Mimochodem: Stabilizace budiž pochválena

Mám jednoho kamaráda, který fotí výhradně na film starými mechanickými fotoaparáty. Digitální fotoaparáty urputně odmítá a často říká: „Těma dnešníma foťákama by mohla fotit i cvičená opice.“ Na druhou stranu ale veškeré novinky ve fototechnice sleduje a občas o nich spolu diskutujeme. Nedávno se mě zeptal: „Jakou technickou vymoženost moderních foťáků pro sebe považuješ za nejpřínosnější?“

Dobově i moderně

Stejně jako můj kamarád, i já pořád fotím na film starými mechanickými (občas i „elektrifikovanými“) fotoaparáty. Na rozdíl od něj ale moderní techniku neodmítám – určitě toho více nafotím digitálně než na film. Ona „obojetnost“ mi dává výbornou reflexi současného stavu fototechniky. Vím, že nejsem sám, kdo začínal na filmu. Ale pokud provozujete obě technologie dohromady v jednom času, je to trochu jiný typ komparace, než když si na doby focení na film pouze vzpomínáte. Tedy alespoň při své děravé paměti to tak vnímám.

Ale ke kamarádově otázce. Jakou technickou vymoženost moderních foťáků pro sebe považuji za nejpřínosnější? Vy už sice odpověď asi tušíte, ale když jsem mu svůj názor řekl, byl trochu překvapený. Odvětil: „Myslel jsem, že řekneš třeba autofokus s detekcí všeho možného, nebo například možnost fotit každou fotku na jiné ISO, ale tohle?“ Jenom vsuvka: Možnost fotit každý snímek na jinou citlivost je jediná vlastnost či funkce, kterou je můj kamarád ochotný akceptovat jako přínos digitální fotografie. Přestože tuto funkci i já považuji za jednu z nejvýznamnějších plusů digitální fotografie, ve své odpovědi jsem se vrátil ještě kousek před tuto éru. Odpověděl jsem totiž, že pro mě osobně, je největší přínos stabilizace obrazu.

Staronová vychytávka

Že je v moderní fototechnice přítomná stabilizace obrazu, bereme dnes jako naprostou samozřejmost. Všechna fullframová Zetka mají stabilizovaný snímač, DX Nikony Z tuto výsadu postrádají, ale zase k nim Nikon má stabilizované objektivy. A ty zde byly i v době „předmirrorlessové“, kdy Nikon sice stabilizaci snímače v DSLR nikdy neměl, ale spousta objektivů měla ve svém označení zkratku VR – Vibration Reduction. Navíc prvním foťákem Nikonu se stabilizací byl kompaktní kinofilmový Nikon Zoom 700VR z roku 1994 (zdroj Wikipedie).

Ano, kamarád se mě ptal na technickou vymoženost moderních foťáků, takže je trochu sporné, jestli se za ni dá považovat 30 let stará technologie. Ta ale pochopitelně za tu dobu prošla obrovským vývojem, a nebojím se predikovat, že v laboratořích výzkumníků se na stabilizaci pracuje stále dál. Proč ji však pro sebe považuji za největší přínos?

Méně ostrá mechanika

Mým oblíbeným filmovým fotoaparátem je starý dobrý český Flexaret. Vlastním jich několik a pěkně je střídám, aby snad některému nezatuhla závěrka nebo jiné mechanické součásti. Flexarety jsou středoformátové dvouoké zrcadlovky se základním objektivem (80 mm – eq. 35mm filmu cca 50 mm) a centrální závěrkou. Zrcátko je pevné čili „nekope“ a závěrka taktéž neprodukuje v podstatě řádné vibrace – jenom si tiše cvakne. Přesto jsem zjistil, že pokud udělám stejný snímek z ruky – a to i teoreticky v pohodě udržitelným časem, například 1/300 s – a shodný záběr ze stativu, druhá fotografie je vždy ostřejší. Alkohol nepiju, drogy neberu a Parkinsonovu chorobu taky nemám, takže rukama by to být nemělo… Jenže ono evidentně je. Protože podobné porovnání mám i s kinofilmovou zrcadlovkou, která na rozdíl od Flexaretu poskytuje mnohem lepší ergonomii držení, a tedy i menší nebezpečí „stržení“ snímku. Jen podotýkám, že se bavím o skutečně detailním zkoumání ostrosti. Ona méně ostrá fotka při focení z ruky nárokům na běžnou ostrost v podstatě vyhovuje. Ale i tak je snímek ze stativu prostě lepší, ostřejší.

No a přesně tento detail de facto beze zbytku řeší obrazová stabilizace moderních fotoaparátů nebo objektivů. Nevím jak vy, ale já mám „Vé eRko“ zapnuté permanentně, vypínám ho pouze při focení na stativu, a někdy i na to zapomenu. Samozřejmě, že na stabilizaci oceňuji také to, že můžu fotit x-krát delšími časy z ruky, ale možná větší přínos je pro mě právě ona „mikrostabilizace“, která těm krásným starým mechanickým foťákům chybí. Potkáte-li mě tedy za slunečného dne s Flexaretem na stativu, budete vědět… :-)

Pod čarou

Pochopitelně vůbec nezpochybňuji význam „…třeba autofokusu s detekcí všeho možného…“ a jiných skvělých moderních funkcí. Nicméně otázka zněla: „Jakou technickou vymoženost moderních foťáků pro sebe považuješ za nejpřínosnější?“ Moji odpověď tedy znáte.

A jak to máte vy? Jaká moderní funkce současných fotoaparátů je pro vás nejužitečnější? Nebo taky preferujete jenom manuální mechaniku?