Digitální zrcadlovky (DSLR) jsou poměrně složitá zařízení s mnoha funkcemi. Je sice pravda, lze je používat i v plně automatickém režimu, kdy fotoaparát téměř všechno udělá – nastaví hodnoty funkcí – za vás. Byla by ale škoda nevyužít možností těchto vyspělých přístrojů efektivněji. Ne proto, abyste si hráli s nastavením (i když i to některé uživatele baví více než výsledek focení), ale v zájmu dobrých, ba co dím, výborných fotografií.
Většina fotografů, kteří na DSLR plynule přešli z kinofilmových zrcadlovek, nemá s ovládáním jejich digitálních nástupců zásadní problémy. Existuje ale zároveň poměrně velká skupina uživatelů, pro které je digitální zrcadlovka prvním „pořádným foťákem“. Před tím buďto nefotili vůbec, nebo jen cvakali plnoautomatickým kompaktem či – v dnešní době častěji – mobilem. Ne každý je technicky založený, ne každého baví zkoumat funkce všech těch čudlíků, které má najednou k dispozici, a téměř nikdo nečte manuály… a přesně těmto novicům digitálních zrcadlovek je určený náš nový seriál JSEM | DSLR začátečník.
Soutěž na body
Proč začínáme zrovna autofokusem čili automatickým zaostřováním? Potřeba správně zaostřit je první věcí, kterou je nutné udělat poté, co přiložíte oko k hledáčku a zkomponujete záběr. Automatické zaostřování je naprosto standardní součástí moderních fotoaparátů, nicméně u zrcadlovek funguje trochu jinak nežli u kompaktů či smartphonů. Pojďme si o tom povědět více.
V této části našeho seriálu se budeme věnovat zaostřování při focení přes optický hledáček. Tedy s fotoaparátem u oka, nikoliv v režimu Živého náhledu přes displej. Mezi těmito dvěma módy je totiž zásadní rozdíl – zatímco při focení v Živém náhledu digitální zrcadlovka dokáže zaostřit de facto na kterýkoliv bod v celé ploše snímku (stejně jako např. smartphone), při klasickém fotografování přes hledáček přístroj dokáže zaostřit jen v místech, kde má rozprostřené ostřicí body. Podívejte se do vašeho hledáčku…
Hledáček moderních DSLR zobrazuje kromě samotné snímané scény také spoustu dalších informací. A jednou z nich je právě rozmístění a počet ostřicích bodů. Ty se rozprostírají v nějakém seskupení více či méně při středu záběru. Na obrázcích výše vidíte vlevo hledáček amatérské zrcadlovky s 11bodovým autofokusem, kde jsou jednotlivé body uspořádané do tvaru ležatého kosočtverce. Typicky jsou to například Nikony řady D3xxx. Vpravo je pak rozložení 51 bodů u profesionálního stroje (Nikon D4).
Rozdíl vidíte sami. Ale musíte znát ještě jednu velmi důležitou vlastnost. Digitální zrcadlovky dokáží zaostřit pouze v místech, kde se nachází jednotlivé body. Nikoliv tedy například v rozích záběru, protože zde žádné ostřicí body nejsou, nebo – v případě amatérského modelu – v „dírách“ mezi řídce rozmístěnými body. Jinak řečeno: Abyste zaostřili na místo, na které chcete (například při portrétování na oči), musíte „na něm“ mít některý z ostřicích bodů, jež vidíte v hledáčku. To je, řečeno hezky česky – elementární premisa :-)
Vodorovné, svislé, křížové a citlivé…Měli byste vědět, že všechny ostřicí body nejsou stejné. Předně nemají stejnou citlivost. Pro správnou funkci autofokusu je nezbytná nějaká minimální hladina osvětlení. Autofokus musí „vidět“. Ve tmě automatické zaostřování (bez přisvětlení) nefunguje. Pamatujte si, že největší citlivost má vždy prostřední bod. Takže pokud vám nepůjde zaostřit některým z bočních bodů, přepněte si na prostřední pole (viz dále v článku). Prostřední bod je také vždy tzv. křížový. Co to znamená? Čistě technicky totiž ony body de facto nejsou tečkami, nýbrž se jedná o senzory ve tvaru krátké čárky. A jak můžete vidět na ukázce hledáčku amatérské zrcadlovky výše, některé jsou otočené na výšku, jiné zase na šířku. Když budete ostřit bodem otočeným na výšku na svislou kontrastní hranu nebo bodem otočeným na šířku na hranu vodorovnou (viz dále v článku), autofokus velmi pravděpodobně nebude fungovat korektně – nepodaří se mu zaostřit správně nebo vůbec. Toto řeší právě křížový středový bod, jehož senzor zvládá obě orientace. (U vyšších modelů DSLR Nikonu je křížových bodů více než jeden.) Mnoho fotografů tedy pro tyto vlastnosti používá středový ostřicí bod v podstatě permanentně. |
Buďte single!
V tomto dílu našeho seriálu budeme zaostřovat v režimu AF-S. Jak tento mód nastavíte na svojí zrcadlovce, to si, prosím, najděte v rámci samostudia v manuálu (nemáte-li jej, stáhněte si ho z webu Nikonu zde). Nastavení jednotlivých modelů DSLR se totiž liší, a kdybychom to měli vysvětlovat v tomto článku, konce bychom se hned tak nedobrali. Takže máte nastaveno?
AF-S je tzv. Single režim (proto ono S v označení) určený pro zaostřování nehybných objektů. Jistě víte, že spoušť zrcadlovky má dvě polohy. První, takzvané namáčknutí, a druhou polohu, „domáčknutí“, kdy dojde k expozici. Nás nyní v souvislosti s automatickým zaostřování zajímá poloha první – namáčknutí. Při něm se totiž (kromě jiného) aktivuje autofokus. Pro jistotu jen doplňuji, že i ten musíte mít zapnutý (typicky přepínačem na objektivu nebo u vyšších modelů páčkou na přední stěně fotoaparátu dole vlevo). V režimu manuálního ostření autofokus opravdu fungovat nebude.
Ale zpět k AF-S. Jak už bylo uvedeno, namáčknutím spouště do první polohy se aktivuje automatické zaostřování. Nyní je na místě otázka: Který ostřicí bod – když jich máme k dispozici mnoho – fotoaparát použije? To záleží na druhém nastavení – volbě režimu činnosti zaostřovacích polí (bodů). Ten má v módu AF-S dvě možnosti: Jednotlivá zaostřovací pole a Automatická volba zaostřovacích polí. Opět, dnes podruhé a naposledy, prosím nalistujte v manuálu postup tohoto nastavení.
Další výklad bude rychlý. V režimu Automatická volba zaostřovacích polí fotoaparát sám vybere jeden nebo i více ostřicích bodů. Jak ale pozná, který to má být? Žádná umělá inteligence se nekoná, zrcadlovka nic nepozná, neuhádne váš záměr, neví, kam chcete zaostřit. Zaostří prostě na to místo, které bude v rozsahu ostřicích bodů nejblíže k fotoaparátu. Proto pozor, fotografujete-li například průhledem mezi větvemi stromů a chcete mít zaostřeno dozadu. Zde je třeba využít druhé možnosti – Jednotlivá zaostřovací pole čili manuální výběr jednoho jediného libovolného ostřicího bodu.
Po namáčknutí spouště si jednoduše pomocí čtyřsměrného voliče na zadní stěně vaší zrcadlovky vyberete ten ostřicí bod, který nejlépe vyhovuje vašemu záměru, kompozici snímku, zamýšleného místa nejvyšší ostrosti. Jak ale postupovat, když se zrovna na vámi požadovaném místě žádný ostřicí bod nenachází (už zmíněná místa blíže k rohům záběru), nebo když boční body nechtějí fungovat (viz rámeček Vodorovné, svislé, křížové a citlivé… výše v článku)? Použijete techniku „nabrání“ středovým bodem a následné rekompozice, kterou důvěrně znají starší fotografové z dob, kdy autofokus míval jen jeden jediný středový bod.
Namáčknout a držet
Podívejte se na následující fotografii. Dívka je v záběru umístěná de facto ve zlatém řezu, její pohled, respektive pootočení hlavy, směřuje „dovnitř“ snímku. Kompozičně je to naprosto správně.
Kdybychom ale při tomto záběru použili střední zaostřovací bod, fotoaparát by samozřejmě nezaostřil dívku nýbrž dřevěnou skulpturu v pozadí. Dopadlo by to takto:
Jenže my známe onu fintu s „nabráním“ zaostření středním bodem a následnou změnou záběru. Je to velmi jednoduché: Středovým bodem namíříte na dívku a namáčknete spoušť do poloviny. Poté, aniž byste prst na spoušti povolili, změníte záběr tak, aby byla kompozice korektní – viz první ukázku. No a pak už jen domáčknete spoušť.
Toto je rozdíl režimu AF-S oproti AF-C (o tom až příště) – při namáčknutí spouště totiž v módu AF-S autofokus zaostří, a dokud spoušť držíte namáčknutou, zaostření se nezmění. Takto si tedy můžete „nabrat“ zaostření na kterémkoliv místě snímku, i kdyby to mělo být v samém rohu záběru.
K této technice ještě jen malou poznámku. Zejména u nejnovějších zrcadlovek Nikonu je se zaostřovacím bodem svázáno také měření expozice. To se však (při standardním nastavení fotoaparátu) namáčknutím spouště neuzamkne, ale naopak pracuje se světelnými podmínkami až po překomponování záběru, tedy těsně před plným stiskem spouště. Jsou-li světelné podmínky výrazněji jiné, což se děje hlavně u kontrastních scén, může docházet k chybné expozici. V takových případech je lepší důsledně využívat ostatní ostřicí body tak, abyste nemuseli příliš překomponovávat záběr. (Psal jsem o tom například v recenzi Nikonu D7500 zde.)
Související články
JSEM | DSLR začátečník. Zkrocení autofokusu – 2. díl
JSEM | DSLR začátečník. Zkrocení autofokusu – 3. díl
Jeden komentář
Dobrý den,
od Pentaxe jsem zvyklý na spřažení ostřícího bodu s bodem pro měření expozice. Po namáčknutí spouště se zaaretovalo jak ostření tak i expozice na celou dobu přidržení spouště – toto u NIKONu nejde? Dost podstatný nedostatek, dle mého soudu. Mám NIKON D7500.
Dobré světlo
Němeček