Skládaná (makro)fotografie na první pokus

V poslední době se v nejrůznějších tištěných i online médiích objevují více či méně odborné články typu fullframe vs. APS-C (či ještě menší formáty snímačů) z pohledu hloubky ostrosti, potažmo světelnosti a dalších parametrů. Nechci je hodnotit, přestože některé šíří vyslovené bludy, jiné jsou pro změnu podané tak složitě, že výklad nechápe ani osoba problematiky znalá. Pro účely tohoto článku postačí, když si zopakujeme jen notoricky známou skutečnost, která praví, že hloubka ostrosti klesá, mimo jiné, se zmenšující se předmětovou vzdáleností. To velmi důvěrně znají zejména makrofotografové, pro které je mizivá hloubka ostrosti největším nepřítelem.

Více snímků, více ostrosti

Jistým fenoménem současné doby je takzvaná skládaná (makro)fotografie, která problém malé hloubky ostrosti dokáže výborně vyřešit. Jak se dozvíte dále, skládanou (makro)fotografii lze použít nejen při makrosnímání (bereme-li jako základ makra měřítko 1:1), ale obecně při fotografování na krátké vzdálenosti, obzvláště v případě, že požadujete, aby byl snímaný objekt dokonale ostrý. Proto také uvádím v titulku slovo makro v uvozovkách.

Princip skládané fotografie je jednoduchý: Objekt vašeho zájmu vyfotíte několikrát s postupně se měnícím zaostřením. První snímek pořídíte zaostřený na přední část objektu, druhý přeostříte o něco dál, třetí ještě dál a tak pokračujete, dokud nedosáhnete nejvzdálenější části objektu (nebo té plochy, kterou ještě chcete mít ostrou). Sérii snímků „předhodíte“ vhodnému softwaru, který je spojí do jednoho s tím, že z každého dílčího záběru využije ostrou část. Výsledkem je fotografie s velkou hloubkou ostrosti, jíž běžným způsobem nedosáhnete.

Na úvod se podívejte na následující snímek. Dal jsem si za úkol vyfotit technický snímek svého oblíbeného zavíracího nože „Švindl“ (CRKT Swindle), navrženého známým designérem Kenem Onionem. Přestože nejde o makrofotografii a předmětová vzdálenost byla relativně velká (cca 50 cm), i při cloně F22 – což je těsně před hranicí nebezpečí difrakce použitého objektivu AF-S DX Micro Nikkor 85 mm F3,5G ED – je hloubka ostrosti jen cca kolem 2 cm.

Všechno na manuál

Takže nastal čas konečně vyzkoušet skládanou fotografii… Nemaje k dispozici makrosáňky, zvolil jsem metodu neměnné předmětové vzdálenosti s postupným přeostřováním. Scénu jsem nasvěcoval systémovým bleskem Nikon Speedlight SB-800 odraženým od stropu, ovládaným prostřednictvím pop-up blesku Nikonu D7200 – jak jinak než pomocí funkce CLS. Jaké jsou základní požadavky na takovýto typ focení:

• Pevný stativ

• Kabelová nebo bezdrátová spoušť (v nouzi lze využít samospoušť)

• Předsklopení zrcátka (je-li k dispozici)

• Manuální zaostřování

• Manuální expozice

• Manuální nastavení blesku

• Manuální nastavení vyvážení bílé

• Manuální ISO

Nastavením typu „vše na manuál“ zajistíte shodnou expozici i barevnost celé sady dílčích snímků. Jen pro ilustraci – já jsem fotil s časem 1/160 s, pracovní clona byla F16, ISO 250 a vyvážení bílé bylo nastaveno na hodnotu 5 560 K. Externí blesk pálil na plný výkon, výklopný blesk Nikonu D7200 jsem „přiškrtil“ na 1/64 výkonu.

Ke zjištění nejbližšího a nejvzdálenějšího bodu ostření je vhodné využít živý náhled, při samotném focení jsem jej ale měl vypnutý, jelikož více „třese fotoaparátem“. Abych věděl, kde přesně mám skončit s přeostřováním, nalepil jsem si na objektiv – mezi tubus a ostřicí prstenec – dva kousky papírové pásky, pomocí live view jsem nastavil nejzazší ostřicí vzdálenost a udělal na samolepce značku tenkým fixem.

Poté jsem zaostřil na nejmenší vzdálenost, tedy na špičku nože, a začal fotografovat. Po každém záběru jsem „mikroskopicky“ pohnul ostřicím prstencem a znovu exponoval. Takto – než jsem „dojel“ ke značce – vzniklo 18 fotografií. Uložených v RAWu, podotýkám.

Softwarová mozaika

Další práce se odehrává v počítači. Prvním krokem je vyvolání RAWů, k čemuž jsem použil program Capture NX-D. Vzhledem k tomu, že dílčí snímky byly téměř ideálně exponované, tak jsem jen decentně upravil vyvážení bílé a stejně jemně fotografie doostřil. To jsem samozřejmě udělal jen na prvním snímku, na další jsem hodnoty úprav pouze zkopíroval. Následoval export do TIFFu a ukončení Capture NX-D.

K vytvoření skládané fotografie existuje několik specializovaných programů, z nichž například oblíbený CombineZM by měl být jako zdarma. Protože však s nimi nemám žádné zkušenosti, sáhl jsem po tom, co znám – Adobe Photoshopu. Nejprve je ale vhodné otevřít Adobe Bridge, tedy „adobácký“ prohlížeč, který vám v tomto případě efektivně pomůže při prvním nutném kroku – umístění dílčích snímků do vrstev jednoho souboru. Jednoduše dílčí snímky označíte a v menu Nástroje | Photoshop (Tools | Photoshop) klepnete na Načíst soubory do vrstev Photoshopu (Load Files into Photoshop Layers). Podle počtu dílčích snímků a také rozlišení vašeho fotoaparátu (výkon počítače nevyjímaje) se po nějaké době ve Photoshopu vytvoří otevřený soubor s příslušným počtem vrstev.

Protože se při přeostřování mění měřítko zobrazení, je nutné před samotným skládáním upravit velikost dílčích snímků a zarovnat je přesně na sebe. K tomu má ale naštěstí Photoshop jednoduchou funkci. Nejdříve však musíte všechny vrstvy označit – nejrychleji pomocí klávesové zkratky Alt + Ctrl + A. Nyní v menu Úpravy (Edit) klepněte na položku Automaticky zarovnat vrstvy (Auto-Align Layers). V následně zobrazeném dialogovém okně ponechte pouze v sekci Promítání (Projection) volbu Automaticky (Auto).

Hned poté, co si váš počítač poradí s tímto poměrně náročným výpočetním úkonem, se do menu Úpravy (Edit) vraťte a zvolte následující funkci Automaticky prolnout vrstvy (Auto-Blend Layers). Zde v sekci Metoda prolnutí (Blend Method) zvolte Sbalit obrazy do balíčku (Stack Images) a dole také „zaškrtněte“ volbu Plynulé tóny a barvy (Seamless Tones and Colors). A můžete si jít uvařit kafíčko…

Když se chybička vloudí

Jakmile program dokončí svůj úkol, měli byste před sebou mít více či méně kvalitně složenou fotografii, proostřenou odpředu až dozadu. Proč více či méně? Jde zkrátka o velmi náročnou operaci, při níž může dojít k chybám. Avšak díky tomu, že obraz zůstal ve vrstvách – které jsou po provedení úlohy doplněny maskami separujícími proostřené části – můžete případné chyby poměrně jednoduše opravit.

V mém případě si software neporadil se zarovnáním prvního a druhého záběru (špičky nože). Problémy mu dělal také malý kontrast ostří vůči bílé podložce – viz ukázku.

Účelem tohoto článku není popisovat práci s vrstvami a maskami ve Photoshopu, proto se omezím na konstatování, že náprava obou chyb byla otázkou řádově jednotek minut. Špičku stačilo vrátit na správné místo jemným posunutím vrstvy, „nabrousit“ rozmazané (přesněji špatně vymaskované) ostří si vyžádalo malou úpravu masky v příslušných vrstvách. Poté už následovalo sloučení vrstev, drobná retuš, stejně tak malá úprava jasu a kontrastu a na závěr doostření fotografie. Hotovo!

Na následujících výřezech ještě můžete „face to face“ porovnat rozdíly mezi jednosnímkovým záběrem a skládanou fotografií.