Jeroen Oerlemans (1970–2016)

Rozpálený letní libyjský písek se lepí na zpocenou kůži, proniká oblečením, obaluje a ničí naši fotografickou techniku. Zpod přileb nám do očí tečou slané čůrky a my se dusíme stresem. Jediné na čem teď záleží, je udržet hlavy co nejníže. Ležíme za hromadou písku, která odděluje poslední pozici misurátských milic od snajprů Islámského státu. Jeroen má víc štěstí. Když jsme sem proběhli přes nekrytý a postřelovaný úsek, plácl sebou sice vedle mě, ale o tolik šikovněji, že když misurátští kluci rozputají divokou přestřelku, udělá můj holanský kolega a kamarád o dost lepší fotky.

Nemůžeme se ani hnout, natožpak obrazy v hledáčcích foťáků pořádně komponovat, když to jeden mladík vedle Jeroena schytá přímo do hlavy. Unikne mi i další krvavá scéna – k naší primitivní barikádě přiletí mina a jednoho ze spřátelených bojovníků pocuchá. My na sebe ale s Jeroenem nežárlíme. Jsme tu jeden druhému oporou a to co nás spojuje, je víc než jen profesní solidarita. On je sice v partě s redaktorkou holanských novin DeVolksrant a já s německým reportérem z Die Zeit, ale jsme jediné dva novinářské týmy, které v tuto chvíli referují ze libyjské války. Naši píšící kolegové, ale, tak jak to bývá, zůstali za frontou, nechtějí se vystavovat zbytečnému nebezpečí.

Jeroen Oerlemans

Jeroen a já jsme však fotografové a abychom mohli boje zaznamenat, musíme je vidět zblízka, ne si o nich jen nechat vyprávět. Tvoříme zvláštní dvojku. Já víc jak dvoumetrový, Jeroen sice o půl hlavy menší, zato s muskulaturou amerického mariňáka. Víc nás ale asi spojují pochybnosti o naší profesi. Má to celé, co tu děláme, vůbec nějaký smysl? Cpát se do situací, kdy přesvědčivost fotografií závisí jen na tom, jak moc dokážeme překonat pud sebezáchovy? Pro co, pro koho? Naše fotky na libyjské tragédii nic nezmění. Rozptýlit tedy čtenáře tak, aby nezrušili předplatné? A přitom jsme šťastní a hrdí, že tu jako jediní z Evropanů můžeme být, fotit a vše vidět na vlastní oči.

Jeroen, na kterého doma v Amsterdamu čeká rodina, odjede z Libye po dvou týdech, já zůstanu další čtyři. Celou dobu mi pak volá a vyptává se, strachuje se a já mu na oplátku povídám o těch několika málo úspěších, které misuratské jednotky zaznamenaly, a o těch mnoha mužích, které to stálo život. Když se koncem července nakonec i já vrátím do Evropy, vzpamatovávám se z toho, co jsem v Libyi viděl další týdny.

O prvním říjnovém víkendu končí léto. V pátek si ještě s Jeroenem voláme. Je na týden zpátky v Syrtě, tentokrát pro belgický časopis Knack. Ten víkend se toulám prosluněným Českým Švýcarskem, a až když se počasí promění a začne pršet, zapnu si mobilní telefon. Příchozí zpráva mě složí jak rána na komoru. „Jeroen was killed by IS sniper in Sirte“. Poslední den před odjezdem.

Jeroen doprovázel jedenáctičlenný misurátský oddíl a zase došlo na přebíhání ulice, kterou postřeloval snajpr. Všichni to zvládli bez komplikací. Až na Jeroena. Projektil přiletěl z boku. Tam, kde tělo nechrání ve vestě žádné keramické pláty. Zasáhl srdce a fotografa zcela prostřelil. Doma v Amsterdamu po něm zůstala žena a tři malé děti.

Jeroen Oerlemans (15. 5. 1970 – 2. 10. 2016). Skvělý chlap.

Psáno pro časopis Respekt.


Sdílej

2 komentáře

  1. Veľmi smutný príbeh, sám nie som filozoficky a eticky vysporiadaný s vojnovou fotografiou ako takou, ale záleží, ako sa robí a za akým cieľom. Je to trochu v tom článku naznačené, včera som videl film na tú tému. Nie je to jednoduchá otázka. V každom prípade mŕtvy fotograf je mŕtvy fotograf a to je tragédia. Bodaj by vojnoví fotografi všetci stratili prácu… RIP.

  2. Víc nás ale asi spojují pochybnosti o naší profesi. Má to celé, co tu děláme, vůbec nějaký smysl? Cpát se do situací, kdy přesvědčivost fotografií závisí jen na tom, jak moc dokážeme překonat pud sebezáchovy? Pro co, pro koho? Naše fotky na libyjské tragédii nic nezmění. Rozptýlit tedy čtenáře tak, aby nezrušili předplatné?
    *******
    NEMÁ!!! ROZHODNĚ NEMÁ! :-(
    To by za to ty časopisy musely platit cenu, jakou má lidský život. A to nikomu nedaj!!! :-/ A proč riskovat, když jde jen o prachy, zdroje, nerostné suroviny, vodu a produkční trasy, jak to dostat na trh!!!
    Pro čtenáře, co si sedí při čtení v pohodlí a bezpečí domova a choupají při tom čipsy?
    Pro politiky, kterým je to stejně šumafuk, protože zas musí sloužit donátorům, kteří jim k výnosným poslaneckým lavicím pomohli?
    Pro PRAVDU, která stejně nikdy se ke slovu nedostane?
    Má smysl jediné – fotit zázemí a utrpení normálních, neozbrojených lidí.
    I když asi ani to se svědomím státníků, kteří jsou vazaly globálního kapitálu, nijak nepohne. :-(

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.