Pravda, jen v našich hlubokých snech. Ale teď vážně: Napadlo vás někdy, že by se dala polární záře natočit přímo na video? Internetem, zejména pak sociálními sítěmi, kolují petabajty překrásných snímků polárních září, ale jejich nespoutaná divokost vás mnohem více polapí, až když se vám na monitoru ukáže autentický videozáběr. Takový jsme pro vás natočili na Nikony Z6III a Z8 při nedávném workshopu za polární září do Švédska pod vedením Petra Horálka a Lucky Bartíkové. A že to byla jízda, v níž zážitky zdaleka překonaly samotný technický a výukový rámec mise, si teď vychutnejte v našem bezprostředním blogovém vyprávění. Budete se chlámat a chtít s námi vyrazit příště. Což ostatně můžete, workshop rozhodně nebyl poslední!
Bláznivá noc, na kterou nezapomeneš
„Ty vogine, ta je přece od nás!“ kouká udiveně kolega za volantem. Jedna z účastnic se po tom bláznivém zmatku vydala po svých k hlavní silniční žíle, zahalená do kapuce a sledující svůj vlastní mobil. Svůj odvoz minula o stovky metrů dřív. „Jakože hlavně, že se vás ptám, jestli jsme všichni!“ vytýká spoluorganizátor Vojan Höfer z VoBaPhoto, kterému ještě po krku teče pot po té protivolní záchranné akci dánského vyplašeného páru. Zbytek účastníků má snad všechny údy promrzlé na kost, ale úsměvy na tváři. Tohle byla bláznivá noc, na kterou nikdo z nás nezapomene.
Ale zpátky o pár hodin. Předpověď počasí naší devítičlennou skupinu, tvořenou jedním osobákem a jednou dodávkou, vyhnalo z komfortní zóny švédského Gyljenu a Lansjärvu na předalekou pouť až k jezeru Torneträsk. Drsná severská krajina, občas vykoukl nějaký liščí huňatý ocásek či sobí paroží, občas někomu zapadl mobil pod sedadlo, prostě normálka. Tříhodinový přesun za soumraku se nesl na vlnách naděje z možné podmanivé show, kterou jsme si ostatně odbyli už tu předcházející noc. Každý teda tak nějak tušil, co čekat. Ale tušení to bylo fakt hodně vzdálené od reality. Všichni jsme se přepočítali mnohem víc než kuchařka ve školní jídelně za vypuknutí chřipkové epidemie.
Nejezděte sem!
„No, Péťo, nechejte to auto na parkovišti, sem nejezděte. Tady jsou normálně auta kompletně pod sněhem, my sami nevíme, jestli vyjedeme,“ volá Vojan a já – cestující v dodávce v závěsu za průzkumným osobákem – tuším, že to nebude taková idyla jako včera. To krásné místečko, které jsem u břehu jezera vybral, je sice blaženě odtržené od hlavní cesty, na níž každou chvíli vražedným pohledem proklínáte protijedoucí auto či kamion svítící vám do vašich foťáků, ale za cenu fakt nevlídné dostupnosti. Posádka dodávky tedy vyskakuje asi 500 metrů od cíle, vzduch je nepříjemně mrazivý a nebi už plně vládne majestátní polární záře. Ale ta kosa, to byste ani ledního medvěda z brlohu nevyhnali.
Následuje příchod na místo, kde se nad zamrzlým jezerem hned z několika míst dá fotit z těžko rozeznatelné, půlmetrovou závějí zaváté, jindy romantické pláže. Panuje rozčarování, nejistota, i ta mezitím spíš slábnoucí záře na úsměvu nepřidává. Můj aurorální barometr ale pomyslnou ručičkou pocukává do červených čísel s nadějí, že by se fakt ta slova cimrmanovské písně proti trudomyslnosti měla dneska vyplatit dvojnásob, jestli chceme něco zažít. V duchu se tedy modlím k Ódinovi, aby ten barometr nebyl rozbitý a můj „tušák“ se setkal s realitou. Hodnoty totiž začínají slibovat aurorální subbouři. Kdy se má spustit? Tak tohle, věru, ví fakt jen ten Ódin.
Dánská patálie
A v čem že jsme se přepočítali? Mnou zvolené místo jsem znal už léta jako zcela odtržené od ziskuchtivých komerčních výjezdů místních agentur. Ovšem zájem o auroru a hlavně omezené kapacity na ověřených parkovištích zjevně za ty roky vzaly za své a ti pacholci z agentur už tohle idylické místo taky našli. A nejen to, ve velkém si jej začali náhodně nárokovat pro své služby. My, zašití 500 metrů daleko od hlavního dění na tom parkovišti, jsme o ty tlačenice byli ušetřeni, ale jednu epizodku nám přeci jen ten vysmátý Ódin, sedící někde na té duhové Valhalle nad námi, daroval. O asi půl jedenácté, zrovna když začaly padat první pozitivní reakce na ten dnešní divoký pozorovací flek, se záhy z daleké příjezdové cesty natáhly obří kužele bílých dálkových světel. Rozhodný a patřičně rozzuřený Vojan se rozhodl to jít řešit. Zvědavost nakonec odvedla i Lucku a tmavé nebe s už beztak pěknými závěsy polární záře ztratilo svůj prim.
Tak si tak stojíme u těch foťáků, objektivy už nám krásně obalují vrstvy mrazu, zimu potlačujeme všemožnými tanečními kreacemi, a najednou do toho vrazí Vojan: „Chlapi, pojďte mi pomoc. Tam zapadli nějací Dánové!“
Kvůli tomu tu nejsme… Či?
Začíná záchranná akce. Chaos, zmatek, neúplné informace zleva i zprava. A já do toho hluchý jako Beethoven. Auto Dánů s levým kolem ve vzduchu, předkem nahozené na nestabilní sníh, nikde žádná lopata, jen trámy. Vojan bourá bloky sněhu pod vozem, my „chlapi“ tlačíme zezadu, houpeme s osobním kolosem psychicky zhrouceného páru, který dostal tip – hádejte od koho… Ano, od místních agentur, že tady je zaručeně krásné místo na focení. Půlhodina boje končí v beznaději, ten vehikl se ani nehne. Vojan ještě doporučuje volat rovnou místní odtahovku, ani 4 promrzlé maskuliny prostě tuhle několikatunovou popelnici ze svárů zrádné sněžné cesty nevysvobodí. Ale všichni víme, že tahle šílenost musí mít nějaké řešení, protože chlapík si to s popelnicí do příkopu našil tak, že náš osobák prostě kolem něj nevyjede. „Nechte to bejt, nehneme s tím,“ křičí náš kolega řidič, „Kvůli tomu tu teď nejsme“. Modlitby už putují i od Dánů express do Valhally. Jen abych to shrnul: Na vzdáleném parkovišti se to ucpává komerčními zájezdy, záře pohasíná, mrznoucí část naší posádky ani netuší, že ta nemrznoucí se zahřívá beznadějnou záchranou zmatených Dánů a naše vedoucí auto čeká nejistý osud, neboť s ním možná vůbec přes tu blokádu nevyjedeme zpátky na čím dál více milovanou E10ku plnou těch šajnících kamiónů.
Je tam anděl!
Dánský pár už asi chápe, že mu nezbyde, než čekat. No a my to zas nehodláme jen tak zabalit. I přesto, že jen málo foťáků je vůbec schopno něco ještě zaznamenávat. Teploměry v autě už padají pod zdánlivě ne až tak hrozných -11° stupňů, které ale pocitově rvou konečky prstů i těm, co mají hrubé palčáky a zaručeně hřejivé termoponožky. „Na co teda čekáme? Bude ještě něco?“ zní z úst těch přespávajících účastníků workshopu. Žloutnoucí jednolitý pás záře táhnoucí se atypicky nad jihem a pozvolna se čistící nebe od jakékoliv další záře mi ale dávají za pravdu, že by mohlo fakt něco být. A protože to bylo i včera, nikdo nic nenamítá.
Všichni tak nějak tušíme, že to čekání spolu s těmi náhlými „vizuálními symptomy“ na nebi fakt vyžadují vynaložení zbytkové odolnosti. Kam koukat? Na sever? Na jih? Kde to začne? A co vlastně začne? Tyhle „symptomy“ zpravidla nahrávají jedinému: Možné vizuální explozi jevu v těchto končinách známému jako „subbouře“. Stojíme v kroužku, pomlouváme Dány, rekapitulujeme poslední hodiny dění a v tom najednou to vidím. Cíleně koukám už přes hodinu k jihu, pořád naděje střídá rozčarování při nemastné neslané aurorální aktivitě. Ale tohle, co teď vidím, je naprosto jednoznačné. V půli věty, už ani nevím jaké, se mi přímo před zrakem z neostrého pásu začínají zjevovat ostré sloupy, které do pár sekund extrémně zjasňují. „Hele, hele, hele,“ ukazuju se vzrušením všem, kteří jsou uvězněni v myšlenkovém proudu okolo dánské otázky. „Začíná to,“ hlásím nejdřív decentně. Ale hned vzápětí už razantně nekompromisně řvu do širého kraje: „Začíná subbouře! Kašlete na všechno, koukněte nahoru! Už to začíná!“ A vím proč: Tahle podívaná zpravidla trvá jen minuty a je nepředstavitelně dynamická!
„Je tam! Anděl, koukněte úplně nad hlavu! Je tam anděl!“ ječím s prstem vztyčeným rovnou do nadhlavníku. Záře tančí a maluje siluetu připomínající velkého okřídlence anebo rovnou anděla. Skoro bych řekl, že ho maluje těm zoufalým Dánům, kteří jsou tu s námi a na tu chvilku naprosto zapomínají na to, v jakém průšvihu jsou. Podívaná nás tmelí, padají emotivní hlášky, výkřiky, je to úžasné. Je to všude – nad hlavou, nad jezerem, nad zapadlým autem Dánů. A vlaje to jak cáry hořící látky po celém nebi! Neskutečná paráda! Teď už nikdo nepochybuje, že to mrazivé čekání stálo za to!
Ta je přece od nás!
To nejlepší ze záře končí asi po 20 minutách a nás čeká návrat do reality. Odtahovka furt nikde, dánskou otázku musíme vyřešit sami. Nebo tu zůstává i naše auto. Jediné řešení je zkusit chlapce vytáhnout silou našeho železného oře, což je ale risk, protože při takové přetahovačce se můžeme zarýt do nestabilního sněhu i my. A to už by byla konečná. No co naplat, pojďme na to. Nejakčnější část naší posádky tedy míří k zadku dánského osobáku, zbytek si to pomalu vykračuje k dodávce na onom vzdálenějším parkovišti. Záchranná mise pod tančící polární září, no to si neumíte představit ty ambivalentní pocity. Paráda nad hlavou, krize před tlačícíma rukama. Náš řidič Pepa do toho šlape a div se, Thóre, auto vyskakuje z příkopu jak ta liška, co jsem viděli na cestě sem. Jen teda ten Dán moc v autoškole nepobral, protože jen co získal vysněnou svobodu pro všechna čtyři kola, stáčí volant tak, že je v příkopu znova. To už nevydržím ani já, obvykle pohodář, a řvu z plných plic: „Ježíš, to je blbec!“ Druhý pokus nedává ani ten Pepa, protože Dán sice rovná volant obstojně, ale plete si brzdu s plynem. Málem teda po druhém pokusu dává bombu do našeho auta. Už ale stojí koly pevně na sněžných kolejích, vyvlékáme lano z koule a Pepa radši odjíždí o padesát metrů od toho mouly. Ten nakonec jakš takš jede po kolejnicích až k rozšíření na konci slepé, sněhem zaváté cestě, otáčí se a divte se, Thóre i s Ódinem, vyjíždí nakonec i po té cestě do kopce na spásnou T-křižovatku s hlavní a sněhem nepokrytou E10-ku. Následuje objímání, radovánky, euforie z nezměrného úspěchu zažehnané krize. Dánové se loučí, ještě stíhají zmínit, že bez nás by nestihli letadlo, které jim letí za 10 hodin (ani nevím odkud) a my, vymrzlí na kost a nadopovaní endorfiny, si konečně sedáme podle zasedacího pořádku do našich vozů. „Jste všichni?“ křičí Vojan na dodávku a zjevně všichni jsou. Jedeme zpátky, tohle už je teď „storka“, která bude rezonovat další hodiny v obou vozech.
No a tím se dostávám i k úvodním slovům téhle příběhové taškařice. Myslíte si, že byl všemu konec. Ne, zlatý hřeb měl teprve přijít. Jak tak jedeme s prvním vozem na křižovatku s hlavní silnicí, před námi si vykračuje postava v černé bundě. Úplně na pohodu. Asi nějaká místní vyšla na procházku. Pepa přibržďuje a kouká na osobu z blízka. Osoba se otáčí. A s ní přichází oboustranný šok. „Ty vogine, ta je přece od nás!“ kouká udiveně za volantem. Jedna z účastnic se po tom bláznivém zmatku vydala po svých k hlavní silniční žíle, zahalená do kapuce a sledující svůj vlastní mobil. Při té světelné show během záchrany Dánů se dezorientovala a kráčejíc k dodávce parkoviště úplně minula o stovky metrů dřív. „Jakože hlavně, že se vás ptám, jestli jsme všichni!“ vytýká Vojan, kterému ještě po krku teče pot po té protivolní záchranné akci dánského vyplašeného páru. Zbytek účastníků má snad všechny údy promrzlé na kost, ale úsměvy na tváři. A naše účastnice také, protože podle jejích vlastních slov hlavní důvod, proč se vydala omylem špatným směrem, byla ta stále majestátní, byť již dohrávající fantastická show nad našimi hlavami. Tohle byla bláznivá noc, na kterou nikdo z nás nezapomene.
Subbouře jako modla
Tak to byl příběh. Ale trošku k tomu, čeho jsme tam vlastně byli svědky. „Přes 80 procent krásných září za polárním kruhem mají na svědomí subbouře,“ dočtete se v mnohých periodikách nebo skrze workshopy znalých bardů v oboru. A mají pravdu. I když Slunce zrovna tolik nekýchá a zdá se, že nebe se v nocích zhostí bytostný vizuální klid, i tehdy může lokálně všechno změnit chvilková dramatická podívaná. Subbouře je proto modla každého lovce aurory za pověstnou cedulí s nápisem „Napapiiri“. Proč k nim ale dochází?
Fyzika jevu je poněkud obšírnější a stále ne zcela pochopena, ale ve vší jednoduchosti se sluneční vítr ovívající zemské magnetické pole neustále – i při malých intenzitách – zasazuje o kumulaci energie v tzv. magnetickém ohonu za Zemi. A ta energie se musí jednou za čas prostě uvolnit. Je to jako s nataženým prakem nebo neodbrknutou strunou na kytaře. Část energie nashromážděná daleko za Zemí, uvězněná v našem magnetickém poli, se po dosažení patřičných podmínek „odpálí“ přímo k Zemi a svedena magnetickými silokřivkami zasáhne zónu, která je k ní nejlépe orientovaná. A tam spustí doslova světelnou explozi.
Lovci polárních září o tom vědí a také se snaží co nejlépe vysledovat, kdy se k takovému jevu má schýlit. A také v jaké části noci je nejvyšší šance k jejímu spuštění. Jediné, co nedokáží nikdy přesně určit, je doba čekání na tu pověstnou aurorální „explozi“. Mohou to být desítky minut, může to sebrat hodinu čekání. Znalí bardové tedy vycházejí z aktuálních hodnot slunečního větru, které kombinují s přímým pohledem k nebi a podobně jako meteorologové při pohledu na vývoj oblačnosti určují, co a hlavně kdy by se v následujících okamžicích mohlo stát. A když se to nakonec stane, je to radost. Obrovská!
Natáčení na Nikon
Polární záře jsou obvykle vizuálně slabší fenomén, ale zejména v době běsnících geomagnetických bouří a především pak epizodních subbouří se dokáží rozjasnit tak intenzivně, že lepší senzory je umějí zachytit i na klasické video. V tomto ohledu jsme testovali například Z těla Nikonu, která v kombinaci se světlenými širokoúhlými objektivy dokázala divy. „Já ji fakt točím! Nefotím časosběr, prostě ji natáčím na video! To není možný!“ křičel jsem nadšeně hned několikrát za těch mrazivých, ale úchvatných nebeských show. Při expozici 1/30 a vysokém ISO 32000 (pro frame-rate 30 snímků za sekundu) se sice už projevil šum, ale dynamika září se nevytratila. A tak jsme vám mohli konečně zprostředkovat zhruba to, co jsme viděli sami na vlastní oči. A to, co sebevíc atmosférická fotka nemusí vždycky jasně ukázat.
PODÍVEJTE SE SAMI!
Poslední volné místo v říjnu!
Chtěli byste být součástí takového dění přímo na místě? Nekoukat jen na fotky a videa z domova? Uzřít tuhle podmanivou nebeskou show na vlastní oči? Tak to máme pro vás skvělou zprávu: Fantastické zážitky pod polární září si můžete s Nikonem vychutnat ještě tento rok, a to konkrétně mezi 13. a 20. říjnem. Stále nám zbývá poslední volné místo! Mrkněte sem: https://nikonskola.cz/kurzy/84-expedice-za-polarni-zari
Autor článku: Petr Horálek
- Web: www.petrhoralek.com
- Portfolio: https://www.petrhoralek.com/Portfolio
- Facebook: www.fb.com/PetrHoralekPhotography
- Instagram: www.instagram.com/petrhoralek
