Na cestě – blog Stanislava Krupaře o reportážním focení. Mráz

V jihosibiřském Kyzylu je dnes minus pětadvacet stupňů. „Jaro je tady, s tím nic nenaděláš,“ povídá mi šaman Oleg. Padesátník, co za sovětů pracoval jako traktorista a kickbox mu šel tak, že to dotáhl až na přeborníka republiky Tuva. Pak koncem devadesátých let praštil v opilosti chlapa tak nešikovně, že mu rozmačkal hrudník a on umřel. Co se vrátil z kriminálu, pomáhá šéfovi šamanské společnosti Duch medvěda. Jezdí s ním po obřadech, pomáhá mu stavět ohniště, opravuje azurovou šamanskou Volhu, obřadně očistí byt či chalupu a občas vezme do rukou i buben, aby svému starému šéfovi ulehčil. Oleg se nevytahuje a na rozdíl od mnohých si nehraje na velkého šamana. Ale vyzná se.

Minus pětadvacet stupňů na začátku března, to je v Tuvě jaro. Sice to ještě štípe do uší, když si nestáhnete čepici, ale to je tak všechno. Jaro tady vypadá jako naše zima. Ten pravý sibiřský mráz si ten, kdo ho nezažil, ani nedokáže představit.

Smradlavý život ve městě

Zima se na Sibiři pozná podle toho, že i v těch nejzapadlejších vesnicích se děti vracejí z obchodu se zmrzlinou. Čas zmrzliny nadchází na periferii Ruska v listopadu. V letních vedrech na ni zapomeňte. Cestou do obchodu by se v autě roztekla.

Co je opravdový sibiřský mráz? Když holky Tuvínky cupitají po městě a přitom si jednou rukavicí zakrývají nosíky, aby jim neomrzly. Pak kopnete na chodníku do odhozené slupky od banánu a ona se rozletí na stovky kousíčků, zkřehlá, jako by byla ze skla.

Tady v Kyzylu, stodvacetitisícovém městě, ve kterém žije skoro polovina všech obyvatel Tuvy (která je přitom dvakrát tak velká jako Česká republika), se zima pozná také podle smradu. Topí se tu jenom uhlím, které se těží v sousední vsi. Stačí, aby pár dní nesněžilo, a běloba ve městě zšedne a pak zčerná. Mazlavé saze jsou všude, ruce mám zamatlané, pískové kalhoty se změní v khaki a z plic vykašlávám živočišné uhlí. Zapomeňte na sny o nedotčenosti sibiřské přírody – to platí jen pro hory. Život ve městě páchne.

Je těžké stanovit přesnou hranici, kdy mráz začíná být zabijácký. Poté co zamrznou řeky, je suchý a o dost pohlednější než naše plískanice. V bezvětří, ovšem. Stačí slabý vánek a všechno je jinak. Mám velmi nepříjemné vzpomínky na zimní přechod Altaje v roce 2004. První den cesty, někdy v půlce února, jsme postupovali širokým údolím k ledovci. Bylo pitomých -8 °C, ale proti nám dula vichřice, že se nedalo stát na nohou. Schovávali jsme se za kameny, vyčkávali, ale vítr neutichal, profukoval všechno – péřovku, flísku, svetr, trička. Vrážel prach a písek do očí. Vrátili jsme se po větru pár kilometrů do poslední zimní salaše, zdecimovaní a zkřehlí na kost. Se skoro čtyřicetikilovým batohem na zádech jsem na focení ani nepomyslel. Větší chlad jsem snad nepoznal.

Tedy až při celonočním šamanském obřadu v roce 2010. Nad ránem tehdy bylo -53 °C. Odjel jsem ten rok do Tuvy s obavami, že má digitální technika si s něčím takovým neporadí, a pro jistotu jsem si přibalil i zcela mechanický filmový aparát Nikon FM2n a pár filmů. Zima byla mrazivá, celé tři týdny v Tuvě teplota nestoupla nad -42 °C. A to už je jistojistě za hranou mrazu, který zabíjí. Stačí, když se na chvilku něco nepovede – v baráku se pokazí topení, autu na cestě stepí chcípne motor, opilci se zamotá hlava a spadne do závěje… a za pár minut je zle.

Mrazuvzdorný Nikon

Tady v Kyzylu nikdo nepochybuje o tom, že pravidelné zprávy meteorologů, které hlásí venkovní teplotu, jsou lživé. „Zvyšují ji úmyslně o čtyři stupně!“ povídá mi Oleg to, co jsem tu už slyšel tolikrát. Nevím, jak je to jinde v Rusku, ale tady na mongolské hranici v Tuvě jsou všichni přesvědčení, že oficiální hlášení, rozhlas a televize lžou. Ne snad o zpravodajství z Ukrajiny nebo ze Sýrie, těm všichni věří a nikdo je nezpochybňuje. Teplotní zpravodajství však nikdo nebere vážně. „Musíš odečíst čtyři stupně! Nechtěj strašit a odrazovat lidi, proto to dělaj!“ vysvětluje mi šaman. Výnosem místního ministerstva školství totiž nemusí školáci prvního stupně do školy, pokud je venku -40 °С. Kdovíproč to neplatí plošně. Při -42 °С se ruší škola pro 5.–9. třídy. A při -43 °С zůstávají nakonec doma i 10. a 11. ročníky základních škol.

V mrazivém roce 2010 jsem měl s sebou profesionální aparát Nikon D3, a k tomu záložní D700. Dvě těla jsou pro focení v mrazech naprostá nezbytnost. Stačí být pár minut venku na mrazu, a když potom vstoupíte do vlhké teplé místnosti, foťák se okamžitě orosí. A pokud jste venku dlouho, zkondenzovaná voda na něm ihned zamrzne a aparát se ojíní jak vánoční stromeček z reklamy. Nemá nejmenší smysl ho otírat, pokoušet se ho osušit. Vše je marné, dokud se foťák neohřeje tak, aby na něm přestala kondenzovat vzdušná vlhkost. Tomu všemu je nezbytné se vyhnout.

Řešení jsou dvě: buďto uchovávat fotoaparát v teple, nebo ho nechat na mrazu, ale před přechodem do tepla jej zabalit do igelitky. Nevystavovat foťák mrazu znamená schovávat ho pod bundou, jak je to jen možné, a vytahovat ho na co nejkratší dobu. To je vhodné pro menší aparáty, včetně Nikonu D810. Odměnou je, že s takovým přístrojem, který nestačil vychladnout, můžete snadno a libovolně přecházet z mrazu do tepla, aniž by se orosil. A také vám neomrznou ruce. To je metoda, která má mnoho výhod: šetříte foťák před teplotními šoky, netýráte baterii, nedržíte v rukou ledově chladný přístroj. Fotoaparát se vám však musí vejít pod bundu a musíte být dost rozvážní a předvídaví, abyste jej dokázali včas schovávat a vytahovat. Mně to moc nejde, ale snažím se.

Druhou variantou je nechat foťák vystavený mrazu. Houpe se vám pak na krku nebo přes rameno, jako by se nechumelilo. Odměnou je naprostá pohotovost. A omrzlé prsty. Když se něco děje, fotím, aniž bych musel rozepínat péřovku, tahat kameru, zapínat péřovku. Nikon D3 se mi však pod bundu nevešel, prostě jsem přes něj nezapnul zip. Po pár desítkách minut venku se však hořčíkové tělo aparátu vytemperuje na okolní teplotu a začíná peklo. Nedokážu totiž fotit v rukavicích. K ostření i jeho aretaci používám na svých Nikonech dvě zadní tlačítka a k jejich ovládání potřebuji cit v palci. V naducaných péřových palčácích, které jsou základní částí mojí výbavy, to vůbec nepřichází v úvahu. Speciální fotografické rukavice, které mají odstřižené konce tak, aby odhalovaly poslední články prstů, mi připadají jako nesmysl. Ve čtyřiceti- až padesátistupňovém mrazu mě stejně nijak nezahřejí a pak už jen překážejí. Držím tedy foťák v holých rukou tak dlouho, jak to jen jde, a když už je bolest nesnesitelná, vrazím si omrzající holé ruce spodem pod bundu přímo na holé tělo. Buď do rozkroku, nebo do podpaží. Výborným pomocníkem jsou také ohřívací polštářky, které produkují teplo na principu termochemické reakce. Hlavně je ale třeba odhadnout ten správný moment, kdy po nich sáhnout. Nenechat ruce zkřehnout tak, že ztratí jakoukoliv citlivost. Pak už je pozdě a já neotevřu zip kapsy a nedokážu ohnout ten plíšek, který dá impuls k reakci.

Jestli bych si dříve na něco vsadil, tak na to, že digitální technika si s opravdovým mrazem neporadí. Prohrál bych ale majlant. Do starého Nikonu FM2n jsem nemusel ani založit film (podle zkušených ruských borců se stejně v extrémních mrazech filmy trhají a praskají). Proč také, když Nikon D3 funguje v mrazu fantasticky. Ve čtyřicetistupňových mrazech tahle mašina fotí a fotí a fotí, po tři čtvrtě hodině jí zeslábne stavový displej, začne se ztrácet, a vy pak musíte odečítat expoziční údaje z metadat u snímků na zadním barevném displeji, který drží. Po stejné době zleniví autofokus u objektivu. To ale už já sám proklínám celý svět, nos mám omrzlý od toho, jak moc jsem jej tiskl k mrazivému aparátu. Prsty zebou tak, že trvá několik týdnů, než se do jejich konečků vrátí cit. Ten foťák vydrží o moc víc než já. A to mám zimu rád!

Jak na mráz

Oblečení: Fotit můžete tak dlouho, jak dlouho dokážete vzdorovat mrazu. Péřovku si vybírejte tak, aby se vám pod ni vešel i fotoaparát. Teplé boty jsou základ. Pokud vám budou k rukám omrzat ještě nohy, vzdáte to brzy. Výborné jsou ruské válenky. A ještě o něco lepší pak tradiční tuvinské či mongolské boty.

Kolena: V zimě 2010 jsem si je zničil klečením na sněhu. Od té doby při focení v mrazu nosím vojenské polstrované nákoleníky. Oblékejte je však pod kalhoty, aby se do nich nemohl dostat sníh, který vám pak na těle roztaje.

Rukavice: Ač v nich fotit neumím, péřové rukavice jsou rozhodující pro to, jak dlouho v mrazu vydržíte. Jen je nepřivazujte šňůrkou kolem krku, jak jsem to zpočátku dělával já v obavách, že je poztrácím. Při každém zakleknutí je budete vláčet po zemi a napadá vám do nich, tak jako mně, sníh. Rukavice schovávejte po kapsách.

Kondenzát na hledáčku: Stačí jedno blbé dýchnutí na očnici hledáčku, na brýle či na objektiv a vše se pokryje námrazou. Vykašlete se na funkční prádlo z „uměliny“ a noste tričko ze stoprocentní bavlny, kterým můžete kdykoliv a kdekoliv očistit optiku.

Náhradní akumulátor: Vždy u sebe noste náhradní baterii do aparátu. Nejlepší je našít si kapsu na spodní tričko tak, aby byla blízko těla a v teple. Dobrá je i kapsička na krk. Každopádně musíte mít náhradní zdroj energie vždy po ruce.

Igelitová taška: Základní část výbavy, která uchrání vaši techniku před zkondenzovanou vzdušnou vlhkostí po přechodu do teplejšího prostředí. Igelitku musíte mít vždy v kapse – já pro jistotu nosívám hned dvě ve stehenní kapse kalhot. Ještě venku, před vchodem do domu, do ní pevně a těsně zabalíte veškerou zmrzlou techniku. Po vstupu do místnosti ji prostě položte na bezpečné místo. „Neštourejte“ se v ní – jakmile se aparát s objektivem dostanou do styku s teplým vlhkým vzduchem, orosí se a vy už NIC nenaděláte. Je marné se pak snažit výbavu osušovat, orosí se znovu a znovu. Podle mých zkušeností potřebuje masivní foťák jako Nikon D3 se zoomem AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8E ED VR po hodině focení v -40 °C alespoň hodinu a půl v místnosti s běžnou teplotou a vlhkostí, aby se ohřál natolik, že už nehrozí kondenzování vlhkosti. Což znamená: pokud tou dobou chcete uvnitř fotografovat, musíte mít druhé tělo a objektiv, které jste nevystavili mrazu.

UV filtr: Nezbytná ochrana předního členu objektivu. Námraze se nevyhnete. Někdo na vás může při focení rituálního pravoslavného křtění stříknout vodu, šamanka při obřadu když rozstřikuje mléko, nahodí i vás… Voda zmrzne ve vteřině, vy se jí v mrazu sice na objektivu nezbavíte, ale stále ještě můžete sundat UV filtr, strčit ho do kapsy a pokračovat ve focení.

Ohřívací polštářek: Skvělý pomocník. Od té doby, co mi „prsknul“ v poněkud těsné stehenní kapse kalhot, jej nosím výhradně ve volné kapse péřovky. Ostrý octový smrad z počátku horké a pak rychle chladnoucí kapaliny, která se roztéká v kalhotách, mně dal za vyučenou.

Plasty: V extrémních mrazech ztrácí plasty svoji elasticitu. Nezapínejte plastové spony na své výbavě, snadno je polámete.

Kamarád: Pokud je to možné, mějte na blízku někoho, kdo vám řekne, že omrzáte. Když nefotíte, třete a masírujte si špičku nosu rukavicí. Jakmile vám zbělá, je pozdě. A zbělá při kontaktu s ledovým fotoaparátem natotata. Po pár dnech pak zezelená, zfialoví, zhnědne a odpadne. Není o co stát.

Jak se zbavit kondenzátu na brýlích: To bohužel nevím…

Další fotografie Stanislava Krupaře ze Sibiře