Tento článek jsme na Nikonblogu zveřejnili téměř před sedmi lety. Jsou však texty, které mají takříkajíc dlouhodobou platnost, a byla by škoda, aby zapadly v „hlubinách internetu“. Tudíž nyní, po malé aktualizaci, tento článek oživujeme, „posouváme ho výš“.
Většinou v souvislosti s krajinářskou fotografií, poměrně často čtu rady typu „Zacloňte na F22…“ Pokaždé se nad tím pozastavím a říkám si, proč se lidem radí, jak udělat technicky méně kvalitní snímek. Proč méně kvalitní?
Jistě víte, že každý objektiv má svoje takzvané „zlaté oko“ – ideální zaclonění, při kterém má nejlepší kresbu. Většinou je to při cloně kolem F5,6–8, ale je to silně individuální. Také je vám však bezpochyby známo, že s vyšší clonou dosáhnete větší hloubky ostrosti, což se – typicky zmíněným krajinářům – často hodí. Ale pozor! Všechno má svoje meze. Každý objektiv trpí – ani ne tak chybou výrobce, jako spíš kvůli fyzikálním zákonitostem, které se nejvíce projeví právě při vyšším zaclonění – difrakcí…
Když více je méně
To, že clona je mechanické či dnes už častěji elektromechanické zařízení uvnitř objektivu, které pomocí proměnlivé velikosti otvoru snižuje množství světla dopadajícího na snímač, také asi nemusím dlouze rozvádět. A teď velmi zjednodušeně pokračuji: Do určité velikosti otvoru clony světlo projde na snímač beze změny a vytvoří ostrý bod. Čím více však clonu zavíráte, začíná se projevovat jev zvaný difrakce – paprsky světla se na hraně clony ohýbají (proto se v češtině difrakce nazývá ohybový jev) a již nevytváří ostré body, ale tzv. Airyho disky – obraz se stává méně ostrým.
Aniž bychom nad problematikou difrakce dál bádali, jedno je jisté: Velká clonová čísla objektivů přináší zhoršení ostrosti obrazu. Jak ale zjistit, při které cloně se kvalita začne zhoršovat? V našich recenzích na Nikonblogu to zpravidla uvádíme, nicméně všechny objektivy zde samozřejmě nenajdete. To však nevadí – udělejte si sami velmi jednoduchý test.
Pro testování difrakce „běžných“ objektivů si najděte motiv s velmi jemnými, ale ostrými detaily. Já jsem na příkladu níže zvolil malířský štětec, ale může to být cokoliv jiného podobného charakteru. Fotoaparát umístěte na stativ, zvolte režim A čili prioritu clony, nastavte „startovní“ hodnotu clony na cca F5,6–8 a můžete testovat. U každého snímku clonu postupně zvyšujte, až dojdete k maximu. Snímky stáhněte do počítače a můžete začít hledat rozdíly. Ve 100% zvětšení samozřejmě.
S bankovkami na makro
Pro jednoduchou ukázku jsem použil obyčejnou starší „déčkovou padesátku“, s níž jsem začal na cloně F8. Jak můžete vidět níže, zaclonění na F11 kvalitu ještě nezhoršuje, ovšem na F16 už je zřetelné malé snížení ostrosti, která se samozřejmě ještě zhorší na F22, což je největší clona – nejmenší otvor tohoto objektivu.
U tohoto konkrétního testu je snížení ostrosti velmi mírné. Je to dané jednak tím, že jsem použil pevné sklo (zoomy jsou na tom obvykle hůře), ale také proto, že jde o víceméně detailní záběr. Zkuste si však podobný test udělat v bezvětrném počasí v krajině. Na nejjemnějších detailech krajinářského snímku už bude rozdíl mnohem více zřetelný – a zcela jistě už pak nebudete fotit podle rad typu „Zacloňte na F22“.
Dodatek: U makroobjektivů doporučuji při testování difrakce sáhnout po poštovních známkách, nebo jednoduše po co nejnovějších (nejméně ošuntělých) papírových bankovkách – ty jsou totiž tištěny hlubotiskem, který poskytuje velmi jemnou a ostrou kresbu. Ukázku najdete u článku o objektivu Nikkor Z MC 105 mm f/2,8 VR S (celý článek zde).
5 komentáře
Všechno, co bylo výše napsáno, je stoprocentní pravda – kromě toho úvodu. Že má objektiv horší krsebu při max. odclonění či max zaclonění – je stará známá pravda – tedy Amerika objevena nebyla.
Ale autor článku zcela opomíjí důvod – proč se asi v „jednom fotografickém časopise“ (nevím, o jaký jde, ale je to jedno) píše – zacloňte na 22. Asi jde o hloubku ostrosti – v popředí mám krásný šutr, kytku, slečnu… ale chci, aby ostré bylo i pozadí – jediná možnost – clonit I za cenu určité ztráty rozlišovací schopnosti objektivu, kterou lze dnes „celkem snadno“ dohonit v grafických editorech – třeba v Lightroomu, nebo i v Zoneru. Takže odpověď na sugestivní otázku (proč se zde lidem radí dělat technicky méně kvalitní snímek) je jasná. Když se řekne A, mělo by se říci i B, a nestavět se do role.“vševědoucího“ nad ostatními „nevědoucími“ – např. v tom jednom fotografickém časopise. Což takhle příští článek věnovat vztahu velikosti clony a hloubky ostrosti…. mnozí uživetelé dnešních foťáků neví o čem je řeč. Dobré světlo všem.
ok, vše v článku i komentáři nade mnou má svou významnou informační hodnotu. Ale chce se mi k tomu poznamenat, že celá škála clon má svůj význam. Když jsem začal fotografovat, pod radami starších fotografů jsem nepoužíval ani moc nízké ani moc vysoké clony a významně jsem se tím ochudil. Fotografování na plnou díru, nebo třeba na 22 má svoje kouzlo a dokonale ostrá kresba je jen jedním faktorem dobré fotografie (a zvláště v éře digitální fotografie faktorem nemístně přeceňovaným).
za mého mlada ( Tessar, Pancolar, Biometar & Co. ) se říkalo (man sagt, odporný germanismus :-))
že sklíčko nejlíp kreslí zhruba 2 clony za plně otevřenou clonou
už TO někdo odvolal ?
:-)) karel
Možná jsem nezvolil úplně šťastný úvod k tomuto článku a samozřejmě vím, že clona také ovlivňuje hloubku ostrosti. Nicméně tento text je primárně o difrakci – to slovo je už v titulku…
Jediným cílem tohoto textu je ukázat, že přílišné clonění může způsobovat – a taky způsobuje – zhoršení kresby objektivu. Nic víc, nic méně ;-)
Dobrý článek.Například u mého starého G7 X jsem si už dávno zjistil že mu nejlíp pro celkovou ostrost snímku sedí clona f4,5.“Rozpatlané“ popředí nebo pozadí jde s kdejakým fotoaparátem ale udělat celkově ostrou fotku i s oním „šutrem“ v popředí bývá občas problém s i palcovým čipem.
Rozmohl se nešvar vydávat neostrost,tedy malou hloubku ostrosti za přednost.Ono jak kdy a jak u kterého snímku podle toho co jím chtěl autor říct.