Jeroen Oerlemans (1970–2016)

Rozpálený letní libyjský písek se lepí na zpocenou kůži, proniká oblečením, obaluje a ničí naši fotografickou techniku. Zpod přileb nám do očí tečou slané čůrky a my se dusíme stresem. Jediné na čem teď záleží, je udržet hlavy co nejníže. Ležíme za hromadou písku, která odděluje poslední pozici misurátských milic od snajprů Islámského státu. Jeroen má víc štěstí. Když jsme sem proběhli přes nekrytý a postřelovaný úsek, plácl sebou sice vedle mě, ale o tolik šikovněji, že když misurátští kluci rozputají divokou přestřelku, udělá můj holanský kolega a kamarád o dost lepší fotky.

Nemůžeme se ani hnout, natožpak obrazy v hledáčcích foťáků pořádně komponovat, když to jeden mladík vedle Jeroena schytá přímo do hlavy. Unikne mi i další krvavá scéna – k naší primitivní barikádě přiletí mina a jednoho ze spřátelených bojovníků pocuchá. My na sebe ale s Jeroenem nežárlíme. Jsme tu jeden druhému oporou a to co nás spojuje, je víc než jen profesní solidarita. On je sice v partě s redaktorkou holanských novin DeVolksrant a já s německým reportérem z Die Zeit, ale jsme jediné dva novinářské týmy, které v tuto chvíli referují ze libyjské války. Naši píšící kolegové, ale, tak jak to bývá, zůstali za frontou, nechtějí se vystavovat zbytečnému nebezpečí.

Jeroen a já jsme však fotografové a abychom mohli boje zaznamenat, musíme je vidět zblízka, ne si o nich jen nechat vyprávět. Tvoříme zvláštní dvojku. Já víc jak dvoumetrový, Jeroen sice o půl hlavy menší, zato s muskulaturou amerického mariňáka. Víc nás ale asi spojují pochybnosti o naší profesi. Má to celé, co tu děláme, vůbec nějaký smysl? Cpát se do situací, kdy přesvědčivost fotografií závisí jen na tom, jak moc dokážeme překonat pud sebezáchovy? Pro co, pro koho? Naše fotky na libyjské tragédii nic nezmění. Rozptýlit tedy čtenáře tak, aby nezrušili předplatné? A přitom jsme šťastní a hrdí, že tu jako jediní z Evropanů můžeme být, fotit a vše vidět na vlastní oči.

Jeroen, na kterého doma v Amsterdamu čeká rodina, odjede z Libye po dvou týdech, já zůstanu další čtyři. Celou dobu mi pak volá a vyptává se, strachuje se a já mu na oplátku povídám o těch několika málo úspěších, které misuratské jednotky zaznamenaly, a o těch mnoha mužích, které to stálo život. Když se koncem července nakonec i já vrátím do Evropy, vzpamatovávám se z toho, co jsem v Libyi viděl další týdny.

O prvním říjnovém víkendu končí léto. V pátek si ještě s Jeroenem voláme. Je na týden zpátky v Syrtě, tentokrát pro belgický časopis Knack. Ten víkend se toulám prosluněným Českým Švýcarskem, a až když se počasí promění a začne pršet, zapnu si mobilní telefon. Příchozí zpráva mě složí jak rána na komoru. „Jeroen was killed by IS sniper in Sirte“. Poslední den před odjezdem.

Jeroen doprovázel jedenáctičlenný misurátský oddíl a zase došlo na přebíhání ulice, kterou postřeloval snajpr. Všichni to zvládli bez komplikací. Až na Jeroena. Projektil přiletěl z boku. Tam, kde tělo nechrání ve vestě žádné keramické pláty. Zasáhl srdce a fotografa zcela prostřelil. Doma v Amsterdamu po něm zůstala žena a tři malé děti.

Jeroen Oerlemans (15. 5. 1970 – 2. 10. 2016). Skvělý chlap.

Psáno pro časopis Respekt.