Před nedávnem jsem se sešel s fotografem Kamilem Rodingerem, abychom učinili rozhovor na Nikonblog. Na ten se mimochodem můžete těšit příští týden. Ke konci alespoň pro mě velmi příjemného a podnětného setkání se řeč stočila na problém, který já nazývám „digitálním balastem současné doby“. Není to nic jiného, nežli miliony terabajtů zbytečných fotografií, které plují internetem. Typická situace: Nadšený fotograf s novou krásnou voňavou zrcadlovkou přijede z víkendové akce a co udělá jako první? Obsah paměťové karty (obvykle spíše více karet) „přesype“ takříkajíc 1 : 1 na Rajče, na Flickr, kamkoliv jinam. V duchu si přitom říká: „Než vybalím použitý ponožky a dám sprchu, ono se to Tam nahrne!“ A ono se To opravdu Tam nahrne. Bohužel. Dotyčný pak své dílo prolinkuje na Facebook a očekává vaše lajky. Stovky snímků o ničem, technicky nepovedené záběry, kompozičně ujeté snímky, náhodné fotografie, všechno pluje internetem a velký bratr Google málem nestačí indexovat…
Nejlepší je jen jedna
Abych se však vrátil ke Kamilu Rodingerovi – fotograf jeho formátu samozřejmě digitální balast nevytváří nebo se alespoň vědomě snaží tak nečinit. I když fotografuje volnou tvorbu, nenosí domů paměťové karty nacpané k prasknutí. Miluje cestování, na cestách samozřejmě fotí a k digitálnímu balastu říká:
„Vždycky když jsem někde byl, lidi říkali ‚Kolik sis přivezl dobrých fotek?‘
První liga, se kterou bych se pochlubil například na výstavě – tak tři, čtyři, pět. Pak tam mám nějaké dvojkové, o těch říkám, že půjdou do časopisů jako ilustračka ke článku. V součtu mi to dá dvacet záběrů.
‚A to jsi byl někde tři týdny a máš z toho třicet fotek?‘
Koukají na mě jako na neumětela. Ale všechno to ostatní, co bych měl navíc, to je jenom rozmělnění čehosi. Nedávno jsem fotografoval na ostrově u skotského pobřeží. Úžasná lokalita se spoustou zajímavých fotogenických míst. I tak jsem ale z toho jednoho zálivu schopen přinést jednu, maximálně dvě dobré fotky. Ale ne dvacet, to bych byl génius. A není to dost dobře možné, protože jenom ta jedna je nejlepší.“
Dávat, nebo nedávat?
Nedávno jsem četl nějakou diskuzi svatebních fotografů, kteří se dohadovali na podobné téma – zdali dávat klientovi, čili svatebčanům, všechny fotografie, které dotyčný „wedding photographer“ na veselce pořídil. Tedy i nepovedené, špatné, ono zkopírování karty (karet) 1 : 1. Překvapilo mě, jak velký je tábor zastánců varianty Dávat, a jakými – nechť „oni“ prominou – hloupými argumenty dokážou tito fotografové argumentovat a hlavně jak fatálně si nedokáží připustit vlastní chybu.
Ne, Nedávat všechno je skutečně ta nejrozumnější varianta. Pokud to váš klient nechce akceptovat, najděte si jiného. Vím, že se to lehce píše, a také vím, že za vašimi zády stojí deset těch, kteří rádi Dávají a rádi vás zastoupí a dost možná budou ještě levnější a k mnoha dalším ústupkům vstřícnější. Každý si však musí zvážit, zdali chce dělat jen prostého „námezdného komunálního fotografa“ (přičemž ono dávání svádí ještě k expresivnějšímu označení), nebo jestli si váží sám vlastní práce natolik, že nebude sám sobě degradovat vlastní jméno a svoji práci. A to stejné samozřejmě platí i pro výše zmíněné publikování fotografií ve webových galeriích či na sociálních sítích.
Když píše fotograf
Abych ale nementoroval sám, přečtěte si článek Kamila Rodingera s názvem Co byste nikdy neměli říci fotografovi. Popisuje zde ještě další situaci, ovšem stále na stejné téma – zdali dávat nebo nedávat z ruky všechny fotografie. Čtení je to vtipné, ze života a mohu předem prozradit, že Kamil samozřejmě nedal…
Jeden komentář
Dobrý deň.
Súhlasím s názorom pána Petra. Tiež sa čudujem fotografom, ktorí „nasáčkujú“ do Fb všetky nafotené obrázky bez ohľadu na kvalitu a „výrečnosť“, lebo nie všetky fotografie aj čosi povedia. Keď na akcii nafotím 100-200 fotografií, samozrejme vo vysokom rozlíšení, lebo nikdy neviem, či tam nebude aj kvalitná fotografia na prípadnú výstavu, robím výber fotografií, ktoré charakterizujú dianie na podujatí a oboznamujú čitateľa o akcii. A samozurejme veľkosť fotografií prispôsobujem webu, do ktorého posielam a aj aby sa veľkosť súboru zmestila do zippu či úschovne, cez ktoré ich posielam.
S pozdravom