Rozhovor Nikonblogu: Marek Musil – z muzikanta módním fotografem cestou kolem světa

To, že je Praha plná „domestikovaných“ Moraváků, už vím dávno. Přesto je však velmi příjemné potkat se s rodákem ze sice úrodné, ale docela nudné Hané, ke které se chtě nechtě také hlásím, v malé pražské kavárně. Místní barista sice tvrdošíjně odmítá podat k espressu či latté cukr – protože v tom čerstvém teplém štrúdlu ho přece bylo dost –, to však nic nemění na příběhu Marka Musila, jednoho z nejvýznamnějších módních fotografů u nás. A to jste ještě neviděli, čím se Marek baví při svých „samočistících“ únicích od komerce. Hádáte správně, fotografií…

Marek Musil – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Marek Musil
Rozhovor s Markem Musilem
Marku, každý, kdo se podívá na tvoje portfolio, vidí, že máš poměrně široký záběr. Fotíš módu, reklamu, portréty, ale také na cestách, pod vodou… Je to tím, že tě to všechno zkrátka baví, nebo prostě proto, že by tě jeden žánr neuživil?

Pravda je někde mezi tím, živí mě totiž jeden či dva žánry – módní fotografie a reklama, a všechno ostatní jsou moje vlastní projekty, volná tvorba. Profesionální kariéru jsem začal módní fotkou, ale když se z to postupem času začala tak trochu stávat rutina, začal jsem pokukovat po reportážním stylu focení, přemýšlet o volné tvorbě. Poslední tři, čtyři roky cítím potřebu dělat nearanžované snímky, neřídit to do posledního detailu, ale spíš třeba jen někde sedět a čekat, až přijde to správné světlo, a užívat si moment focení.

Pojďme ale popořádku: jak to vlastně bylo s tou tvojí „konverzí“ od muziky k fotografování?

Jako rodák z Kroměříže jsem v 90. letech hrál na bicí v undergroundové kapele Nšoči, ale postupně mně začal ten jemně řečeno bohémský život trochu lézt krkem. Focení mě ale bavilo už v té době, fotil jsem i za bicí soupravou průhledy přes činely lidi tancující pod pódiem. Nic pořádného z toho nebylo, jen takový bizarní soubor mániček a dredatých holek.
Pak jsem odjel s kamarádem do Izraele. Původně jsem tam měl strávit půl roku, ale nakonec jsem se vrátil až po třech letech. Projeli jsme stopem celý Blízký východ, samozřejmě s fotoaparátem; mám z toho období velkou spoustu fotek. Udělali jsme i pár článků do cestovatelských magazínů, ale žádný systematický dokument to nebyl.

Prostě sis to užíval…

Fotil jsem ale hodně. Pracoval jsem například za barem v jedné obrovské diskotéce pro 5 000 lidí, ale postupně jsem tam začal fotit párty do izraelského časopisu typu našeho periodika Houser. Ve finále jsem už jen dva dny pracoval za barem a tři dny fotil večírky. Izrael je známý tím, že jsou tam párty pořád – v pondělí je dětská, v úterý vojenská, ve středu lesbická, ve čtvrtek gay party, a tak se to točí pořád dokola.

Marek Musil – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Marek Musil
Prozradím na tebe, že ses z Izraele vrátil ne na rodnou Moravu, ale do Prahy. Jak tedy pokračoval tvůj příběh?

Ano, po třech letech jsem přijel do Prahy a začal jsem dělat asistenta reklamním fotografům. To pro mě byla velká škola svícení a obecně techniky fotografování. To jsem dělal čtyři roky. A pak jsem úplně náhodou, skoro omylem, vyhrál v loterii americké ambasády – do které mě přihlásila moje bývalá holka – zelenou kartu… V té době jsem ale už začal dostávat vlastní zakázky na focení v Česku, tak se mi do USA ani moc nechtělo. Nakonec jsem ale odletěl a dnes samozřejmě vím, že jsem udělal dobře. Do Států jsem se pak po dvou, třech letech pravidelně vracel, strávil jsem tam vždy pár měsíců a pokaždé mě to něčím obohatilo. Poznal jsem tam spoustu kamarádů, Američanů, ale i Čechů.

Ty jsi poznal, jak to chodí v doslova světové profesionální fotografii. Můžeš říct našim čtenářům, v čem je to jiné – lepší, horší, těžší, lehčí – například v New Yorku oproti Praze nebo obecně Česku?

Já bych to vysvětlil na svém příběhu. V NY jsem začal pracovat pro modelingovou agenturu, pro kterou jsem pořizoval fototesty. Zadarmo. Říkají tomu freetesty. Tak to tam chodí – když se chceš někde prosadit a nemáš jméno, agentury si tě takto proklepnou. Protože za tebou stojí fronta dalších pětadvaceti fotografů, kteří mají zájem o stejnou práci, tak ti nic jiného nezbývá. Zatímco v Česku je dnes v módní a reklamní branži asi tak o dvacet fotografů více, než je schopen pojmout trh, v NY je jich o 200 000 víc. Denně klepou na dveře agentur mraky fotografů nejen z USA, ale taky z Jižní Ameriky, z Evropy…

Takže když tam prorazíš, dá se to považovat za velký úspěch?

No, jak pro koho. Já jsem začal tyhle testy dělat, ale brzy jsem poznal, že abych uspěl, musel bych třeba pět let takhle makat, být se všemi kámoš, poslouchat dvacetileté frustrované pseudomanažery a podobně. Takže jsem si tam prožil určitou životní fázi, nasbíral spoustu cenných zkušeností a hlavně… udělal jsem si portfolio, které mi po návratu domů otevřelo cestu do magazínů, jako jsou Elle, Harper’s Bazaar a jiné. Což jsou tituly, do kterých bych se ve Státech dostal nejdříve až tak po osmi letech tvrdého focení.

Marek Musil – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Marek Musil
V Americe jsi také začal fotit pod vodou…

Přesně tak. To začalo asi před pěti nebo šesti lety, když jsem byl opět ve Státech, ale z New Yorku jsem se posunul na Miami a odtud na ostrov Key West. Původně jsem se tam jel spíš trochu poflakovat, ale líbilo se mi, jak tam lidi fotí pod vodou ty ryby, korály a jiné. Jenže jsem si říkal: „Já jsem přece portrétní fotograf, tak budu pod vodou fotit portréty“. Potkal jsem tam na ostrovech místní fotografku a spolu jsem začali fotit lidi pod vodou. Nejdřív jsme si půjčili podvodní foťák, pak jsem si pořídil vlastní pouzdro na zrcadlovku a už to jelo.

Mě na tvých podvodních fotkách zaujala jedna věc, a to světlo. Je to všechno sluníčko nebo používáš i umělé světlo?

Se sluníčkem jsem začal, protože jsem neměl možnost rozumně to pod vodou svítit. Respektive měl jsem možnost si půjčit podvodní blesky, ale to jsem nechtěl dělat – takhle to práskat napřímo od objektivu. Dokonce i když mi asistent držel blesky z boku, nebylo to pořád ono. Takže první dva roky jsem fotil jen se sluníčkem.
Já jsem se chtěl soustředit na to, co ten portrétovaný člověk ve vodě dělá a co ta voda dělá s ním. Ono je to totiž velmi zvláštní – člověk, který se potopí do vody a má dělat něco přirozeného, na čem jsme se dohodli, dělá ve skutečnosti úplně něco jiného. Z toho člověka se stane úplně jiný tvor a málokdo dokáže být ve vodě přirozený. Možná tak někdo, kdo dělá deset let freediving. Ale to já jsem ani nechtěl – vyhovuje mi právě to přirozené „zkreslení“.

Nakonec ses k tomu „flešování“ ve vodě přece jen dopracoval…

Ne ve vodě, ale do vody – blesky nad hladinou. Zkusil jsem to poprvé, když jsem fotil kalendář pro Petru Faltýnovou. To už byla u focení velká produkce, pracovalo se v jednom pražském bazénu, byl tam se mnou i potápěč. Svítili jsme blesky umístěnými asi 1,5 metrů nad hladinou a ještě jsme světlo usměrňovali černými deskami. Tím jsme vytvořili takové „světlolamy“, které světlu dodají jakousi strukturu. Když bys to jen tak nasvítil shora, tak se světlo „rozleze“ po hladině, ta je pak kompletně osvětlená a máš z toho pocit, že stojíš pod zářivkou nebo něčím takovým.
Byla to ale velká zábava a já jsem rád, že jsem mohl podvodní focení využít i pro komerční práci, protože u nás po tomto typu fotografií není skoro žádná poptávka. Nejsme na Havaji, tady pro podvodní fotku není trh.

Marek Musil – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Marek Musil
Pojďme, prosím, udělat odbočku k technice. Kdy ty ses poprvé seznámil s Nikonem?

Můj první fakt dobrý foťák byl Nikon FM2. Doporučil mi ho kamarád a já jsem v té době ještě ani netušil, jak skvělý je to přístroj. Nicméně přesedlání z východoněmecké Praktiky na FM2, to bylo jako zjevení. Ještě než přišly kvalitní digitály, jsem jako každý profesionál fotil zakázky na střední i velký formát. Aktuálně fotím Nikonem D800E – taky kvůli vysokému rozlišení, protože agentury to, sice mnohdy nesmyslně a zbytečně, prostě vyžadují. Ale víš, co je na Nikonu srdcovka? Ten zvuk závěrky! Jen s Nikonem mám při cvaknutí závěrky pocit, že držím ten správný foťák :-)

To určitě všichni příznivci Nikonu rádi slyší. Co skla? Předpokládám, že teď vytáhneš dlouhatánský seznam objektivů, které vlastníš – od pevných skel až po zoomy.

Mno…, to je právě velký omyl. Já jsem vždy preferoval pevná skla. Jsem přesvědčen, že lépe kreslí a vůbec, technicky se o tom nemá cenu bavit, to je prostě bez debaty. Pro mě byly vždycky základem objektivy od nějaké dvacítky přes osmadvacítku, pětatřicítku, padesátku až k 85mm objektivu. Padesátku – jasný základ – jsem si po pravdě sice nikdy neoblíbil, je to pro mě takové nesmyslné ohnisko, ale vždycky ji mám v brašně. Jak tam není, jsem úplně iracionálně nervózní. Ale jak jsem začal dělat komerční práce, tak jsem se přesunul k zoomům. Mám „klasiku“: 24–70 mm a 70–200 mm, oba v nejvyšší řadě se světelností F2,8 – a s nimi si úplně vystačím na takové to menší focení. Když je potřeba cokoliv jiného, půjčím si to z fotorentalu.

Čím fotí Marek Musil

Nikon D800E Tělo: Nikon D800E

Objektivy:
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR
AF-S Nikkor 50 mm F1,4G

Půjčovat si objektivy se vyplatí víc, než si je pořídit?

Tohle platí klient, respektive klient přes produkci. Ta po mně před focením chce seznam zapůjčené techniky – nejen objektivy, ale i světla, studio, navíc i lidi, se kterými chci pracovat. To všechno je v ceně, o to já se nestarám.

Hmm…, já jsem žil v tom, že fotograf tvého typu má slušnou sbírku fototechniky, k tomu vlastní světelný park, samozřejmě rozlehlý ateliér, a ono to tak není?

Já jsem takhle začínal. Měl jsem studio, záblesky, objektivy… Ale nějaký čas po revoluci i tady začal fungovat takový ten americký systém – ostatně zažil jsem to v New Yorku na vlastní kůži. Fotograf přijde na plac, má na rameni svoje základní věci a zbytek mu tam přiveze fotorental. Léta to takhle funguje u filmu – kameraman také nemá vlastní kameru. Ale je pravda, že u fota to tady dřív taky nebylo. „Devadesátkový“ fotograf měl vybavené studio a spoustu techniky, aby mohl smysluplně fungovat.
Ale i když si objektivy půjčuji, chci mít vlastní tělo. Když jdu fotit se svým tělem, tak mám pocit, že mám všechno pod kontrolou, mám to propojené se svým notebookem – můžu fotit přímo do počítače, mám z toho lepší pocit.

Marek Musil – rozhovor pro Nikonblog.cz
Foto Marek Musil
Zpátky k focení, respektive ke tvé volné tvorbě. Ty ses před nedávnem vrátil z cesty po Kubě, a podle toho, jaké jsem viděl fotografie, sis to tam velmi užil.

Kuba, to byl jeden z mých úniků od komerční fotografie. Touha vytvořit svými snímky nějaký „mood“ – pocit. A samozřejmě poznat nové země, lidi, kulturu. Nejel jsem tam se žádným konkrétním záměrem, ale nakonec z toho vznikne několik souborů, například Havana Faces nebo reportáž z tabákových polí. Nejsilnějším výstupem bude ale třeba jen dvacet fotek na výstavu.

Tenhle minimalismus ti naprosto schvaluju :-)

On to ale ještě není konec, na Kubu se chci určitě vrátit. Chystám se tam nafotit kabarety. Já totiž v Česku už šest let dělám černobílý backstage report pražských Fashion weeků. A v souvislosti s tím jsem si řekl, že bych chtěl udělat něco podobného i na Kubě. V Havaně je obrovský kabaret Tropicana, kde na pódiu vystupuje třeba 150 tanečnic. Ale jak je Kuba chudá, zruinovaná komunismem, tak z těch sto padesáti tanečnic je třeba sto chlapů. Převlečených za holky – transsexuálové, gayové… Jenže o tom se na komunistické Kubě nesmí mluvit, takže tam jezdí nic netušící Němci, Angličané, hodně také Kanaďané a koukají na ně, utrácejí peníze za rum a žijí v tom, že jsou to holky. Je to docela „bizár“, ale i právě proto bych chtěl kubánské kabarety fotograficky zpracovat. Je to skvělé téma.

Děkuji za rozhovor Marku!
Marek Musil

Marek Musil Jako módní a reklamní fotograf si vytvořil velmi osobitý styl, který svou působivostí inspiroval mnohé reklamní agentury. Neúnavné hledání autenticky silného výrazu v profesionální práci ho přirozeně přivedlo k umělecké fotografii.

Rebel s moravskou krví v těle a světonázorem renderovaným pobyty v celé Evropě, severní Africe, na Blízkém východě, v Izraeli i v tolik milovaném New Yorku a vlastně celých Spojených státech. Dnes žije v Praze a fotí pro většinu předních módních a lifestylových magazínů i reklamních agentur tuzemské provenience. Přesto stále zůstává na zemi, rockerem s fantazií a sny, který si pomalu, ale jistě naplňuje svoje touhy po autenticitě zachyceného momentu i jeho intenzitě.

www.marekmusil.com

Fotografie Marka Musila

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *