Portrét je po všech stránkách mnohovrstevnatý žánr. Můžete ho pojmout ryze klasicky až akademicky, k jeho ztvárnění lze však přistoupit také méně tradičně až experimentálně. Nebo něco mezi tím. Portrét může být barevný i černobílý (viz 1. kolo Fotky Nikonblogu 2022), jeho vyznění velmi ovlivní světlo, pracovní clona… ve hře je zkrátka mnoho parametrů. Například také velikost záběru. Ta je (do jisté míry) spojená s použitým ohniskem objektivu – a právě tomu se budeme věnovat v tomto článku.
Od hlavy až po paty
Ona mnohovrstevnatost portrétu se projevuje už jen ve zmíněné velikosti záběru. Je sice pravda, že když se řekne portrét, většina lidí si vybaví orámování typu „hlava + ramena“. Tím však možnosti portrétu nekončí. Stejně dobře to může být polopostava, celá postava a dokonce i postava v kontextu prostředí. Poněkud extrémním příkladem budiž vítězný snímek kategorie Portrét (sic! :-)) loňského Czech Press Phota. Jeho autor Michael Tomeš vyfotil sochaře Jaroslava Rónu s jeho díly tak, že samotná postava autora zabírá na snímku odhadem možná méně než desetinu plochy.
Fotografii (a další snímky, oceněné v minulém ročníku CPP) si můžete prohlédnout zde.
My se však v tomto článku budeme věnovat víceméně klasickému pojetí kompozice, respektive velikosti záběru portrétu – čili budeme pracovat s detailem (tedy budeme dělat hlavu), polopostavou či celou postavou… v reálné, nezkreslené perspektivě, jak je nutné dodat.
Klíčové slovo č. 1
Každý fotograf ví, že čím širší ohnisko použije, tím méně reálná je výsledná perspektiva zobrazení. Se zkracováním ohniskové vzdálenosti se více a více projevuje sférická projekce – obraz vypadá, jako by byl promítaný na kouli. Objekty, které jsou blíž objektivu, se jeví větší, vzdálenější části záběru naopak výrazně menší než ve skutečnosti. K okrajům záběru pak v podstatě nemůžete umístit nic, na čem by trochu záleželo, protože perspektivní deformace je největší.
Ano, výsledný dojem nemusí být vždy negativní – záleží ještě na předmětové vzdálenosti. Například krajináři využívají široká a velmi široká ohniska pro focení rozlehlých plenérů naprosto běžně. Jenže my jsme u portrétu, takže pokud máte nasazený širokáč, musíte jít hodně blízko k focené osobě. A to je základní kámen úrazu – v tomto případě se samozřejmě perspektivní zkreslení projeví v maximální míře.
První klíčové slovo pro nezkreslený portrét tedy zní úhel záběru. Začneme-li portrétem typu „hlava + ramena“, pak aby takový záběr vypadal přirozeně, je třeba použít ohnisko, které má úhel záběru kolem 30 ˚, klidně můžete jít i na 20 stupňů. Tomu zhruba odpovídají ohniska od 85 do 120 mm u fullframu, v případě focení na DX Nikonu pak příslušný násobek (vlastně dělitel) crop faktorem čili 55–80 mm.
U polopostavy (nebo třeba sedící celé postavy) můžete jít s ohniskem níže, minimální úhel záběru by se i tak měl pohybovat kolem 45 ˚, což odpovídá padesátce na FX formátu či cca 35mm objektivu na DX těle. Celá postava se dá úspěšně zvládnout ještě širšími ohnisky, ale pozor… obecně u širších ohnisek, řekněme od 35 mm (možná i 50 mm) a méně, vzrůstá nebezpečí, že části záběru, které jsou blíže objektivu, budou zobrazené nepřirozeně zvětšené. Myslím tím natažené ruce, odhalené paže, natočené k fotoaparátu a podobně. Někdy to může být záměr, velmi často jde ale o chybu, které si fotograf nevšiml (nebo ji nechtěl vidět :-)).
Jeden obrázek místo 1 000 slov
Ambasador Nikonu Dan Vojtěch před pár lety na své facebookové stránce zveřejnil krátké video či animaci, složenou z portrétní fotografie mladého muže, pořízené několika ohnisky od 20 mm do 200 mm. Se svolením autora nyní toto video publikujeme i zde, protože velmi názorně ukazuje, jak se mění perspektiva zobrazení tváře podle ohniska čili úhlu záběru.
Foto a animace Dan Vojtěch
Předpokládám, že čtenářům Nikonblogu je jasné, že autor při focení této ukázky nestál na místě, ale podle použitého ohniska se posouval blíž či dál od svého modela. Tak, aby se naplnilo nejen první klíčové slovo úhel záběru, ale také se k němu připojilo i to druhé – předmětová vzdálenost.
Klíčové slovo č. 2. A pětaosmdesátka navrch
S prvním klíčovým slovem čili s úhlem záběru, druhé – předmětová vzdálenost úzce souvisí. Jak už jsem uvedl, je jasné, že pokud použijete užší úhel záběru, musíte portrétovaného fotit z větší vzdálenosti. Použijete-li na fullframu oblíbenou pětaosmdesátku, u záběru typu „hlava + ramena“ budete stát asi 120 až 150 cm od portrétovaného. Čím větší záběr budete fotit, tím budete muset logicky více couvat od svého modela. S tímto se potýkají mnozí fotografové při portrétování ve svém improvizovaném domácím ateliéru. Je to nepříjemné, ale zároveň je třeba dodat, že použití širokáče v takovém případě není správná cesta.
Předmětová vzdálenost jakožto odborný fotografický pojem má ale ještě jeden nezanedbatelný význam. Při focení portrétu pracujete s lidmi. Někdy se známými či blízkými, ale mnohdy také s cizími lidmi, s nimiž se setkáváte poprvé v životě. Se všemi ale musíte komunikovat… a v tomto případě je dobré, udržovat takříkajíc sociální distanc. Vztahy mezi lidmi na základě vzájemné vzdálenosti se zabývá antropologický obor zvaný proxemika, která definuje čtyři základní proxemické zóny:
- intimní zóna – vzdálenost komunikujících je do 60 cm
- osobní zóna – vzdálenost komunikujících je od 60 cm do 1,2 m
- společenská zóna – vzdálenost komunikujících je od 1,2 m do 2 m (až 3,6 m)
- veřejná zóna – vzdálenost komunikujících je od 3,6 m do 7,6 m (i více)
Je jasné, že do intimní zóny sami hned tak někoho nepustíte (cestování v MHD budiž výjimkou :-)) – a také ani ostatní do ní nepustí vás, nejste-li si opravdu blízcí. Podobně je na tom i vzdálenější osobní zóna, zvlášť v dnešní neutěšené kovidové době. Takže budete-li jako nejkratší hranici pro portrétování brát třetí, společenskou zónu, začínající na 1,2 metrech vzdálenosti, neuděláte chybu.
No a právě tento distanc poskytuje výše zmíněný objektiv s ohniskem 85 mm. Proto – a kvůli perspektivnímu „nezkreslení“ – je právě pětaosmdesátka (nebo její ekvivalenty pro snímače jiných velikostí nežli fullframe) obecně vnímaná jako portrétní objektiv. Samozřejmě pokud vlastníte skvělá skla s ohnisky 105 mm nebo i 135 mm, jejich použitím nic nezkazíte. Trochu bych se obával jen využití opravdu dlouhých skel, například 200 mm, protože pak už fotograf stojí třeba pět metrů od portrétovaného a při udílení pokynů na něj musí minimálně zvýšit hlas. A to při komunikaci nemusí být zrovna k dobru věci :-)
Porušujte pravidla
Tento článek můžete brát jako doporučení pro fotografování seriózního portrétu. Jako doporučení, kterým takříkajíc nic nezkazíte. Ve spoustě případů vám ostatně ani nic jiného nezbude – těžko budete fotit manažery významné společnosti do výroční zprávy dvacítkou objektivem z dvaceti centimetrové vzdálenosti :-) Ale najdou se také příležitosti, kdy si můžete vyzkoušet různé úhly záběru a jejich celkové vyznění v portrétní fotografii. Udělejte to. Nebojte se experimentovat. Když budete vědět, jak se jednotlivá ohniska chovají, dokážete je využít ve svůj prospěch, i kdyby první pokusy měly skončit v koši.
