ten záběr, nejsou to jen duchové, je to i ostré. Za to jsem rád.

Díky za rozhovor!
Pavel Nesvadba

Pavel Nesvadba Pavel Nesvadba (*1974) při studiu průmyslového designu na VUT přešel postupně z kresby k focení, na kterém získal závislost, a ta ho stále drží. Přes hledáček si vychutnává horolezectví, jachting a divadlo.

www.photonesvadba.com

Fotografie Pavla Nesvadby

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

4 komentáře

  1. Pěkné povídání a super fotky.

    Docela by mě zajímalo bližší určení toho pouzdra, případně i zkušenosti s různými typy, pokud jsou.

  2. Díky za odkaz. V článku mě zaujalo, že se dá přední šlen přišroubovat k objektivu a to jsem u žádného jiného pouzdra nenašel..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *