„Nejdřív jsem fotil židli.“ Hynek Čermák v rozhovoru pro Nikonblog

Hynka Čermáka v roli filmového a divadelního či televizního herce budete jistě znát. Možná ale nevíte, že pod slupkou drsňáka skrývá obdiv k ženské kráse, kterou zobrazuje na svých snímcích. V každé volné chvíli mezi natáčením, vystoupením na prknech, která znamenají svět nebo další z mnoha profesních aktivit, utíká se svými Nikony do krajiny fotografie, což je pro něj, jak sám říká, nejlépe strávený čas v životě.

Hynek Čermák právě ve dnech, kdy vychází tento rozhovor, otevírá svoji první výstavu. O té také náš rozhovor začal, abychom si dál povídali o tom, jaké je to být fotografujícím hercem, samozřejmě o focení, a nakonec se obloukem vrátili k příběhu, který stál na začátku – jak Hynek vyměnil svoje pistole za fotoaparát…

…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
Rozhovor s Hynkem Čermákem
Začal bych rovnou vaší výstavou v Anti.kvariátu Dejvického divadla. Pochopil jsem správně, že se jedná o akty hereček Dejvického divadla?

To je trochu přitažené za vlasy, i když to byla moje původní touha. Všechny kolegyně, které bych chtěl, jsem k focení aktů bohužel nepřesvědčil, nějaké akty ale na výstavě jsou. Neřeknu jaké, protože po zkušenosti s bulvárem jsem zjistil, že focení nahatých hereček je docela problém – ty fotky se dají lehce zneužít. Což se mi také stalo. Tudíž se snažím fotografie dělat tak, aby bylo těžko poznat, kdo na nich je.
Čili kdybych to měl upřesnit, tak moje fotografie na výstavě nemají společného jmenovatele „herečky z Dejvického divadla“, ale jen „herečky“. Další společný jmenovatel se skrývá v názvu výstavy …ještě máme naději!. Což je odkaz na to, že dokud existuje krása a dokud existují krásné ženy, tak snad máme ještě šanci na tomhle světě přežít.

V Anti.kvariátu vystavujete poprvé, a zároveň jde o vaši první výstavu vůbec. Jaké byly okolnosti jejího vzniku?

Ode mě je to krok do neznáma, taková sebraná hozená rukavice od PR oddělení Dejvického divadla, jehož nabídku jsem zprvu bral jako vtip, nicméně výstava je tady. Ale vzhledem k tomu, že mojí jedinou aprobací pro tuto akci je, že mám rád ženy, byla příprava výstavy docela velké peklo. Jedna věc je to vyfotit, druhá věc je fotografii zpracovat, aby mohla viset na stěně. Naštěstí zrovna v tomhle mně moc pomohla Obrázkárna.cz, kde jsou lidi, kteří umí fotografie skvěle připravit.

Výstava Hynka Čermáka …Ještě máme naději!

Hynek Čermák …ještě máme naději!Výstava se koná od 17. 5. 2016 do 30. 6. 2016 v Anti.kvariátu Dejvického divadla v Praze.

Otevřeno pondělí–pátek: 11.30–23.00 h, sobota a neděle: 17.00–23.00 h. Vstup zdarma.

Jak jste se vlastně dostal k fotografii?

Můj tatínek i maminka jsou původně výtvarníci. Otec namaloval stovky aktů, sestra vystudovala fotografii a já jsem mezi tím vyrůstal. Takže jsem celoživotně cítil, že se k té fotografii dostanu. Chtělo to asi svůj čas, nicméně dnes je focení pro mě nejlíp strávený čas v životě. Naplňuje mě to, hrozně mě to baví.

Jaký typ snímků uvidí návštěvníci vaší výstavy? Ateliérové fotografie?

Ateliérem jsem začal, takže tento typ fotografií na výstavě bude, ale musím říci, že v poslední době jsem si velmi oblíbil focení v plenéru. Primárně samozřejmě proto, že denní světlo je nenahraditelné, ale také z toho důvodu, že v plenéru máte možnost zasadit tu figuru do nějakého děje. Nebo třeba můžete ženské tělo postavit do synergie či kontrastu s nějakým architektonickým detailem a podobně. I samotný proces focení v plenéru je tak trochu adrenalin – a na výsledku je to vidět.
Já bohužel nemám kvůli svému povolání dostatek volného času, ale kdyby tomu tak bylo, dovedu si představit, že by to focení v plenéru bylo něco jako rybařina. Někam vyrazíte a řeknete si „Tohle je to místo a teď si počkám na ten správný čas, na to správné světlo…“

Používáte v exteriéru odrazné desky?

Ano, to je jediné, čím modeluji světlo. Ale hlavně… my herci máme jedno pořekadlo: „Oko, do duše okno“. A já si myslím, že u fotky to platí dvojnásob. Pokud máte krásně nasvícená prsa, zadeček, ale místo očí jsou dvě černé díry, tak to je špatně. Odrazná deska krásně rozsvítí oči, modelka začne „koukat“ a to je super.

Jaké jsou vaše fotografie, barevné, černobílé, mix?

Černobílé. Ta škála šedé v sobě nese určitou nadčasovost. Je zvláštní, když uděláte akt v barvě, tak uvažujete, jestli to patří do Playboye nebo něčeho podobného. Jakmile nafotíte akt černobíle, je to jako byste tu holku trochu oblékl, byl na ni hodnější, milejší… Ale mám pár barevných fotek modelky, která je krásně zrzavá. Když jsem je převedl do černobílé podoby, kouzlo kontrastu rezavých vlasů s bílou pletí zmizelo.

Fotíte od samého začátku Nikonem?

Samozřejmě, že jsem prošel takovým tím klasickým rozhodovacím procesem napříč značkami zrcadlovek, ale nakonec to vyhrál Nikon. Působí na mě příjemnějším dojmem co se týká barevného podání a dynamikou, a pak… Nikon má pro mě jednu zvláštní vlastnost – je to možná iracionální, ale ten foťák má něco jako duši. Já vím, je to jen přístroj, ale zároveň jde o jakési přátelství, osobní vztah.

To je hezké. Čím tedy aktuálně fotíte?

Vlastním Nikon Df a Nikon D750, nově mám navíc Nikon D810. Pro focení aktů používám pevná skla – padesátku a pětatřicítku, a na takové to focení, kdy člověk pořád nosí v batohu foťák, používám starší zoom AF Nikkor 24–85 mm F2,8–4D. Krátce ještě fotím skvělým novým profizoomem AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8E ED VR, ale ten jaksi na denní nošení vzhledem k rozměrům a hmotnosti zrovna moc vhodný není.

Čím fotí Hynek Čermák

Nikon D810 Těla:
Nikon Df
Nikon D750
Nikon D810

Objektivy:
AF-S Nikkor 35 mm F1,4G
AF-S Nikkor 50 mm F1,4G
AF Nikkor 24–85 mm F2,8–4D
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8E ED VR

Vraťme se k vaší tvorbě – mám to chápat tak, že fotíte jen „holky“?

Popravdě třeba krajinařina mě vůbec neoslovuje. Kromě aktů mě ale hodně baví portrét. Je to asi tím, že jsem herec, v životě jsem i režíroval, a focení lidí obecně mně přijde jako dialog. A to je prostor, ve kterém se vyznám. S krajinou si nepokecám, ale s modelkou nebo s modelem dokážu navázat kontakt, musím vzbudit důvěru a ještě ke všemu – tu důvěru pak nesmím zklamat. Nejen ve výsledné fotografii, ale i při komunikaci při focení.

Takže jste začal rovnou modelkami?

Ne. Nejdřív jsem fotil židli. Na čtených zkouškách v divadle jsem měl někdy dlouhou chvíli. V zákulisí stála židle, já jsem si zapnul Live View a zkoušel pochopit expoziční trojúhelník clona, čas, ISO. Až jsem zjistil, že je to vlastně jednoduché, vynořily se další technické finesy a tak je to se mnou pořád. Stále zjišťuji, že mi chybí nějaké znalosti.

Vy rozhodně nejste neznámá osobnost. Pomáhá vám vaše jméno k získání důvěry modelek či modelů?

Asi ano. U mě po oslovení a žádosti o focení odpadá varianta „to je nějakej úchylák“, protože modelky obvykle vědí, kdo jsem. Nejsem anonym, který může zítra zmizet ze světa. Ale má to i svoje nevýhody. Myslím si, že jako herec nedostanu zpětnou vazbu tak natvrdo, jak bych ji měl, kdyby mě nikdo neznal. Spousta lidí si může říct „Je to herec, na herce má fotky docela slušný.“ Takže dnes považuji za chybu, že jsem se začal prezentovat například na Fotopátračce pod svým jménem a ne pod pseudonymem. Myslím si, že tak by byla zpětná vazba… krutější.

Na druhou stranu, když trochu odbočím, tak mám jako herec výhodu v kontaktu s mnoha špičkovými kameramany a fotografy. Já se oproti „normálním smrtelníkům“ můžu kdykoliv zeptat třeba Jardy Brabce nebo Martina Šáchy na všechno, co potřebuji vědět o technice focení, o svícení, kompozici či jiném. Když jsem začínal, pořídil jsem si knihu Mistrovství práce s DSLR, ale každé druhé větě jsem nerozuměl. Takže jsem se během pauzy při natáčení zeptal na to, co jsem potřeboval vědět těch nejpovolanějších a oni mi všechno vysvětlili. A nemusel jsem absolvovat tu přednášku na FAMU, co oni :-)

…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
Zajímá mě jedna věc: Vy jako herec možná tři čtvrtiny života stojíte před kamerou nebo před hledištěm, které se dá s jistou nadsázkou také považovat za kameru. Jaké to je, když se pozice otočí – když vy jste za hledáčkem fotoaparátu? Je to normální nebo si uvědomujete tohle obrácení rolí?

Uvědomuji si to hodně. Je to totiž stejné, jako když jsem se někdy pokoušel režírovat – je to mnohem větší zodpovědnost. Jako herec jsem pouze interpret. Já jsem ty texty většinou nenapsal, pouze je interpretuji. Jako fotograf už ale nejsem interpret, ale tvůrce. Mám pocit, že jdu se svojí kůží víc na trh. Ve výsledné fotografii se totiž dá přečíst jaký je váš žebříček hodnot, jaké máte vzdělání, samozřejmě i to, jaký máte jakýsi obecný vkus. Ta fotka říká o svém tvůrci strašně moc.

Omlouvám se, teď se možná zeptám úplně hloupě, ale z toho mi vychází, že dělat herce je pro vás mnohem jednodušší. Pletu se?

Já se herectvím živím přes dvacet let. Nemůžu sice tvrdit, že by to byla rutina, to určitě ne, ale kdybych se pustil na opravdu tenký led herecké tvorby, tak můžu říct, že jednoduše vím, jak na to. Herectví ale samozřejmě není jednoduché – stejně jako fotografie zúročí technickou připravenost, fyzickou připravenost a umělecký vklad, který do toho dáváte. Ale je to prostor, ve kterém umím chodit. Fotografie je jiný způsob vyjadřování a já vlastně ani sám ještě pořádně nevím, jakým způsobem se vyjadřuji. Ve fotografii jsem pořád ještě nováček.

Dříve jsem si například myslel, že fotografií lze vyjádřit to, co si člověk myslí. Měl jsem pocit, že s modelkou je třeba pracovat jako s herečkou, a když chci, aby fotografie vyjadřovala nějakou emoci, tak ji v sobě musí mít i ta modelka. Ale opak je pravdou. Fotografie je paradoxně větší lež než herectví, protože vy jako autor můžete naaranžovat scénu nebo vybrat takovou lokaci, která tu emoci vyvolá v divákovi – ale ne v modelce. Ano, mohlo by to fungovat, kdybych fotil herce v akci nebo situace plné emocí.

Dobře, zeptám se jinak: Hledáte za vašimi fotografiemi příběh?

Příběh ani ne, spíš mikrosituaci, maličkosti. Aby bylo zřejmé, že se jedná o zastavení času, aby to nebylo „teď jsem u fotografa a budu se tak tvářit“. Proto se mi tak dobře fotí s herečkama – když jim řeknu, jaký mám záměr – umí na toto téma improvizovat.

Takže při focení jakoby hrají?

Ano, jakoby hrají. S modelkami je to trochu problém. Modelka se většinou umí dobře zatvářit, ale to je celé.

…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
…ještě máme naději! – foto Hynek Čermák
Natáčíte svými zrcadlovkami také video?

Vůbec ne, video ve foťáku je pro mě naprosto nezajímavé. Když jsem zjistil, že na Nikonu D750 si můžu uživatelsky přeprogramovat tlačítko videa, nastavil jsem tam ISO a jsem úplně spokojený.

Proč vás nezajímá video?

K čemu bych točil video? Kdybych natáčel film, tak možná, ale pořád to není moje touha. To mi už zavání mojí prací, to už není ta fotka, která je pro mě zastavení času a odpočinek. Ona sice na jednu stranu pořád pracuje nějaká umělecká část mozku, ale druhou hemisférou musíte řešit technické věci a tím pádem odpočíváte. Já jsem kdysi dávno hodně střílel – tím jsem si čistil hlavu. A to focení s tím má hodně společného. Zaprvé to, že když jsem prodal svoje pistole, tak jsem si koupil foťák. Ale i ono „zacílení“, zadržení dechu při stisknutí spouště, ty „sumky“, které k tomu máte, to všechno je podobné.

Jak se to tak člověku stane, že prodá svoje pistole a místo nich si koupí fotoaparát?

Já jsem podlehl nějakému nesmyslnému pocitu – tedy ve světle dnešních událostí nesmyslnému pocitu –, že už ty zbraně nikdy nebudu potřebovat. Já jsem se tím kdysi živil – pracoval jsem jako osobní strážce. Dávná minulost. Takže jsem jednoho dne jsem zjistil, že mám v trezoru pět pistolí a na nic je nepotřebuju. Tak jsem si řekl, že čtyři z nich prodám. A nakonec jsem prodal všech pět.

Díky za rozhovor Hynku!
Hynek Čermák
Hynek Čermák | Foto Iva Haj | www.ivahaj.com
Hynek Čermák | Foto Iva Haj | www.ivahaj.com
Hynek Čermák pochází z rodiny výtvarníků. Otec i matka jsou absolventy výtvarné školy, sestra vystudovala fotografii. Otec Bedřich Čermák mnohokrát ve svých dílech pracoval s aktem, také matka Jarmila Hannah Čermáková ve svých obrazech i básních často pracuje s ženskou nahotou, či mateřstvím, jako výrazem naděje a svobody.

Z rodiny tedy také evidentně pochází vztah Hynka Čermáka ke krásnu, které prezentuje skrze ženské tělo. Jakkoli se může zdát, že se jedná pouze o erotický symbol, autor doufá, že snad divák pocítí i odvahu, pokoru a samozřejmost, kterou nahota inspiruje. A fascinující možnost zastavit čas, kterou nabízí právě tvorba aktu.

Ve fotografii se Hynek inspiroval zejména tvorbou Františka Drtikola, Tarase Kuščinského či fotografiemi Terezy z Davle. Za jeho tvorbou stojí rada významných učitelů fotografie, například Alena Hrbková, Milan Chrdle, Jaroslav Brabec, Hynek Glos, Marek Janda a další, bez kterých by jeho první výstava nevznikla. Poděkování patří také Dejvickému divadlu, všem modelkám a Veronice zvlášť.

Hynek Čermák …ještě máme naději!

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.