Když se řekne kompozice, většina lidí si vybaví zlatý řez. A když se řekne zlatý řez, většina lidí si vybaví rozdělení obrazu na třetiny. Ani jedno ani druhé není ani dobře ani špatně. Zjednodušení jsou nám jednoduše vlastní. Asi jako když v jedné krátké větě použijete čtyřikrát slovo ani a v následující větě dvakrát po sobě stejný základ slova :-) No ale dost vtipkování, chtěl jsem psát o kompozici.
Kompozice je základním stavebním kamenem každé fotografie (a nejen jí), a měl by ji mít v krvi každý, kdo si říká fotograf. Potažmo pak kameraman nebo videotvůrce. Jsou to staletími ověřená pravidla, která další řadu let budou fungovat – a nic na tom nezmění technologický vývoj ve fotografii či jiné oblasti lidského života. Už pár let si ale všímám jistého, snad dokonce i vědomého, porušování jednoho z kompozičních pravidel. To říká, že ve směru pohledu – ale také pohybu – by mělo být v obrazu více místa.
Ať se práší za kočárem!
Řekl bych, že perfektně toto pravidlo znají, a také ho dodržují, portrétisté. Nebo obecně fotografové při pořizování portrétů. Ano, je tak nějak zažité, že ve směru pohledu portrétované osoby by mělo být více místa. Jinak dotyčný či dotyčná „padá“ ven z formátu.
Ovšem toto pravidlo stejně tak platí i například pro focení aut, motorek či dalších rozličných jedoucích (ale i stojících) přibližovadel, u kterých je jasně rozlišitelný předek a zadek čili směr pohybu. Proč zmiňuji zrovna auta nebo motorky? Protože právě u fotek obvykle závodních aut nebo motorek si v poslední době všímám onoho zmíněného porušování pravidla. Mnozí tvůrci klidně nechávají závodničku vyjíždět ven z formátu, jako by se nechumelilo. Osobně k tomu mám dvě vysvětlení. Jedno je zcela prozaické: prostě nestihli zmáčknout spoušť v pravý okamžik, a stroj jim poodjel kousek dál, než vyžaduje kompoziční pravidlo. Druhé vysvětlení pak spočívá v tom, že chtějí mít za závodničkou obrovský mrak prachu nebo rozmazání způsobené panningem. Zkrátka kvůli nějakému efektu se obětuje staletími ověřené kompoziční pravidlo. Všimli jste si toho také? Například u fotek z Dakaru?
Ve směru… střelby
Nebudu v tomto článku veřejně pranýřovat hříšníky, kteří kompoziční pravidlo o směru pohledu/pohybu porušují, raději vám ukážu, jak je to správně. Než ale nasedneme na nějaké ty stroje s koly, zůstaňme ještě chvíli nohama na zemi. Chci totiž jen upřesnit, že toto pravidlo platí i pro takříkajíc „rozšířený“ směr pohledu. Co tím myslím. To, když se osoba nějakým směrem dívá třeba přes fotoaparát, ale také například přes mířidla nějaké zbraně. Zde malá poznámka: Pokud má foťák dlouhý (tele)objektiv a/nebo zbraň je taktéž dlouhá (puška, natažený luk, ruka s prakem…), má fotograf přirozenou nápovědu v tom, že delší věc ve směru pohledu mu vlastně ukazuje, kde má nechat více prostoru na fotografii. Ostatně… v angličtině se pod pojmem shooting myslí jak střílení, tak i focení – takže příbuznost zde jakási je :-)
Když se kola otáčí, ale i pokud stojí
Pojďme konečně ke strojům na dvou nebo čtyřech (či více) kolech. Já osobně nejčastěji fotím koloběžky, tudíž naše kompoziční pravidlo budu ukazovat na nich. Ona i taková koloběžka se dokáže – zejména z kopce :-) – pěkně rozběhnout, nejde o žádného lenochoda.
Na kompozičním pravidlu, o kterém je v tomto článku od začátku řeč, v podstatě není nic k vysvětlování. Princip je prostý – ve směru pohybu je zkrátka třeba nechat více místa v záběru. A platí to i v případě, že stroj stojí. Jestli má například auto nebo předmětná koloběžka jasně definovaný předek, pak by před ním mělo být více místa. I v případě, když se jedná třeba jen o technickou produktovou fotografii. (I když… pokud je to skutečně technická fotografie, lze akceptovat i víceméně středovou kompozici.)
