Obrazy Izraele, které málem ani nevznikly… Minirozhovor s Lenkou Hatašovou

Italský spisovatel Umberto Eco před čtyřmi lety v rozhovoru pro týdeník L’Espresso vyjádřil rozhořčení nad způsobem zaznamenávání vzpomínek fotoaparáty a smartphony, kdy fotografie a videa jsou pro mnohé lidi důležitější nežli reálné prožitky. Doslova uvedl, že například dovolenou mnozí prožívají teprve až doma při prohlížení pořízených záznamů. Zhruba ve stejnou dobu, kdy vyšel tento rozhovor se chystala fotografka Lenka Hatašová na cestu do Izraele za poznáním míst, kudy prošly dějiny křesťanské víry. A původně chtěla fotoaparát nechat doma…
Kdyby se nakonec nerozhodla „ve prospěch“ fotoaparátu, asi bychom nyní nemohli vidět soubor Obrazy Izraele, který tato portrétistka a ambasadorka Nikonu právě vystavuje v prostorách Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. S Lenkou jsme si o tomto projektu krátce povídali.

Lenko, vy jste skutečně zvažovala, že si na cestu do Izraele nevezmete fotoaparát? To mně k fotografce moc nesedí.
Ano, opravdu jsem nad tím vážně přemýšlela. Chtěla jsem si tu cestu prostě „jen“ užít očima, ne pohledem přes hledáček fotoaparátu. Časy mých dokumentaristických začátků jsou prostě už dávno pryč, dnes je moje parketa jednoznačně fotografický portrét. Moje mladší já ale v Izraeli nakonec přeci jen zvítězilo a dnes už samozřejmě vím, že to bylo správné rozhodnutí.

Přiznám se, že jsem tak nějak podvědomě čekal jakýsi fotografický deník – koncept obrazů mě trochu překvapil. Ale velmi příjemně tedy.
On to vlastně žádný koncept není. Já jsem na tu cestu nejela z žádným konceptem, s plánem, představou. Takhle já ostatně nepracuji ani při portrétování osobností. Moje snímky vznikají většinou intuitivně, často jsou kouzlem světelného okamžiku. V Izraeli jsem prostě jen fotila obrazy, které mi vyvstávaly před očima. Při postprodukci jsem jim pak ještě dala trochu abstraktní nádech – i právě proto izraelskou sérii nazývám spíš fotografickými obrazy než klasickými fotografiemi.

Já jsem v Jeruzalémě byl a vím, jak jednoduché je zde pořídit stovky záběrů plných klišé, které udělá každý druhý člověk s fotoaparátem.
To prostředí k tomu samozřejmě svádí velmi silně. Myslím si ale, že dobrý fotograf se tomu vyhne tak nějak podvědomě. Já jsem navíc v začátcích svojí fotografické kariéry fotila reportáž a dokument, takže nejsem typický cvakající turista. Navíc jsem k pořízení snímků používala skoro výhradně 85mm objektiv Nikkor se světelností F1,4, a to není úplně turistický objektiv a turistická clona už vůbec ne.

Z fotografií je také patrná spíše křesťanská tvář Izraele než ta typičtější židovská…
Přesně tak, kroky naší čtyřčlenné dámské skupinky vedly téměř striktně po biblických místech zejména Nového zákona. Chtěly jsme jít tak trochu ve stopách Ježíše Krista a navštívit nejsilnější místa křesťanské historie.

Když tak přemýšlím o v úvodu zmíněném Umbertu Ecovi, nemohu se ubránit přesvědčení, že by i přes svůj názor měl z vašich fotografií radost.
Děkuji. Já taky doufám, že ano.

Já děkuji za rozhovor Lenko!