„Každá fotka je vlastně selfíčko.“ Rozhovor se svatebním fotografem Petrem Wagenknechtem

Petr Wagenknecht je rodilý Oušťák, což pokud nevíte, je krajový název pro obyvatele Ústí nad Orlicí. Jako svatební fotograf však působí po celé republice, i v zahraničí. Svatby fotí reportážním stylem, hodně černobíle, vystačí si se dvěma pevnými skly… a v roce 2016 byl serverem SLRlounge.com zařazen mezi 150 nejlepších světových svatebních fotografů. Mimochodem, umístil se přesně na stém místě. A abych nezapomněl: ve svém ateliéru v ústeckém Měšťanském pivovaru vaří výborné espresso. 

Vím o vás, že jste fotografii nestudoval, nýbrž jste „vyučený“ životem, praxí. Jak to bylo od začátku?
„Ano, já jsem žádnou fotografickou školu nestudoval, mám stavební průmyslovku. Ale odmalička mě bavilo výtvarno, maloval jsem. Chodil jsem do přírody, maloval olejovkama, ale ono to dlouho trvá, dlouho schne, tak jsem začal přírodu fotit. Jednou jsem se zúčastnil soutěže, kterou pořádalo město, a tam si mě všimli z redakce Orlického deníku. Zrovna odtam odcházel fotograf, tak jsem na jeho místo nastoupil já. Před tím jsem ale dělal spíš výtvarné fotky a přírodu – třeba lidi jsem nefotil vůbec. Všechno nové jsem se musel naučit za pochodu. Protože jsem spíš introvert, tak mně foťák sloužil jako takový štít. Když bylo někde hodně lidí, trochu jsem se za něj schovával. Ale pomalu jsem začal chápat o čem je reportáž, a… zůstal jsem v Deníku deset let.“ 

A pak jste se vrhl na svatby?
„Svatby jsem začal fotit nejdřív bokem, ještě když jsem byl v Deníku. Moc se mi do toho ale nechtělo. Říkal jsem si, že to je taková cukrová vata ta svatební fotka, pozlátko. Ale chtěl jsem si vydělat na novou techniku, tak jsem s tím začal. To už je ale asi dvacet let.“

To se ještě fotilo na film…
„Dělal jsem jednu svatbu obvykle na deset filmů, tedy 360 snímků. Většinou jsem měl osm černobílých a dva barevné filmy. Dřív se fotil hlavně obřad a chvíle těsně před ním, a pak pár fotek, nějaké ty skupinovky, a to je všechno. Dnes to dělám jako příběh. Jsem tam od rána do večera, třeba dvanáct hodin, pak přinesu třeba čtyři nebo pět tisíc fotek :-) S kamarádem Vojtou Hurychem a pár dalšími fotografy se snažíme  svatební fotku vrátit tam, kam patří – do reportáže. Zpět ze stavu, kdy se na svatbu vozí záblesková světla, zasahuje se do děje, dělá se to vyumělkované, pocukrované, zpomaluje se ten proces…“

Řekl jste „vrátit svatby do reportáže“. A bylo to tam někdy vůbec?
„Viděl jsem nějaká alba ze 70. let, a tam to tak bylo. Je ale pravda, že v té době to tak dělali spíš amatérští fotografové, protože ‚oficiálně‘ se fotilo klasicky v ateliéru, chodilo se k fotografovi. Takže jsme s Vojtou začali pátrat, kteří fotografové takto fotí svatby, a zjistili jsme, že jich u nás moc není. I když neříkám, že víme o všech. Ale když se naopak podíváte na portfolia těch řekněme ‚módních svatebních fotografů‘, tak vám to přijde všechno stejné. Proto jsem začal svoji práci stavět na zachycení momentu, na reportáži, a čekal jsem, jestli to vygeneruje nějaké zákazníky, kterým to sedí jako mně. Občas jsem přijel na svatbu, kde jsem měl pocit, že jsem trochu omylem. Nevěsta si například vytvořila dlouhý seznam věcí, které chce vyfotit – byl jste jakýsi otrok jejích požadavků. Dnes už mám u svatebčanů větší důvěru, nechají to na mně.“

Předpokládám, že se před svatbou se „zadavateli“ potkáte, seznámíte je se svojí tvorbou, oni řeknou něco o sobě…
„Vidíme se, to ano. Ale někdy je to krátké, jindy nemají svatebčané čas, protože třeba žijí v zahraničí. Ale mě to baví – takový ten nepopsaný list – když někam přijdu a nevím skoro vůbec nic. Na to se nemůžete připravit, nebo možná jen lehce, ale tohle je ta reportáž. Stejně to nacítíte, během pár minut poznáte, o co jde. Když začnete od rána, pochopíte ty rodinné vztahy, poznáte, jak to funguje, kdo je kdo.“

A kdo s kým nemluví… :-)
„Přesně! Krásně poznáte, třeba když je svatba někoho z rozvedených rodin, jak někdy je to v pohodě, a jindy se vzájemně nemusí. Ale hodně fotím takové ty srdečné svatby. Ti dva novomanželé, přitahují podobný okruh lidí, a já jim do toho zapadám. Tudíž dostanu volnou ruku, i když jediné, co pořád zůstává z toho ‚starého‘, jsou skupinové fotky. To musím vydržet. Ale už se mi taky několikrát stalo, že svatebčané nechtěli žádnou společnou fotku. K tomu mířím, myslím si, že tak to má být. Aby lidi na svatbě fotografa vůbec nevnímali, a on to zaznamenal tak, jak to bylo.“

Nestane se vám pak třeba, že až odevzdáte práci, řeknou vám svatebčané, že na fotkách chybí třeba Franta z druhého kolene?
„To se mně stávalo třeba před deseti lety, teď už se mi to nestává. Opravdu to nechají na mně. Nechají mi volnost i v tom, které fotografie udělám barevné, které černobílé. Ale ano, dřív se mi stalo, že si klient postěžoval, že někdo na fotkách chybí.“

Říkám si, jestli to neřeší právě ty skupinové fotografie. Je to pak taková prezenčka účastníků svatby :-)
„To je pravda. Těch dvacet minut focení vydržím, a pak můžu říct, že jsou tam všichni. Určitě ale programově nefotím tak, abych měl na fotografiích všechny zúčastněné.“

Říkal jste, že na svatbě nafotíte několik tisíc snímků. Kolik fotografií potom odevzdáváte klientovi?
„Sto fotek na papíře a minimálně 350 v elektronické podobě. Standardně na flešce. Moje cena je primárně ‚za službu‘ – za to focení.“

Čistě prakticky: Jak dlouho vám trvá z těch řekněme 4 000 fotografií vybrat finální část?
„Čtyři hodiny…“

Tisíc fotek za hodinu? To je fofr!
„Dělám to v Lightroomu tak, že fotky filtruju – nemažu je. Špatné záběry vidíte hned, to jde velmi rychle, u dobrých se chvíli zastavíte.“

A nestalo se vám, že by po vás někdo chtěl odevzdat všechny fotografie? Ideálně v RAWu s tím, že si je sám zpracuje?
„Myslím, že se mi to stalo jednou. Ale odpověď zní samozřejmě ne. Když se fotilo na film, tak se také neodevzdávaly negativy. Já se i ty úpravy v počítači snažím dělat tak, jako bych pracoval pod zvětšovákem.“

To mě zaujalo v jednom rozhovoru s vámi, kde jste se vymezil vůči přidávání zrna do černobílé digitální fotografie.
„Digitální obraz je jiný než obraz na filmu. A já nechci simulovat něco, co není. Neodmítám to striktně, ale třeba u devadesáti procent černobílých fotografií to nedělám. U některých záběrů to zrno ale funguje, je to jistý výtvarný prvek. Stejně to mám i s barvou. Maximálně opravím zelenou trávu, pokud se mi zdá příliš brčálová, citlivý jsem také na příliš červenou pleťovku.“

Mnoho svatebních fotografů tvrdí, že svatba se nedá fotit tělem, které nemá dva sloty na karty. Souhlasíte s tímto názorem?
„Já mám na svých Nikonech Df jeden slot. Ale mám dva foťáky, a teď jsem si ještě koupil Nikon Z 6, se kterým se sice teprve sžívám, ale ani ten nemá dva sloty na karty. Tím, že mám dvě těla, to riziko případné poruchy karty rozkládám. Na jednom těle mám pětatřicítku, na druhém 85mm objektiv– a s těmito dvěma skly fotím svatby.“

Nic víc?
„Nic víc. Nejraději bych to dělal jen tou pětatřicítkou, ale to dost dobře nejde.“

Ale třeba blesk používáte, ne?
„Ano, ale netahám sebou, jak jsem už říkal, studiové záblesky. Používám jen systémový blesk. Ten navíc – pokud je málo světla – pomáhá autofokusu. S bleskem samozřejmě fotím odrazem, aby bylo světlo rozptýlené, přirozenější.“

A odrazné desky?
„Odrazné desky nepoužívám. Jednak to brzdí v práci – potřebujete asistenta, který by vám odrazku držel, zpomaluje to děj, už do něj zasahujete – podobá se to ateliérovým fotkám. A navíc nemám rád takové ty nepřirozeně, většinou zespoda dosvětlené fotky. Skutečné přirozené světlo se dá vždycky najít. Když potřebujete udělat třeba portrét, tak na každém metru najdete jiné světlo – stačí si jen vybrat. Takže odraznou desku jsem ze začátku nosil, vždycky jsem ji někde odložil, ale nikdy nepoužil.“

Zůstanu-li ještě u techniky, pak se zeptám, jestli pro vás není – v době honby za megapixely – limitující rozlišení Nikonu Df 16 Mpx?
„V žádném případě. Těch šestnáct mega je úplně dostačujících. Ze svateb sice zpravidla nedělám fotoobrazy, ale když fotím například rodiny, tak tisk 90 × 60 cm z ‚Dé efka‘ udělám v pohodě.“

Trochu odbočím od svateb. Vy jste třikrát uspěl v Czech Press Photu – dvakrát z toho bylo zlato v kategorii, jednou 3. místo. Ani jednou nešlo o svatební fotografii. Je to tak, že jde o volnou tvorbu?
„To první ocenění, 3. místo v kategorii Aktualita v roce 2007 za reportáž o ptačí chřipce, jsem dostal ještě jako fotograf Orlického deníku. Ale třeba Jizerská padesátka (1. místo v kategorii Sport v roce 2013 – pozn. redakce) byla moje iniciativa. Můj táta v Bedřichově vyrůstal, běhal na běžkách, a mně se to okolí vždycky líbilo. Navíc mám rád tyhle hromadné akce, kde je spousta lidí. Dostat se blízko k nim – nedělat to dlouhým sklem. Baví mě ta sociální rovina, kontext s prostředím, děj před akcí, po ní. Fotil jsem třeba Velkou kunratickou, kam přijedou sedmdesátiletí dědové v těch svých bavlněných trenclích, s pletenými čelenkami… to je moje.“

Když jsme u toho běhání – vím o vás, že rád chodíte i běháte bos. Fotíte svatby bez bot?
„Mno…, normálně nosím černé barefoot boty. Ale když je svatba venku a dovolí mi to, tak chodím naboso. Jednou jsem se ptal i faráře, jestli bych mohl do kostela bez bot, a neměl s tím problém. Ale obecně na sebe nechci moc poutat pozornost, takže boty zouvám opravdu jen když je svatba v létě venku. Jak ženy vyzují lodičky, je to pobídka i pro mě :-)“

„Ale ještě bych řekl jednu věc: Focení svateb je opravdu náročné fyzicky i psychicky. Já jsem za ty roky zjistil, že je dobré se dostat do klidu, mít čistou až skoro prázdnou hlavu – a ty situace, záběry na focení k vám pak chodí samy. Na svatbě je těžké dostat se do své klidové zóny, protože na vás každý mluví, ale chce to vydržet, a v tom klidu to pak přichází. Musíte samozřejmě přijít připravený po technické stránce – mít nabité baterky, nachystané karty, aby vás tyto věci nerozptylovaly. Myslím si, že fotka je jakýsi váš odraz. Já mám například rád humor, a lidi mi říkají, že v mých fotografiích ten humor je. Každá fotka je vlastně selfíčko. I když v jakési zaobalené formě. To, co prožijete, co vás baví, co máte načteno, nakoukáno – to všechno se v té fotce odrazí. Vyhledáváte situace, které jsou pro vás zajímavé, a když pak ukážete někomu jinému fotku, která je zajímavá pro vás, tak si to najde zákazníka, který je na podobné vlně s vámi. To je nejdůležitější pro to, jak získat ty správné klienty.“

Jestli to dobře chápu, tak vy ty svatby neberete moc jako práci. Prostě vás to baví…
„Po pravdě, ze začátku, kdy jsem k tomu byl víceméně dotlačený lidmi, mě svatby nebavily. Zdály se mi příliš… krajkové. Ale teď už jsem si našel to svoje a bojuji za ten obor. Je v něm velká emoční síla! Spousta lidí bere svatební fotografii jako něco podřadného, ale ve skutečnosti je to plnohodnotná kategorie, která sice jako každá, má svá pravidla, ale jde dělat přirozeně.“

Děkuji za výborný rozhovor a výbornou kávu, Petře!

Fotografie Petra Wagenknechta