Reportážní fotografie je v hluboké krizi a já bych nechtěl být prorokem hledajícím východiska či řešení. Stačí otevřít jakékoliv noviny neřkuli internetový deník, týdeník nebo občasník, a o stavu české (ne, že by to jinde bylo o mnoho lepší) „press“ fotografie si každý může udělat okamžitý obrázek sám. Nejde ale o novou situaci, tahle krize už pár let trvá. A s ní se veze i největší (nebo spíš jediná) tuzemská fotožurnalistická soutěž Czech Press Photo, která před pár dny vyhlášením výsledků ročníku 2014 oslavila 20 let svojí existence.
Škola života
Nechci kritizovat hned zpočátku, pojďme si nejprve říci to pěkné. Mezinárodní porota Czech Press Phota, to není sbor dobrovolných hasičů z filmu Hoří, má panenko, hodnotících Miss plesu, nýbrž odborníci, kteří ví, co dělají. A úplně stačí, když to dokumentují na vítězné fotografii. Snímek Filipa Singera, za který by vám paradoxně na střední fotografické škole bylo doporučeno opakovat ročník, protože porušuje hned několik základních kompozičních pravidel, je prostě skvělý!
Musím naprosto souhlasit s vyjádřením poroty k této fotografii, která patří do série snímků, s níž Filip Singer zároveň vyhrál první cenu v kategorii Aktualita.
„Fotografie roku CPP 2014 na osudu jednotlivce zobrazuje nejvýznamnější současnou evropskou událost. Osobní bolest neznámého muže je věcí nás všech. Zdá se, že muž na fotografii pláče krev a zástup svatých jen mlčky přihlíží. Mnohovýznamovou fotografii považujeme za metaforu lidského utrpení ve válečných konfliktech.“
Mimochodem, Filipu Singerovi se Kyjev „vyplatil“ i letos v květnu, kdy nafotil výbornou sérii fotografií z „přírodní posilovny“ s názvem Kachalka – posilovna z odpadu, za kterou obdržel v letošním CPP druhé místo v kategorii Sport.
Pořád ta stejná jména
Začnu trochu kritizovat. Aby ale bylo jasno hned na začátku tohoto odstavce: Vážně nevím, jestli je na vině porota této fotosoutěže, která preferuje stále stejné fotografy, nebo se stále stejní fotografové do Czech Press Phota hlásí. Nechce se mi ale věřit, že zrovna v kategorii Sport, o níž jsem psal o pár řádků výše, nebylo dost kvalitních autorů na to, aby hned dvě ceny, první a třetí místo, musel vyhrát Roman Vondrouš – a to prosím nic proti jeho kvalitám! Kde jsou všichni ti mladí a neklidní skvělí fotografové Martinové Kozáci a jemu podobní? Ještě, že alespoň Dan Vojtěch získal Čestné uznání (které mi zní tak trochu jako titul Zasloužilý umělec)…
Loni jsem si tento aspekt ještě odpustil, ale problém typu „stále stejná jména“ také není jen záležitost letošního ročníku. Samozřejmě, všichni ocenění jsou výborní fotografové – fotografkám čest a sláva největší – já si však říkám: Tohle jsou všichni? Vždycky jsem žil v tom, že Česko je zemí fotografů. Kde jsou? A znovu se musím zeptat: Je to věc poroty nebo je Czech Press Photo prostě pro nové tvůrce nezajímavé? Obojí je špatně, to zajisté uznáte sami.
Hezky Česky
Česká republika je malá země a kromě toho, že se v minulém roce stal Bohuslav Sobotka premiérem a manželé Zemanovi letos tak úchvatně reprezentovali náš stát při předávání maturitního vysvědčení jejich dceři, se nic zvláštního – co by stálo zaznamenat fotoaparátem (nebo ocenit v CPP) – nestalo. Alespoň se tak zdá podle výsledků Czech Press Phota 2014…
Ne, teď bych křivdil výborným souborům Radka Kalhouse Vrazi nebo sérii fotografií Matěje Stránského Veterina. A také – když jsem zmiňoval onen Formanův geniální film Hoří, má panenko – úplně skvělá série Michaela Hankeho s názvem Senioři – taneční zábavy. To vše takříkajíc Made in Czech Republic.
Ovšem tím jsme s Českem (bez nároku na úplnost) tak nějak skončili. Protože jsme začali na Ukrajině. Vážně nejsem ani naivní, ani ignorant, který by ukrajinsko-ruský konflikt chtěl jakkoliv podceňovat. Dámy prominou, události na Ukrajině představují opravdu velký evropský průser… Mám-li však hodnotit úroveň českého fotožurnalismu v letošním ročníku Czech Press Photo, musím si nutně, ať to zní jakkoliv cynicky, říci: A jiný námět by se nenašel?
Co je to Czech Press Photo? Je to Česká fotožurnalistická soutěž nebo soutěž českých fotografů na globálním poli? Netvrdím, že to či ono je dobře nebo špatně. Ale když i cenu Lidé, o kterých se mluví, vyhraje série fotografií kampaně slovenského prezidenta Andreje Kisky od Tomáše Halásze, zdá se mi to přinejmenším divné. A to jsem třeba kuřácké přestávky v Kyjevě od Jana Zatorského nepochopil vůbec, stejně jako dle mého soudu kategorii, v této soutěži určenou ke zrušení – tedy Portrét – vyhrály figury opět ukrajinského konfliktu od Filipa Jandourka. A to se prosím bavíme o prvních místech svých kategorií.
Plynule k videu
Sérii devíti fotografií Báry Samkové z „bedny“ v Soči od fotografky Barbory Reichové coby jednu z cen Nikon Sport Awards jsem zprvu úplně nechápal a podvědomě se ji snažil zařadit k videím, nicméně nakonec mi přišla vtipná – možná by to chtělo jen změnit způsob prezentace. V každém případě to ale chce změnit prezentaci kategorie Video, protože krátké filmy v kvalitě 360p, to je v dnešní době skutečně nehodné ani prohlížení na mobilu…
Nicméně ředitelka CPP Daniela Mrázková pro iDnes.cz ke kategorii Video řekla:
„Záplavy videí nejsou, naopak. Nás to strašně překvapilo, ukazuje se, že je to ještě v plenkách. Fotografové dnes v podstatě považují video za jiný druh média. Přestože digitální přístroje umějí obojí a mezi fotografy jsou i takoví ‚obojživelníci‘,“ tvrdí teoretička fotografie a ředitelka Czech Press Photo Daniela Mrázková.
Videosekci si však prestižní soutěž hodlá podržet. „Obrazové novinářství v budoucnosti bude kombinací fotografie a videa,“ myslí si Mrázková.
A mně se chce dodat: Jestli je něco budoucností fotožurnalistiky, tak je to přesně to, co ředitelka CPP řekla v poslední větě. Ať si to fotografové nebo obecně tvůrci sami přejí nebo ne, pohyblivé obrázky díky publikačním technologiím nabývají obrovského významu. Samozřejmě, v papírových novinách je video na nic. Kolik procent mediálního trhu však už dnes má „print“?
Zanechme ale vizionářských úvah a pojďme se podívat na soutěžní videa. Loni – při premiéře videa na CPP – byly krátké filmy dva, letos pět kousků. Tedy nevím, kolik filmů se zúčastnilo, toliko je kategorií… Statisticky jde o nárůst o 250 %, početně to samozřejmě není nic moc, ale vydržme, troufám si předpovídat, že nastane doba, kdy skóre foto vs. video bude opačné.
Kabul boys Andreje a Jarmily Štukových jsou fakt výborní. Ve třech minutách dokážou zbourat všechny vaše (i naše) klišovité představy o životě v poválečném Afghánistánu. Jarmila Štuková se spolu s Jitkou Klicperovou a dalšími podílela také na videu Like a Virgin o albánských ženách, známých jako burnëshe neboli virginy. Ženy, které žijí celý život jako muži a které skládají slib panenské čistoty, aby nahradily chybějící nebo neschopné muže v čele rodinných klanů. Pět minut, v nichž se nutně musíte zamyslet nad smyslem civilizace, nad smyslem Evropy – protože Albánie leží jen o kousek dál nežli Ukrajina…
Adéla Márová nás občas trochu vodí za nos v dokumentu Portrét kameramana Jiřího Vojty, kdy protagonista fotí modelku kinofilmovým aparátem, aby pak ukazoval středoformátové svitky – ale to je jen moje profesionální deformace, kterou běžný divák nemá. Říkám si však, jestli je to stále onen Press… Což důrazně odmítám v jinak skvělém filmečku Srdce Páně – kostel v Praze Ondřeje Tylčera a Roberta Formana. Abyste tomu rozuměli – odmítám nálepku Press – to video je vynikající!
Takže nám zbývá… Majdan. Velmi profesionálně sestříhaný dokument Milana Šímy Dáša a Nikolaj z ukrajinského konfliktu, bohužel natočený technicky bídně nejspíš na „ajfoun“. Ale jako celek dobrá práce, nicméně zase se musím zeptat: kde je to Czech v názvu soutěže?
9 komentáře
Leckdy s panem Lindnerem nesouhlasím, tentokrát ovšem stoprocentně SOUHLASÍM. Už loni to bylo velmi podobné. Co kdyby se porota prostě každý rok či dva od základu měnila? Nejde o to, aby se „časem dostalo na všechny“, ale prostě jiný pohled hodnoticích by byl ku prospěchu.
Víc než stejná jména mi vadí stejné fotky…
https://www.czechpressphoto.cz/cz/rocniky/2014/detail/801
vs
https://www.czechpressphoto.cz/cz/rocniky/2013/detail/745
Pane Lindner, děkuji! Plně s Vámi souhlasím, stejně jako World press photo je neustálou anuální přehlídkou světového utrpení, tak Czech press photo je neustále stejné, stejní lidé, stejné fotky, stejná porota…
Měl jsem rozepsaný velice souhlasný příspěvek, ale při opakovaném prohlížení výsledků letošního CPP, jsem tam vlastně našel tolik vynikajících fotografií (zpravidla na druhých místech a v čestných uznáních, zajímavé, což?), že bohatě vyvážily ty oceněné práce, které považuji za nezajímavé a „pořádstejné“.
Koneckonců, je to především novinářská soutěž a smyslem práce fotoreportéra není vymýšlet pořád něco nového a originálního, ale odvádět pokaždé stejně dobré řemeslo.
Ta poplatnost událostem, a v tom zde plně souhlasím, je mnohdy ke škodě věci, příliš mnoho Ukrajiny letos, portrét z Haiti či pohřeb Václava Havla na prvních místech dříve… ale to je novinařina – téma táhne.
Tomáš Trojan: stejně mě to docela překvapuje. V porotě je plno zahraničních porotců, u kterých bych čekal, že netuší, jaká témata táhla v uplynulém roce. U celosvětové Ukrajiny je to jasné, ale narážím na lokální česká témata – viz vítězná fotka z kauzičky odebírání dítěte matce před pár lety nebo třeba volba prezidenta. To jsou věci místní, relativně malého významu (schválně kdo z vás ví, kdy třeba Rakušáci volili prezidenta?), a právě proto bych čekal, že porotci budou klást víc důraz na fotku než na téma. Ale zjevně se tak neděje.
Díky Martine za reakci, otázkou je (a ty jako ostřílený fotograf bys mohl alespoň tušit odpověď), jak takové hodnocení vlastně probíhá. U mnoha soutěží je běžné, že někdo (pořadatel) udělá předvýběr a porota už se zabývá jen těmi „lepšími“ pracemi ze stovek či tisíců zaslaných. Nemohl by právě tady být zakopaný pes? Vlak poroty je zcela nezávislý, ale pojede jen tam, kam mu natáhnete koleje:-)) Omlouvám se pořadatelům CPP za svou podezřívavost:)
Podle mne ta „témata co táhnou“, jsou ta všeobecně známá a mediálně zajímavá, ve všech ročnících CPP je prostě snaha o „světovost“, aby tam byla olympiáda, Ukrajina, Havel, Indie, Breivik, Beslan…
A ta lokální témata se musí prosadit fotkou, ty píšeš, že se tak zjevně neděje. Těžko to posoudit, když nevidíme ty neoceněné práce (kromě těch svých;-). Ale mně se třeba ten zmíněný snímek bitky o dítě líbí (ač je to teda dost hyenismus) a loňský Rath je vysloveně výborný…
Jen tak mimochodem, ověření subjektivity hodnocení v praxi:) Mně se letos líbí nejvíc: Jiří Hanke – taneční zábavy seniorů, Radek Kalhous – portréty vrahů a Zbyněk Pecák – prezidentský pár
O tom, jak probíhá hodnocení, mám jen útržky informací z různých zdrojů a z toho nechci činit žádné závěry a rozhodně né veřejně :)
Souhlasím, že Rath je super. Letos se mi nejvíc líbí asi Dan Vojtěch, Bambousek a pak Kalhousovi vrazi, naopak nesdílím nadšení z tanečních zábav. Jsem zvědavý na samotnou výstavu, kde bude i plno dalších neumístěných fotek; mám zkušenost, že ty se mi povětšinou líbí víc než ty oceněné :)
Ano, Dan Vojtěch je výborný (jako vždy:)
Wildlife je podle mne disciplína, kde jediným měřítkem kvality je krása – a to mi přijde málo, navíc se mi zdá, že výsledek je téměř vždy přímo úměrný vynaloženým penězům. Bambouskův makak je opravdu pěkný, ale do jiné soutěže, si myslím já.
To je možná ono, možná jsem tuhle soutěž stále úplně nepochopil nebo se pro ni nehodím, ale strašná spousta oceněných fotek na mě působí odfláknutě. U nějaké „drsné“ reportáže to dovedu pochopit, ale třeba u portrétů mi to hlava nebere. Zatímco makak je prostě vymazlený a to se mi líbí :)