Mimochodem: Dobrý člověk ještě žije. Aneb jak jsem ztratil Nikon 1 AW1

Na začátku dvacátého století napsal francouzský spisovatel Romain Rolland svůj slavný román Dobrý člověk ještě žije. Jeho pointa je sice trochu jiná nežli vyznění mého následujícího příběhu, nicméně název knihy je výstižný – to pochopíte na konci, jak se dozvíte rozluštění této malé bezvýznamné „detektivky“.

Než se k ní ale dostanu, musím uvést, že asi od roku 1999, kdy se vážněji věnuji digitální fotografii, jsem otestoval několik set digitálních fotoaparátů (omluvám se, přesné číslo neznám, po první stovce jsem to přestal počítat) a mýma rukama prošly další hromady skla pro aparáty nejrůznějších značek. Tím se nechlubím, jen konstatuji – tento úvod je totiž důležitý pro následující příběh.

Přiznávám, pár přístrojů jsem během testování rozbil. Ne, nešlo o crash-testy, kde se s tím počítá – prostě mi občas něco upadlo, aniž by mělo, nebo jsem se choval jinak neopatrně. Nebylo toho moc, řádově jednotky fotoaparátů nebo objektivů. Řekl bych, že při tom množství se jedná o zanedbatelné procento. Ještě nikdy jsem ale žádný testovaný produkt neztratil. Až před nedávnem…

Možná se ještě sluší podotknout, že nejsem „ztrácecí typ“. Ano, ztratil jsem toho v životě mnoho – kdo z vás ne, ať se přizná – ale neztrácím klíče od bytu ani peněženku, neztrácím se na neznámých místech, obvykle se snažím neztratit přehled ani hlavu… Pravda, jednou jsem v Egyptě na hotelu zapomněl/ztratil půl svého letního šatníku, čili dvě reklamní trička a plavky, a vcelku pravidelně ztrácím kartáčky na zuby. Naposledy minulý víkend v kempu Habr mezi Plzní a Těškovem…

Fotka za dvacet tisíc

Ptáte se, co má společného tahle zablácená koloběžka s rozepsaným příběhem? Mnoho. Vlastně všechno. Začalo to tak, že jsem se jal po koloběžkovém víkendu s menší terénní vložkou tento krásný nový stroj mýt. Ještě před tím jsem jej ale chtěl vyfotit, aby si snad moji podobně postižení kamarádi nemysleli, že jej nějak zanedbávám. Takže jsem vzal Nikon 1 AW1, který jsem zrovna testoval, kbelík s vodou, smeták a hadr a během pár minut jsem byl „za barákem“.

Koloběžku jsem vyfotil, foťák položil na vnější okraj sklepního okýnka, umyl stroj, sbalil věci a zase – s pocitem dobře vykonané práce – došel domů. Asi po deseti minutách jsem však zařval: „Foťááák!“ Manželka zvyklá na to, že mě občas něco vytočí a reaguji podobně hlasitě, ani nehla brvou. Já jsem však vzápětí překonal světový rekord v běhu po schodech z druhého patra a… Fotoaparát byl samozřejmě fuč!

Konečně jsem pochopil význam slovního spojení „krve by se v něm nedořezal“. Promnul jsem si oči, jestli špatně nevidím a doplazil se domů. Studený pot se střídal s bušením srdce, návaly sebelitování opětovaly zbytky naděje, aby byly vzápětí vystřídány nenávistí k sobě samému. „Jsem já ale …, … a ještě …!“ (původní znění budeme publikovat po 22. hodině).

Když mi klesl srdeční tep pod 150 úderů za minutu, pomalu se zase zapojila racionální část mozku. Sedl jsem k počítači a dvanáctkrát vytiskl tuto pokornou prosbu:

Proč dvanáctkrát? Náš útulný paneláček má šest vchodů, vždy po dvojici, jeden zepředu, druhý ze dvora. „V tuto dobu (bylo před polednem) chodí za barákem jen důchodci se psy nebo smradi ze školy…“, uvažoval jsem nahlas, a žena horlivě přikyvovala, ve snaze morálně mě podpořit. Takže jsem se vybavil samolepicí páskou a vyrazil na tento malý téměř předvolební výlep.

Víra tvá tě uzdravuje

U posledního vchodu jsem potkal sousedku.
„Jo to vy jste ztratil ten foťák? A byl drahej?“
„Docela jo“, odpovídám, sám sobě namlouvajíc, že dvacet tisíc vlastně není tak moc.
„No tak to nikdo nevrátí…“, sdělila mi sousedka lakonicky a v klidu se odporoučela bůhví kam, netušíc, že ji zezadu propaluji vražednými pohledy.

Vrátil jsem se domů s tím, že budu muset vymyslet nějaký uvěřitelný důvod pro to, abych dětem vysvětlil, proč letošní Ježíšek bude tak nezvykle chudý.
„Musíš na to přestat myslet a vrátit se k práci!“ říkal jsem sám sobě. Ale zkuste psát články, když máte v hlavě prázdno…

Nicméně nebudu vás dál zdržovat. Asi po půl hodině – ano, skutečně tak brzy(!) – se ozval domovní zvonek. Venku stála paní, v mikrotenovém pytlíku „můj“ foťák a říká:
„Já jsem něco našla, to asi bude vaše, že?“
Klaněl jsem se až k zemi, že bych v tom mohl vyučovat Ivánka v Mrazíkovi, děkoval paní – ano, skutečně paní se psem – nabízel bonboniéry, štangle uheráku, lahve všeho možného a já nevím co ještě, a ona?
„Ne, já nic nepotřebuju. Jsem ráda, že to dobře dopadlo. Přemýšlela jsem, jestli to mám zanést na Policii nebo kam…“

Termoska se hodí

Znáte ten pocit, který vystihuje řčení „spadl vám kámen ze srdce“? Tak dál už nemusím nic psát. Foťák je u mě, stejně jako vědomí, že na světě jsou ještě stále poctiví lidé. To je mimochodem zjištění, jehož pravý význam pochopíte až se vám stane něco podobného, co mě. Dobrý člověk ještě žije…

A když už jsme u toho – jak jste na tom vy? Podařilo se vám někdy ztratit fotoaparát nebo třeba objektiv či blesk? Nečekejte anketu, nechci „přetěžovat“ Nikonblog nadměrným množstvím anket – jedna velmi zajímavá běží třeba zde.
Pošlete mi e-mail (kontakt najdete ve stejně pojmenovaném odkazu zde na webu) se svým příběhem. Nejlepší story zde na Nikonblogu zveřejníme a ještě se vám odměníme.

Společnost Nikon autora nejlepšího příběhu ocení „inteligentní“ nerezovou termoskou, která se vám jistě v nadcházejících studených měsících bude hodit. Ještě bychom si ale měli dát nějaký termín – co byste řekli „deadline“ za měsíc? Ať je to stylové, tak svoje smolné příběhy – jak ale doufáme, se šťastným koncem – posílejte nejpozději do 13. listopadu 2013. Těšíme se na ně!