Autor článku: Matěj Šmucr
Motor zhasl, elektřina vypadla. Řítili jsme se noční tmou z prudkého kopce a proti nám se zničehonic vynořila světla kamionu. V tu chvíli šlo o vteřiny. Baterka v ruce, rychlá reakce řidiče a zoufalá snaha neskončit ze srázu. Tohle byl Madagaskar. Ostrov, který nám sliboval lemury a baobaby, ale místo toho nás nejdřív důkladně otestoval. A tohle byl jen jeden z mnoha dnů naší páté africké expedice, která se z plánovaného dobrodružství stala bojem o každý další kilometr.
Auta, která se nechtěla vzdát
Madagaskar jsme si vybrali jako cíl naší další africké expedice, ačkoliv jsme věděli, že nás čeká výzva. Netušili jsme ale, jak moc se z cesty stane série nečekaných překážek, improvizací a zážitků, které si budeme pamatovat celý život.
Auta jsme rezervovali s ročním předstihem, poučeni z minulých cest, že bez pořádných teréňáků se v Africe neobejdete. Čtrnáct dní před odjezdem ovšem přišla první rána – půjčovna neměla střešní stany a nabídla nám zemní. Nic, co by se nedalo zvládnout. Jenže tři dny před odletem přišla zpráva, která nás doslova srazila na kolena: jeden z vozů byl nabourán.
Zhostila se nás panika. Tři dny intenzivního hledání, dopisování a nekonečných diskuzí s půjčovnami po celém ostrově. Většina neměla volná auta, nechtěla půjčit bez řidiče, nebo nám zakazovala jezdit do neturistických míst, tedy přesně tam, kam jsme se chystali. Když už jsme propadali beznaději, podařilo se. Dvě auta, ale s podmínkou, že s námi pojede mechanik. V zoufalství jsme souhlasili. Nic už nebránilo expedici a my jsme odletěli vstříc madagaskarskému dobrodružství.
Den co den s klíčem v ruce
Na ostrově jsme velice brzy pochopili, proč s námi jede mechanik. Oba vozy se každý den porouchaly. Ať už šlo o přehřívání, nefunkční brzdy, alternátor, přetržené lanko plynu, nebo dokonce rozsypanou kardanovou hřídel. Náš denní program se tak stal nekonečnou smyčkou cesty, častých zastávek na vychladnutí motoru, oprav poruch a čekání na krajnicích. Opravy nám v průměru zabraly tři až pět hodin denně.
Někdy jsme museli pokračovat jen jedním autem, nacpaní k prasknutí, s omezenou výbavou. V takových chvílích jsme nemohli tábořit ani si vařit, což bylo v plánu po většinu času. Bylo to vyčerpávající. Zatímco auta nás trápila, fototechnika byla tím jedním prvkem, na který jsem se mohl za všech okolností spolehnout. Používal jsem dvě těla, Nikon Z7II a Nikon Z5II. Starší Z7II je můj osvědčený partner, ale překvapivě mu v terénu skvěle sekundoval menší a lehčí Nikon Z5II. V situacích, kdy šlo o vteřiny, jsem ocenil jeho pohotový autofokus a kompaktní rozměry, díky kterým jsem ho mohl mít doslova neustále po ruce i při opravách aut.
Cesty, které zkoušely naši trpělivost
Madagaskar nám kladl do cesty jednu překážku za druhou. Silnice byly tak rozbité, že v některých místech se naše auta doslova ztrácela v hlubokých bahnitých kolejích. Přechody brodů, hluboký písek, spadlé stromy přes cestu i místní vybírající poplatky za průjezd se staly naší denní rutinou.
Někdy jsme museli kopat vozy z bahna, jindy se vrátit k nefunkčnímu přívozu a hledat jinou variantu. A pak přišel ten moment, kdy nám v noci z kopce vypověděly službu brzdy, zhasl motor i se světly a my jsme se málem srazili s kamionem. O pár dní později, když jsme se probojovávali úsekem plným vody a bláta, první auto projelo, ale druhé, které nemělo funkční pohon na všechna kola, zůstalo uvězněné. S pomocí místních jsme ho po kouscích museli vyprošťovat. Přesně takové momenty dávaly výpravě její nezaměnitelný, drsný charakter.
Příroda, která brala dech
Když se nám podařilo dostat k přírodním krásám ostrova, odměna byla ohromující a dala zapomenout na všechna strádání. V parcích kolem Andasibe jsme při noční procházce pozorovali trpasličí chameleony. Díky teleobjektivu NIKKOR Z 180-600 mm f/5,6-6,3 VR jsem mohl z bezpečné vzdálenosti vykreslit i ty nejmenší detaily jejich kůže. Účinná stabilizace byla v šeru pralesa naprosto klíčová, protože stativ v tom chaosu nebyl vždy po ruce.
Lemury jsme pak potkávali po celou cestu. Jednou jsem s Nikonem Z5II a objektivem NIKKOR Z 70-200 mm f/2,8 VR S zachytil lemura, který si zrovna s chutí pochutnával na listu. Ta fotka pro mě není jen o zvířeti, je to symbol klidu a harmonie, který jsme občas tak zoufale hledali.
Vrcholnou výzvou, která prověřila naši odvahu, byl národní park Tsingy de Bemaraha. Název „tsingy“ znamená „místo, kde se nedá chodit bosý“, a my jsme to brzy pochopili. S ferratovými sety jsme šplhali mezi ostrými vápencovými skalami a odměnou nám byly výhledy do naprosto neskutečné krajiny.
Na západním pobřeží jsme pak dorazili k Aleji baobabů. Přijeli jsme na západ slunce a čekali, až se davy rozptýlí. Siluety prastarých stromů na oranžovém nebi byly magické. S Nikonem Z7II a objektivem NIKKOR Z 24-70 mm f/2,8 S jsem se snažil zachytit nejen krásu, ale i tu tichou, majestátní atmosféru, která z nich sálala.
Lidé a všední život: Naše záchrana
Kvůli neustálým poruchám jsme měli paradoxně více času pozorovat život místních. Viděli jsme, jak se veškerý ruch soustředí kolem hlavní silnice, kde se prodává téměř vše: od jídla a nápojů přes náhradní díly až po oblečení a domácí potřeby. Bez místních lidí bychom mnohé situace nezvládli. Pomohli nám dostat auta z několika šlamastyk, poradili, kde se dá přeplavit řeka, nebo nás jen tak pozdravili úsměvem, který dodal sílu. Jejich nezištná pomoc a všudypřítomný úsměv byly přesně tím palivem, které nás hnalo dál, když vozidla vypovídala službu.
Díky častým zastávkám jsme také ochutnávali místní speciality, především hovězí maso ze zebu. Tento hrbatý skot je na ostrově hlavním zdrojem masa a v kombinaci s rýží tvoří základ téměř každého jídla. Každá taková večeře byla malou oslavou, že jsme ten den opět zvládli.
Závěr: Intenzivní zážitky zůstávají
Postupem času se ukázalo, že problémy s auty nebyly náhodné a majitel půjčovny nebyl spolehlivý. Na posledních sedm dní jsme museli naše porouchaná auta opustit a pokračovat s najatými řidiči. I to se neobešlo bez dohadování a nejasností.
Expedice na Madagaskar byla bezpochyby jednou z nejnáročnějších, jaké jsme kdy podnikli. Přesto bychom neměnili. Protože zážitky nemusí být vždy jen pozitivní, ale musí být intenzivní. A přesně takové okamžiky si člověk pamatuje nadosmrti.
Madagaskar není destinace pro každého. Je to ostrov, který vás obnaží až na kost, vezme vám komfort a otestuje vaše limity. Ale když to vydržíte, odmění se vám způsobem, jaký si nedokážete představit. Nenaučili jsme se tam jen opravovat auta a fotit v extrémních podmínkách. Madagaskar nás naučil pokoře. Ukázal nám, že ty nejcennější zážitky leží daleko za hranicí našich plánů. A přesně o tom cestování s fotoaparátem v ruce je. O zachycení nečekané krásy uprostřed chaosu.
Autor článku: Matěj Šmucr
- Instagram: https://www.instagram.com/smucrmatej/
- Facebook: https://www.facebook.com/mateschophoto/
- WEB: https://matescho.com/
3 komentáře
Tohle se četlo úplně samo… místy jsem měla pocit, že ani nedýchám, jak jsem byla ponořená do příběhu. Má to neuvěřitelnou atmosféru – jako bych tam byla též a všechno prožívala na vlastní kůži. Opravdu skvěle napsané, poutavé od začátku do konce. A ty fotky? Nádhera! Celé to působí jako kapitola z knihy, kterou bych si hned chtěla přečíst celou. Klobouk dolů 👏
Děkujeme moc za pozitivní zpětnou vazbu! Veškerá chvála patří Matějovi Šmucrovi :)
Oko fotografa a technika Nikon vytvorili krásne fotografie prírody na Madagaskare. Stálo to za to! Ale tá automobilová technika – stačí sa pozrieť na dezén pneumatiky rezervného kolesa na „vašom“ nissane. Nie je vhodná ani na asfalt, nie to do bahna! Ktovie, čo by povedali Zikmund a Hanzelka? No proste, kto umí, ten umí!