Táhne se to už čtvrtý den. V pátek zničehonic přišel šaman Sergej s tím, že jeho kámoš Mergen bude porážet někde ve stepi za Eerbekem koně. Vrazí mu kudlu do zátylku. Představuji si ten výjev – ladné koňské tělo, děs v očích, nekonečná bílá step a na ní rudá krev. Už před dvěma lety v listopadu jsem pod Kyzylem hledal chlapy, kteří by mě na takovou zabíjačku vzali, ale nakonec to nevyšlo. V Tuvě se koně poráží na konci podzimu, jakmile nastanou první mrazy. Jenže Mergen nahoře v Chakasku naboural auto. To zůstalo v Abakanu a na opravu bude potřebovat 100 000 rublů. Bouchne koně a prodá maso.
Koňská zabíjačka
Vše má proběhnout v pátek hned po poledni. Je pošmourno a drobně sněží. Jenže chlapi se opijí a z akce sejde. V sobotu už to mělo být jisté, něco však neklapne. Netuším co, Sergej brblá. Pak si řekne o 300 rublů, aby dojel taxíkem do Kaa Chemu na předměstí Kyzylu. Ani neprosí, potřebuje něco domluvit s Mergenem. Dám mu dvě stovky a v peněžence mi zůstane padesátka. Vrátí se večer a přeloží plány na pondělí – v neděli se nepracuje, je to den oddychu, že jo. Takže v osm ráno, ale spíš v devět.
V pondělí nechci nic nechat náhodě a pro jistotu hned zrána volám. „Vše stíháme,“ uklidňuje mě Sergej. U šamanů jsem před devátou. Od rána se tedy chystáme. „No samozřejmě, že nás vyzvednou, to je jistý.“ Sergej vypadá přesvědčeně, na chvíli mu i uvěřím. Chci mu uvěřit. Se sliby tady v Tuvě mám své letité zkušenosti, touha po focení koňské zabíjačky mi natolik zaslepí oči, že odřeknu i zádušní obřad se Sergejovým kolegou, mým starým známým šamanem Adygžim. Rodina sice nemá na rituál ani vindru, ale Adygži tam jede i tak – zadarmo. Už se soukáme do šedého gazíku s velkým portrétem Sergeje Šojgua, ruského ministra obrany, který pochází odsud z Tuvy. Nalepený na předním skle, v generálské uniformě na pozadí ruské trikolóry. Na poslední chvíli si to rozmyslím. Nemůžu riskovat, že mi Mergen se Sergejem frnknou, to bych si neodpustil. Kůň se neporáží každý den, že ano.
„Mergene, ty čubko“
Voláme Mergenovi, jenže ten je nedostupný. Jeho žena, když to nakonec vezme, říká, že mužskej někam zmizel a nechal doma telefon. Kolem poledne začne mobil brát, nemá však stále žádné auto, ve kterém se dá dojet do stepi. Nakonec vozidlo najde, ale je to jen kopějka, starý krám, příliš malinký. Pak se ten žigul podělá, hledají mikrobus. Nato se Mergen zase opije. A pak už je jeho telefon hluchý.
Mám praxi, mě jen tak něco nerozhodí. Ležím, oblečený v péřovce, na kanapi u šamanů Olega a Míši v temné a špinavé cimře vedle garáže. Je tu chladněji, chlapům opět došlo dříví. Podřimuji. Za oknem nádherný den, sice ještě aspoň 20 °C mrazu, ale všichni už mluví o jaru. Dokonce i vzduch snad jarem lehce voní, mráz neštípe. My ale koukáme na bednu – vlastenecký film o krasnoarmějcích, co natrhnou prdel fašistům, vystřídá docela fajn detektivka s hlavním hrdinou Grossmanem z Oděsy, stylizovaná do poválečných let. Obvykle je tu televize jen jako kulisa, samá uřvaná talk show, teď ale zvýšíme hlasitost a poslouchá i Oleg. Střílení a ostrovtip, tohle se nám líbí.
Kolem třetí už je jasné, která bije. Mergenovi se stále nedá dovolat. „Ty čubko,“ posteskne si Sergej do hluchého telefonu a tím je to vyřízené. Už nedoufám, jen ležím a koukám na seriál. Dokoukat tenhle díl o opravdovejch chlapech.
Šamani v garáži
Před pátou vejde Sergej a něco si povídají s Olegem. Ten pak zakleje. „Urana si vymyslela, že se to tady musí vyčistit.“ Vyčistit rituálně, samozřejmě. Pětačtyřicetiletá Urana tu pracuje jako šamanka teprve pár týdnů, poté co odešla do penze v hodnosti policejní podplukovnice. Je aktivní, má spoustu nových nápadů. Třeba by chtěla nechat vyrábět hrníčky s obtiskem sibiřských šamanů, vysvětit je a nabízet je za desetinásobek ceny obyčejné keramiky. Takové nádobí totiž zaručeně přinese kupujícímu štěstí.
Vyskočím radostí. V garáži, vedle níž se povalujeme, je zrovna teď to nejkrásnější, oknem tvarované, šťavnaté světlo. Oleg sundává ze stěny svůj buben, souká se do pláště, nasazuje si na hlavu čelenku. Urana se Sergejem už bubnují na dvoře. Já moc nevylézám, je mráz a nechci, aby se mi pak uvnitř orosil foťák. I tak expozice lítá sem a tam. Snažím se zkoncentrovat. Na chvilku se zastavit. Rozhlédnout se, vidět světlo, představit si, jak se situace bude vyvíjet. Kam si stoupnout. Vydýchat se a uvolnit. Rozhlížím se, přemýšlím, ale stejně mě síla okamžiku a vědomí jeho jedinečnosti nakonec přemůže. Šamani v garáži!
Nevyfotím to tak, jak by to bylo možné. Linie se kříží, motivy prolínají, co má být ostré, není, světlo nedopadá šamanovi do tváře, tam, kam by mělo. Nezvládnu to. Sakra. Druhý foťák se mi na rameni jen houpe a překáží, ani ho nezmáčknu. Fotím zběsile, nepřesně. Ucpávám buffer, kropím to zbytečně moc. Nakonec udělám lepší fotky, když už je po všem, a my se z garáže vrátíme zpátky do cimry. Vše se uklidní, i já. Světlo drží, nepospíchám. To je pro fotku nejlepší.
6 komentáře
pěkné počtení, uvítal bych více fotografií.
Úplně nejraději i takové, které ve finále třeba nejsou mezi veřejně publikovanými, něco jako „kontakt celého negativu“ – jak situace postupně gradovala – jak fotograf hledal správný úhel a ohnisko – a jaký snímak nakonec vybral…
díky
Tomáši, to je dobrý nápad. Já jsem ale nesvůj, vlastně sám nevím, co nakonec vyberu a co ne. A nechce se mi, dávat sem vyložený odpad. Ale fakt se nad Vaším nápadem zamýšlím, dává smysl. Každopádně díky za Váš zájem.
Díky za odpověď. Proces výběru ze stovek a tisíců vzniklých fotografií mi připadá jako naprosto zásadní část tvůrčího procesu. Zajímalo by mne, jak k němu přistupujete. Jdete spíš po informaci nebo výtvarné působivosti fotografie? Máte už předem přibližnou vizi finální reportáže nebo prostě fotíte všechno a později z toho skládáte nějaký příběh?
To jen tak rozvíjím předchozí téma, kdybyste se tomu mohl věnovat v některém z příštích příspěvků, bylo by to pro mne cenné. Držím vám palce. Tomáš
Tomáši, jenom krátce. Naproto s vámi souhlasím, že výběr je klíčový. A pro mnohé fotografy, včetně mě, i velmi obtížný. Rozhodně se při něm dá mnohé pokazit. Já ale na Sibiři nepracuji na žádném konkrétním zadání. Tak jak někdo odpočívá v Chorvatsku a za ušetřené peníze si kupuje auta, tak já jezdím do Tuvy a za své a vlastně hlavně pro sebe si tu fotím šamany, jejich obřady a život kolem. Tudíž nejsem pod žádným tlakem. Což je příjemné, ale taky mě to k ničemu moc nenutí. Ani k tomu výběru. Zatím sysluji a hromadím. Ale téma výběru fotografií je mimořádně důležité a zajímavé a určitě stojí za samostatný blog. Ten příští ale bude o focení v mrazu.
juj, focení v mrazu, to nemám rád, už se těším…
Pane Krupaři, co myslíte tím: “ I tak expozice lítá sem a tam.“?
Jinak mě překvapilo, že i vcelku „neakční“ událost fotíte tak „zběsile“, můžu-li to tak nazvat, že plníte buffer. Neruší zvyuky foťáku ostatní?
Díky moc za odpovědi.