„Já nevydržím chvíli nic nedělat…“ Rozhovor s Lucií Drlíkovou, podvodní fotografkou a ambasadorkou Nikonu

Přestože je člověk tvor od přírody suchozemský, mnozí z nás vodu milují. To by samo o sobě nebylo nic zvláštního. Nicméně existují jedinci, kteří ji milují až tak, že jsou ochotni si do ní pravidelně stěhovat svůj fotoateliér. Lucie Drlíková to dělá velmi často a navíc s plným nasazením a obrovskou vášní. Aranžovaná podvodní fotografie, která – jak sami jistě uznáte, není vůbec běžným žánrem –, je pro ni životní náplní. 

S Lucií jsme se kvůli tomuto rozhovoru nepotkali stylově na bazénu ani na pláži omývané Atlantikem, nýbrž v kině. Tedy v kavárně ve foyeru kina Morava ve Veselí nad Moravou, v jejím rodném městě, kam se po mnoha letech strávených cestováním po celém světě, podle vlastních slov, možná jednou vrátí. Zatím to má ale jednu chybu – ve Veselí není potápěčská jáma… 

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

Rozhovor s Lucií Drlíkovou

Otázka na úvod: vy fotíte jen a pouze ve vodě?
„Výhradně ve vodě ne. Je to tak 80 : 20 ve prospěch vody. Fotky na suchu ale obvykle přijdou tak, že klient, kterého jsem fotila ve vodě, se zeptá, jestli fotím i ‚normální‘ portréty. Já to pochopitelně neodmítnu, protože je to jednak moje živobytí a druhak příjemná změna. Ale mám i klienty, kteří ke mně chodí ještě z dob, kdy jsem nefotila pod vodou.“

Na jednom z vašich making-of videí mě zaujalo, že vy si také sama vyrábíte rekvizity, šijete kostýmy, líčíte modelky… To tak děláte pokaždé?
„Ano, vždycky vymýšlím i vyrábím všechno sama.“

Takže je to nedílnou součástí vašeho tvůrčího procesu…
„Je to tak. Kdybych jen mačkala spoušť, tak bych byla pouze fotograf. Mě baví být tvůrcem od začátku až do konce.“

To ale musíte umět spoustu řemesel…
„Já jsem taková, že když něco chci udělat, naučím se to. Když jsem třeba dělala fotku ptáka ohniváka, potřebovala jsem masku na obličej. Ta maska je z termoplastického materiálu, ze kterého se běžně dělají rekvizity ve filmu. Takže jsem měsíc hledala na internetu, co je to za materiál, sehnala ho, a tři večery jsem seděla u YouTube a studovala návody, jak se s ním pracuje. Většina lidí by si nějakou masku koupila, pro mě je to ale výzva vytvořit ji sama podle vlastních představ. Řídím se heslem: ‚To zvládnu – jen musím zjistit, jak se to dělá‘.“ Mezi podvodními fotografy jsem možná jediná na světě, kdo takhle pracuje.

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

A ještě otázka „od muže“ :-) Ta líčidla musí být asi voděodolná, že?
„Jsou, a vydrží třeba i tři hodiny focení. A spousta modelek se pak ani nechce odlíčit a jdou tak domů, protože se jim to líbí. Jediné, co se musí obnovovat, je rtěnka. Ne proto, že by ve vodě nevydržela, ale když se jde modelka napít, tak si rtěnku ‚spapá‘. Ještě k líčení: Díky tomu, že si modelky líčím sama, je při focení lepší, přátelská nebo intimnější atmosféra. Pro klientku je to pak spíš jako by šla ke kámošce na kafe, která ji mezi tím, jak si tam dělají holčičí věci, u toho párkrát cvakla.“

Může z toho vzniknout i přátelství „mimo focení“?
„Může, a stává se to. Třeba jedna z mých dlouholetých klientek mně byla za svědkyni na svatbě.“

Váš „způsob focení“ rozhodně není běžný. Jak se to vlastně stane, že člověk začne dělat aranžovanou fotografii pod vodou?
„Já vám řeknu celý můj příběh. Můj táta i můj bratr fotili. Doma jsme měli fotokomoru, a já jsem to milovala – ty ustalovače, vývojky, jejich… smrad :-) V tom jsem strávila celé dětství, ale nikdy mě nenapadlo, že bych sama fotila. Brácha začal fotit hodně, ale já jsem chtěla jít na UMPRUM do Uherského Hradiště na malbu. Ale rodiče měli jiný názor: ‚To si dělej ve volném čase. Pěkně vystuduješ gymnázium, vysokou školu, a pak si maluj, když ti zbude čas.‘ Ještě jsem také zvažovala jít do Prostějova na oděvní průmyslovku, abych mohla navrhovat a šít kostýmy.“

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

A skončila jste v „korporátu“ :-)
„Ano. Dvacet let jsem zakládala nové firmy po celém světě… ale díky tomu, že jsem byla finančně zabezpečená, jsem taky jezdila na exotické dovolené. Vzhledem k tomu, že jsem se od svých 21 let potápěla, byly to dovolené u moří. K tomu po nějakém čase přibyly první podvodní fotky. Ale ty jsem dělala kompaktem, ze kterého nepadaly zrovna nejkvalitnější fotky. Když jsem pak viděla podvodní fotky ze zrcadlovky nějakého Holanďana, nevěřila jsem vlastním očím. No a protože můj táta i brácha vždycky fotili Nikony, padla volba na Nikon D90. To bylo někdy v roce 2008. Nechala jsem si za dvojnásobnou cenu foťáku na zakázku udělat podvodní pouzdro, a začala jsem fotit ryby v moři.“

Takže jste se takříkajíc nejprve vyškolila na rybách…
„Přesně tak. Při focení žraloků a podobné havěti jsem to podvodní focení dostala pořádně do krve.“

Focení podvodní přírody je ale pořád ještě tak nějak „normální“. Vrátím se tedy k původní otázce – jak přišla ta aranžovaná fotografie?
„To vlastně vzniklo kvůli tomu, že já nevydržím chvíli nic nedělat :-) V roce 2010 nebo možná 2011 jsme byli v Dahabu v Egyptě. Den před odletem se kvůli riziku dekompresní nemoci nesmíte potápět, takže jsme leželi na pláži. A to fakt není nic pro mě. Tak jsem přemluvila kamarádku, jestli by si nevzala lehký šátek a nešla mi dělat modelku do moře. Vznikla z toho fotka, která vyhrála v soutěži časopisu Koktejl a dokonce byla na titulce. A mě to tenkrát strašně nakoplo! Ne ta výhra, ale způsob focení. Že to nebylo jen zaznamenávání podmořského života, ale kreativní práce.“

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

Tehdy to byl ale ještě stále koníček, nebo ne?
„Ze začátku jsem se tím vysloveně bavila. Ne, že by mě to tedy nebavilo stále! :-) Měli jsme takovou partu, se kterou jsme třeba vyhráli Mistrovství České republiky v bazénové fotografii. Původně jsme to chtěli jen okouknout, abychom viděli, jak se fotí v bazénu. A odjeli jsme se zlatou medailí. Všichni ti, kteří tam léta jezdili, léta to trénovali a fotili, byli naštvaní :-) To byl takový impuls, že jsme okamžitě začali vymýšlet nejrůznější fotky. Udělali jsme podvodní cirkus na laně, modelku na houpačce pod vodou… Ale vždy to byla tak jedna akce za čtvrt roku.

Pak jsem ale v práci zkolabovala, skončila paralyzovaná v nemocnici. Z nemocnice jsem odjela na měsíc placeného volna do Mexika, a poté znovu začala pracovat. Ale jen tak na půl plynu. Tedy pro mě na půl plynu. Šéfové byli spokojení, ale já sama jsem ztratila motor. Došlo mi, že takhle to dál nepůjde a v roce 2013 jsem z korporátu odešla. Odstěhovali jsme se na Floridu, a tam jsem začala fotit holky v bazénech. V jejich vlastních bazénech, které tam mají všichni u domu. Postupně jsem přidávala svoji invenci šitím kostýmů a vyráběním rekvizit, a už to jelo.“

Takže vaši rodiče si sice svoje prosadili, ale nakonec to dopadlo jinak :-)
„Dopadlo to nejprve podle rodičů, ale nakonec taky podle mě. A já jsem za to svým způsobem vděčná. Bylo na tom spoustu dobrého, procestovala jsem celý svět, ale děkuji, už to stačilo :-)“

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

Teď už nějakou dobu žijete v Praze. Kde fotíte ve vodě?
„V Aquapalace Čestlice – v potápěčské jámě. Nejdřív jsem si tedy zkoušela pronajímat bazény, ale tam je problém s obsazeností pro veřejnost, takže volno bylo třeba mezi půlnocí a šestou ráno. Navíc bazény mívají o dva až tři stupně chladnější vodu.“

Čemu to vadí? Pořád je ta voda teplá, ne?
„Ono se to nezdá, ale i těch pár stupňů je velký rozdíl. V bazénu má modelka po hodině promodralé rty a drkotá zubama, kdežto v potápěčské jámě je po třech hodinách v pohodě. Navíc jak už jsem o tom mluvila, jáma – protože není pro veřejnost – je pro mě mnohem víc dostupná časově.“

Takový způsob focení je bezpochyby také fyzicky náročný, že?
„Fyzicky náročné to je. Jednou rukou držím foťák, druhou rukou dávám pokyny asistentům, a do toho sleduji modelku, jestli má otevřené oči a podobně. Sama sebe vůbec nemůžu řešit, přemýšlet můžu jen nad asistenty a nad tím, koho fotím. Všechno musím mít automatizované – podobně jako třeba při řízení auta.“

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková

A v přírodě vaše fotky asi nejdou dělat vůbec…
„Jdou, mám spoustu takových. Ale ne u nás, jen v čistých mořích. Tedy šlo by to i u nás, ale jen na jaře, kdy je čistá voda. Jenže ta je tak studená, že tam modelka nevydrží ani pět minut. V moři ale fotím moc ráda. Akorát v současné době tam moc nejezdím :-)“

Takže kdyby přišel klient a řekl vám, že chce fotky třeba na Bahamách s tím, že to zaplatí i s cestou, tak asi nebudete protestovat?
„Všechno položím a jedu! A ještě mu dám slevu :-)“

Řekla jste, že jste začala s Nikonem D90. Čím fotíte nyní?
„Po ‚Dé dvadesátce‘ jsem měla Nikon D700, aktuálně fotím pod vodou Nikonem D810, na kterém mám většinou AF-S Nikkor 17–35 mm f/2,8D ED-IF. Na suchu používám Nikon D4 a teď mám nový Nikon Z 7. S tím chci jít taky do vody, ale musím si nejprve pořídit vodotěsné pouzdro. Výborné je, že tělo je úplně stejné s Nikonem Z 6, který bych chtěla používat k podvodnímu videu – takže mně bude stačit jedno pouzdro.“

Čím fotí Lucie Drlíková

Nikon Z7Těla:
Nikon D810
Nikon D4
Nikon Z 6
Nikon Z 7

Objektivy:
AF-S Nikkor 17–35 mm f/2,8D ED-IF
AF-S Nikkor 85 mm f/1,4G ED
Nikkor Z 24–70 mm f/2,8 S
Nikkor Z 35 mm f/1,8 S


Proč se vlastně ve vodě fotí širokáčem?
„Primárně kvůli viditelnosti. Potřebujete být blízko, abyste zaostřili. A taky kvůli ‚vodovému filtru‘ čili znečištění vody, které ve vodě prostě je – ani na první pohled čisté bazény nemají křišťálově průzračnou vodu. Proto taky nechodím fotit odpoledne, kdy je nečistota ve vodě rozvířená, ale beru si termíny tak, abych byla první, kdo jde do vody. Navíc potápěčská jáma je hluboká osm metrů, já fotím asi ve třech metrech, takže mě nečistoty usazené na dně ‚neohrožují‘. Ale když nám něco spadne na dno, tak vždycky říkám asistentům, že to vylovíme až po focení, aby se nečistoty nerozvířily. Kvůli tomu všemu pod vodou používám nejdelší ohnisko asi 24 mm. S delším už se moc nedá pracovat.“

A na suchu? Jaké ohnisko máte nejraději?
„Na portréty miluju pětaosmdesátku. To je nejkrásnější objektiv. Kdyby se s ním dalo fotit i pod vodou, používala bych ho hned. To by ale šlo jen tehdy, pokud bych chtěla vyfotit něčí oko. Jak jsem teď říkala – ve vodě musím být blízko modelu.“

Na závěr musíme našim čtenářům prozradit váš „příběh Nikon kalendář“. Protože jeho začátek je de facto úplně stejný jako příběh Věry Smolíkové (rozhovor čtěte zde), která měla svoji fotografii v Nikon kalendáři 2019.
„To si pamatuju úplně přesně. Když jsem byla poprvé v Nikonu, abych si nechala vyčistit čip, viděla jsem na zdech fotky z Nikon kalendáře a říkala si: ‚Já bych tak chtěla, aby tady jednou visela moje fotka!‘“

A visí jich tam hned pět… Děkuji za rozhovor, Lucie!

Foto Lucie Drlíková
Foto Lucie Drlíková
Lucie DrlíkováLucie Drlíková

Kariéra této rodačky z Veselí nad Moravou začala nejdříve prací top manažerky v korporátní sféře, aby po profesním vyhoření začala dělat to, co ji nejvíce naplňuje – aranžovanou podvodní fotografii, ve které se vypracovala mezi nejlepší světové fotografy tohoto specifického žánru.

Lucie ke svojí tvorbě přistupuje autorským způsobem „od začátku až do konce“. Kromě toho, že svoje fotografie vymýšlí, šije také sama kostýmy, vyrábí dekorace, líčí modelky, autorsky zkrátka prochází celým tvůrčím procesem.

Nejen díky tomu její fotografie získávají prestižní ocenění na mezinárodních fotografických soutěžích, a Lucie Drlíková je také absolutně nejúspěšnější autorkou soutěže Nikon kalendář v celé jeho jedenáctileté historii. V roce 2020 se také stala ambasadorkou Nikonu.

www.waterlanddreams.com

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Jeden komentář

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *