Dubnová obloha ve své první polovině měsíce patřila relativně neobvyklému úkazu: Na ranním nebi bylo možné pozorovat pozvolna zjasňující kometu C/2025 R3 (PanSTARRS). Hvězdáři přitom odhadovali, že by měla zjasnit nad práh viditelnosti pouhýma očima. To se nakonec i stalo, ovšem spatřili ji hlavně zkušení pozorovatelé. I když se tedy vlasatice nestala nijak epickým nebeským fenoménem, svou pozornost si zaslouženě získala – mimo jiné také od astrofotografa Petra Horálka vybaveného Nikonem Z6III.
Známa už přes půl roku
Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) byla objevena 8. září 2025 na Havaji dvoumetrovým dalekohledem v rámci pozorovacího programu Pan-STARRS (Panoramic Survey Telescope And Rapid Response System). Na objevových snímcích se nacházela v oblasti souhvězdí Pegasa a měla velmi nízkou jasnost (asi 19,8 magnitud). V době objevu byla tedy přibližně 400 000krát slabší, než jsou objekty na hranici viditelnosti pouhýma očima. Na snímcích vykazovala jen slabou kometární aktivitu, tedy rozmazanou hlavu bez výrazného ohonu. Už v polovině března letošního roku ale začala být pozorovatelná očima přes menší hvězdářské dalekohledy a trend jejího zjasňování plynule pokračoval.
Přísluním přitom prošla 19. dubna 2026 ve vzdálenosti asi 0,5 astronomické jednotky (na polovinu vzdálenosti Země od Slunce, asi 75 milionů km) a necelý týden poté, 26. dubna 2026, se ocitla na své pouti Sluneční soustavou nejblíže Zemi v podobné vzdálenosti (asi 73 milionů km). V té době ji ale nikdo neviděl, ležela na denním nebi úhlově blízko Slunce.
Jen na ranní obloze
Protože se kometa plynule přesouvala ze severní oblohy na jižní, měli k jejímu pozorování milovníci astronomických úkazů omezený čas. Poměrně pěkně byla viditelná jen dva týdny, od 7. do zhruba do 21. dubna 2026, a to v ranních hodinách před úsvitem a během něj. Nejlepší bylo si na pozorování komety přivstat vždy na 4. hodinu ranní, kdy se dala vyhledat nizoučko nad severovýchodním obzorem v souhvězdí Pegase, v oblasti tzv. Pegasova čtverce. Každý další den přitom byla její hlava o něco jasnější, ale blíže k obzoru a hůře pozorovatelná na úsvitem přezářené obloze. Zejména po 19. dubnu to už bylo fakt obtížné. A navíc počasí nepřálo úplně vždy. Šťastní a houževnatí pozorovatelé tedy moc času na její uzření i zaznamenání neměli. Mezi těmito šťastlivci ale byl astrofotograf Petr Horálek, který ji několikrát zaznamenal z východních Čech v okolí Sečské přehrady. A posledního úspěšného rána byl odměněn se svým kolegou Josefem Kujalem jedním mimořádným úkazem navíc.
Poprvé 9. dubna nad Prosečí u Seče
„Hvězdáři měli pravdu. Sice to znamenalo bolestné vstávání v nekřesťanskou hodinu, ranní mráz až za ušima a boj s technikou do poslední chvíle, ale potvrzuji, že zjasňující kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) je po dnešní ranní zkušenosti opravdovým příslibem docela pěkné podívané v následujících dnech. Na fotce dokonce už natahuje opravdu dlouhý ohon, v malém dalekohledu je to krásná mlhavá kulička s výstřelkovým ocáskem v souhvězdí Pegase nízko nad severovýchodem,“ popisoval Petr Horálek své první pozorování ze čtvrtka 9. dubna 2026 nedaleko Proseče u Seče. Vskutku, kometa měla při použití 200mm objektivu už velmi nápadný iontový ohon, který se vyjímal na nebi i za poměrně výrazného měsíčního svitu.
Malá kometka nad hladinou přehrady
Další ráno, v pátek 10. dubna 2026, počasí rovněž přálo, a tak se za kometou Petr Horálek vydal spolu s Nikonem Z6III přímo na břeh Sečské přehrady. Pokusil se ji zaznamenat ze zátoky nedaleko zde známého hostince „Pod Drnem“.
„Dnešní překrásné ráno… ano, opět s kometou (PanSTARRS). Tentokrát nad romanticky klidnou hladinou Sečské přehrady. Bylo teda mrazivo zas až tak, že jsem se klepal až za ušima, a to vstávání je zabiják. Ale na tuhle krásku máme už jen asi 10 dní, než zmizí z naší oblohy, takže každá příležitost je darem. Tady to teda bylo o fous, protože jen minutu na to, co jsem dofotil data na pláži u Hostince pod Drnem, se rozsvítila pouliční světla. Fakt na minutu přesně jsem to stihl!,“ popisoval na svém Facebooku pod dalším fotografickým úlovkem. Zároveň ale dodal, že vizuálně vlasatice nebyla tak podmanivá, jak zejména veřejnost sledující obecně snímky na internetu, očekávala.
„Dá se vidět takhle vůbec celá obloha očima? Bohužel ne. Je to dáno omezením našeho zraku, který je za slabého osvětlení velmi málo citlivý na barvy, zejména na ty ležící na obou koncích spektra viditelného světla. Tedy na červenou a modrou,“ popsal. Obě tyto barvy můžeme v noci vidět jen u jasných zdrojů, ale u mlhavých, jako jsou červené emisní mlhoviny vodíku, nebo právě iontový ohon komety, je to fakt problém. Takže fotka samozřejmě ukáže mnohé; je reálná, ale neodpovídá tomu, co uvidíte volným zrakem. Čip Nikonu Z6III má poměrně výraznou chromatickou citlivost i za menší míry osvětlení, takže zaznamenal jak barevný ohon komety, tak i barvy hvězd a třeba i galaxie v Andromedě. Nutno dodat, že snímky nejsou „jednocvaky“, ale kombinovaná data s desítek 30s expozic matematicky seskládaných astrofotografickými metodami za účelem potlačení digitálního šumu, díky čemuž se pak dají lépe odhalit jemné struktury v ohonu komety. Na „jednocvaku“ by se tyto struktury vytratily pod prahem šumu. Přesné technické parametry můžete najít přímo na Petrových webových stránkách.
Zataženo, občas kometa
V neděli 12. dubna 2026 se za mrazivě větrného rána Petr vydal o kousek dál od Sečské přehrady, konkrétně k obci Krásné, jen kousek od stejnojmenného vysočanského vysílače. Počasí moc nepřálo, ale modrý plynný ohon – který už na snímcích dosahoval délky „Velkého vozu“ – se mu nakonec podařilo zaznamenat na náladovém portrétu s košatým stromem.
„Dneska ráno jsem zas absolvoval to bolestné vstávání, abych se překonal k zachycení prchavé, slabší, ale pořád moc pěkné ocasaté krásky. Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se už opravdu dá – ale fakt s hóóódně velkou snahou – uvidět slaboučce i očima. Tedy ne takhle, jen její zelená hlava. Tohle vyžadovalo kromě citlivé techniky i nervy,“ popisoval. Místo si přitom vybral už o den dříve, zaujal ho právě košatý strom v obci. Líbivý portrét komety se stromem měl „v merku“ už déle, ale nakonec všechno dopadlo trošku jinak. Svérázně to popsal slovy: „Věděl jsem, že počasí mi do toho začne povážlivě házet vidle, ale přesto jsem to risknul. No a tady je výsledek. Namísto vysněné kompozice dlouhochvosté komety s vábivým popředím vzniklo něco tak trochu napůl. Mraky byly rychlejší a dovalily se i před kometu samotnou, navíc nasvětlené nehezky žlutým světelným znečištěním. Ale tak jako kouzlo to vlastně má. Mimochodem, protisvětlo za horizontem zajistil brzo jedoucí řidič, protože hned za stromem je regulérní silnice. Kde se tam tak brzo vzal? Nevím, asi jen ranní rozvoz čerstvých rohlíků, dneska obzvlášť vypečených. Jej, jak bych si v té chvíli jeden dal, v tom mrazivém větru, snad už posledním před příchodem mnohými už vytouženého jara…“
Návrat na „místo činu“
Frontální oblačnost znemožnila pozorování komety dalších 5 dní. Krásné snímky vlasatice od úspěšných pozorovatelů z jiných koutů severní zemské polokoule ale dávaly tušit, že s nejbližším vyjasněním se opět blíží krásný fotografický, ne-li už i vizuální zážitek. K němu se mělo schýlit v pátek 17. dubna 2026, ale nakonec to bylo jen tak tak. Petr Horálek sledoval počasí celou noc, nespal, doslova monitoroval dramatický vývoj částečně protrhané oblačnosti. Nakonec byl tak dramatický, že vzdal jakýkoliv přesun za jistým jasným nebem a riskl to opět u domovské Sečské přehrady.
„Obecně se málokdy vracím na fotografické ,místo činu‘, ale dneska ráno nebylo moc možností, kam narychlo ujet,“ vzpomínal toho dne. „Takže jsem si to prostě namířil zase pod „Drn“ u Sečské přehrady, kde už jsem vlasatici (PanSTARRS) přesně před týdnem zachytil. Teď to ale bylo jiné a skoro asi naposled. Její relativně výrazná hlava se vyhoupla nad neprůhlednou hradbu mraků už za počátku svítání, sotva tušitelná při pohledu volným okem. V dalekohledu se ale pýřila pěkně. Měl jsem jen pár desítek minut na zachycení scény, přičemž přesně ve 4:21 zapnul časovač pouliční osvětlení a bylo po veškeré zbytkové tmě. Nadopován paralenem, abych ustál nachlazení, bezesnou akční noc a k tomu i stále nevábné chladno dnešního mírně mlhavého rána, jsem nakonec uznal, že kometa, ať je jakákoliv, prostě umí vykouzlit to pravé ořechové „romantično“, zvlášť nad probouzející se vodní hladinou jak z knížky Oty Pavla.“
Štěstí přeje nevyspalým
V sobotu 18. dubna 2026 se vzhledem k předpovědi počasí měl celý ten „lovecký tandem“ dostat ke svému závěru. Kometa sice zjasnila zase o něco více, ale posunula se na obloze blíže ke Slunci a ze středních zeměpisných šířek už vycházela prakticky na počátku soumraku. K jejímu zaznamenání byl tedy potřeba nejen projasněný výhled do nebe, ale také ideálně odkrytý severovýchodní obzor a notná dávka vytrvalosti po bezesných nocích. Se svým kolegou, fotografem Josefem Kujalem z královéhradecké astronomické společnosti, se Petr Horálek rozhodl pro malý risk: Pokusit se kometu zaznamenat ne ve volné přírodě daleko od měst, ale na okraji smogem profoukaných Pardubic s výhledem na ikonický hrad Kunětická hora. Spočítal totiž, že by se kometa mohla vyjevit přímo vedle siluety známé východočeské památky. Tenhle risk se – jak se ukázalo – nakonec vyplatil mnohem více, než jak oba pokorně doufali.
„Bylo to spíš spontánní plánování za pochodu a s nejistým výsledkem do poslední chvíle,“ vysvětluje Horálek hledání správného místa k focení. „Věděl jsem, že hlava komety bude vycházet přibližně v podobném místě jako později Měsíc, který sice toho rána vidět nebyl, nacházel se na denní obloze po fázi novu, ale následoval Slunce na podobné ,nebepisné šířce‘ jako kometa. Stačilo tedy najít v PeakFinderu místo, odkud Měsíc vyleze za masivem hradu… a hned se ukázalo, že těch možností s pěkným výhledem nebylo moc. Nakonec mi to nedalo a vstal jsem už v 1 ráno, naládoval jsem se paralenem, zapřáhnul železného oře, vyrazil ze Seče, prosvištěl Pardubice a po druhé ranní už začal objíždět všechna pole okolo Starého Hradiště a Brozan, která byla s výhledem na hrad v inkriminovaném směru nejslibnější. Skvělé místo jsem našel asi až po hodině intenzivního nočního skautingu.“
Jak přesně se s Pepou Kujalem trefili se svými výpočty, můžete posoudit z obrázků. Pro Petra to bylo trošku i utrpení, protože lovu komety obětoval i trošku své zdraví. „Přežít v rosou promáčených a následně promrzlých botách… To se hodí, když máte náběh na zápal plic. Ty roky strávené hledáním sebe sama v tibetském klášteře… by teď byly tak fajn,“ popisoval s humorem, pročež nervy při focení byly oprávněně napnuté jak struny. „Kde vlastně ta kometa vyjde? Vybrané místo bylo obstojné, i přes nedaleké JZD, odkud jsem každou chvíli čekal ranní kombajn a držkovou za to, že někomu šlapu po poli. Zhruba jsem to měl propočítané, ale na pixely přesně jsem to už jen odhadoval. Neumíte si představit tu radost, když jsem koukl na displej a poprvé ji uzřel hned vedle hradu. No a radost vystřídaly další nervy, protože hned na to jsme měli jen asi 10-15 minut před povážlivým zesvětláním oblohy za rozbřesku. S promrzlými nohami, kovadlinou na plicích, narychlo postaveným foťákem a montáží, rychle cvaknout pozadí s polohou hvězd, Kuňku na menší ISO a pak vesele nacvakat pár desítek snímků komety, aby se ze složených dat dal potlačit šum a vytáhnout struktury ohonu… Do toho přízemní mlha, která snímek připravila o kontrast. Byla to raubírna. Ale nechtěl jsem to vzdát. Zvlášť když tohle je fakt už z Česka labutí píseň téhle kometární krásky. V dalších dnech pohledy překazí Mrakomor a po jeho odchodu se kometa vytratí z naší oblohy úplně. Aloha.“
To nejvzácnější nakonec
Mohlo by se zdát, že za onu labutí píseň by se dal považovat obrázek komety za Kunětickou horou za úsvitu. Toho rána, ke štěstí Josefa Kujala a Petra Horálka, se ale odehrálo něco, co ani jeden z nich nečekal: Na nebi prosvištěl bolid, velmi jasný meteor. Vlastně za té noci podruhé. Jen abyste si to nespletli, ten první nastal už pozdě večer 17. dubna 2026 a četná pozorování umožnila vědcům z Astronomického ústavu AVČR přesně propočítat jeho dráhu. Nikdo ale nečekal, že té samé noci, jen už nad ránem, dojde k pádu dalšího bolidu. A už vůbec nikdo nečekal, že ve směru, kde se nacházela kometa. Ovšem ani v tom nejhlubším snu nikoho nenapadlo, že dvěma fotografům se pád bolidu promítne přímo před kometou a navíc jej oba úspěšně zachytí! Jaké jsou šance? Jedna ku sto milionům?
„Byl to neuvěřitelný moment, pořád to mám před očima,“ rozplývá se Horálek nad vzpomínkami. „Přesně před kometou přeletěl jasný bolid. Meteor, kus šutru, který se pořádně rozsvítil nevysoko v atmosféře. Později jsem viděl i fotky z Polska, kde jej teda uviděli a zachytili parádně. Přesně ve 4:15 SELČ, kdyby to někoho zajímalo. No ale mně spíš zajímalo, jestli ho mám na fotkách… Popravdě, já ho spatřil přímo v živém náhledu Nikonu a než jsem stačil zareagovat, už plně zářil a zapadal za horizontem. Ale to by nebyl Pepa, který sám sebe věčně vidí jako astro-smolaře, kdyby tentokrát své pravidlo tisíce a jedné smůly neprolomil. On ho zachytil! Stál přímo vedle mě, fotil prakticky na stejnou výbavu, stejné ohnisko, jen asi o 1,5 metru vedle mě. A zachytil ho! Tak zpět, znova zpracovat data, vzít to na čas bolidu, když ještě nebylo tak světlo, a matematicky vše zkombinovat tak, aby se potlačil nežádoucí digitální šum… a voilà, tady to máte. Ten moment 18. dubna 2026 ve 4:15 SELČ, kdy už tak magickou scénu s kometou (PanSTARRS) a Kunětickou horou dokonale rozčísl velmi jasný meteor! Ten moment zachycuje tato fakt jedinečná fotografie.“
Kometa C/2025 R3 (PanSTARRS) se z naší oblohy už vytratila. Po průletu přísluním se přesunula na jižní nebeskou polokouli, odkud byla pozorovatelná jako slábnoucí objekt po další týdny. Kdy se dočkáme jiné jasné komety? To je zatím doslova ve hvězdách.
Autor článku: Petr Horálek
- Web: www.petrhoralek.com
- Portfolio: https://www.petrhoralek.com/Portfolio
- Facebook: https://www.facebook.com/PetrHoralekPhoto
- Instagram: www.instagram.com/petrhoralek
- Workshopy: https://www.petrhoralek.com/?page_id=1951
