Hloubka ostrosti… dopředu i dozadu

Je-li něco, co zásadně odlišuje svět skutečné fotografie od smartphonového cvakání, pak je to možnost smysluplné práce s hloubkou ostrosti. Tedy pokud fotíte aparátem, který má alespoň DX snímač čili senzor „dospělé“ velikosti. Co je hloubka ostrosti, nejspíš každý fotograf ví, stejně jako zná zákonitosti její velikosti či „malosti“. Nedávno jsem ale zjistil, že někteří fotografové žijí v menším omylu nebo spíše neznalosti. Pod hloubkou ostrosti si představují pouze více či méně rozmazané pozadí, aby – když pak zjistí, že se ostrost snižuje také opačným směrem od zaostřeného objektu k fotografovi – byli překvapení. Naštěstí příjemně :-)

Obousměrná cesta

Omlouvám se všem – a věřím, že je vás většina –, kteří víte. Snad jsem to s úvodem moc nepřehnal, ale nějak jsem začít musel :-) Ano, hloubka ostrosti nebo možná lépe řečeno, postupně se zvětšující neostrost neubíhá pouze za zaostřeným objektem, ale také před ním. Že si toho pár fotografů nevšimlo, je snad dané běžnou skladbou záběrů, kdy se obvykle zaostřuje na nejbližší objekt. I když… třeba takové průhledy skrz něco, jsou oblíbeným kompozičním prvkem, a zrovna v tomto případě je ono rozmazání před rovinou zaostření většinou vidět názorně. Ale zanechme spekulací a pojďme k věci.

Ve fotografických knihách, časopisech, na webech a jinde se obvykle píše, že neostrost za bodem zaostření je větší než před ním. Někdy se uvádí přibližný poměr 2:3 za, 1:3 před místem zaostření. Je to pravda? Není. Tedy ne vždy. Mohou nastat situace, kdy je rozostření za objektem i před ním v bližším (ale i rozdílnějším) poměru vůči sobě nebo dokonce ve stejné hloubce. A právě o tom má být tento článek.

Vzdálenost, ohnisko a clona

Abych ze sebe zbytečně nedělal Šalomouna, přiznávám, že jsem na to přišel náhodou. Z nostalgie jsem oprášil Flexaret po tátovi a potřeboval jsem zjistit hloubku ostrosti. U dvouoké zrcadlovky to v hledáčku jaksi vidět není (ve Flexaretu toho ostatně na matnici vůbec moc co vidět není :-)), takže jsem sáhl po kalkulačce hloubky ostrosti – abych k vlastnímu překvapení zjistil, že při malém zaclonění a zaostření na krátkou vzdálenost, je hloubka ostrosti téměř stejná v obou směrech. Ne, není to specifická vlastnost středoformátu. Je to obecně věc předmětové vzdálenosti, ohniska objektivu a pracovní clony. Co jiného by taky v případě hloubky ostrosti mělo být ve hře, že ano?

Ale zkraťme to – jak už ve fyzice bývá zvykem, platí i v tomto případě jistá zákonitost. Ta říká:

Čím je kratší předmětová vzdálenost, delší ohnisko objektivu a menší pracovní clona (menší číslo F, větší otvor), tím je rozdíl mezi hloubkou rozostření za zaostřeným bodem a před ním menší. 

Pojďme si celou věc ukázat na příkladech. Nejprve budeme pracovat s první proměnnou – předmětovou vzdáleností. Modelovou sestavou bude FX tělo s 50mm objektivem o světelnosti f/1,8. Pracujeme s plně odcloněným objektivem a začínáme na nejkratší zaostřitelné vzdálenosti 0,4 m, končíme na 10 metrech.

Jak sami vidíte, teprve až při předmětové vzdálenosti 10 metrů, se naplňuje obligátní poučka o dvou třetinách hloubky ostrosti za, a jedné třetině před bodem zaostření.

Pojďme na druhou proměnnou – ohnisko objektivu. Opět jde o „plnou díru“ při světelnosti f/1,8; předmětovou vzdálenost jsem zvolil 150 cm. Ilustrace ukazují pravidlo – čím je delší ohnisko objektivu, tím je rozdíl mezi hloubkou rozostření za zaostřeným bodem a před ním menší. (Byť tedy samotný rozsah hloubky ostrosti je menší.)

Jak už jsem napsal výše, rozdíl někdy může být i nulový – čili hloubka ostrosti je stejná jak před, tak i za zaostřeným objektem. To také ukazují předchozí ilustrace. Už u 85mm objektivu je tomu tak.

Clonová priorita nadruhou

Chybí nám ještě třetí, nejdůležitější parametr – pracovní clona. Proč nejdůležitější? Protože ohnisko objektivu jako fotografové nevolíme kvůli poměru hloubky ostrosti před a za objektem, ale kvůli perspektivě nebo šíři záběru. Stejně tak kvůli hloubce ostrosti nepracujeme s předmětovou vzdáleností – ta vyplyne sama vzhledem k použitému ohnisku a zamýšlené kompozici snímané scény. Takže jediným parametrem, který lze ovlivňovat, je právě pracovní clona. To ostatně platí pro hloubku ostrosti jako takovou, čili nejen pro poměr „předku a zadku“, ale také pro celkový rozsah hloubky ostrosti. 

Všichni víme, že větší clona = větší hloubka ostrosti. Jak ale ovlivňuje zaclonění objektivu rozložení hloubky pole před a za zaostřeným bodem? Pojďme si to opět ukázat na ilustracích. Vezmu opět 50mm objektiv, tentokrát se světelností f/1,4, nejprve zaostřený na krátkou vzdálenost 150 cm. Protože rozdíly jsou poměrně malé, budu „skákat“ ob dvě clony.

Nyní naši padesátku zaostřím na střední předmětovou vzdálenost 5 metrů. Porovnejte, jak se výsledky liší s předchozími ukázkami. Zde už ale budu volit clony pěkně jednu po druhé.

V tomto případě je dobře vidět, že u střední předmětové vzdálenosti už od clony F5,6 opět neplatí poměr 1:3 | 2:3, naopak hloubka ostrosti za zaostřeným objektem se výrazně prodlužuje.

O fous blíž

Teorii bychom měli za sebou, nyní je třeba napsat, k čemu je nám to dobré v praxi. V úvodu jsem psal o běžné skladbě záběrů, kdy se obvykle zaostřuje na nejbližší objekt. Každý objektiv má nějakou nejkratší ostřicí vzdálenost. Ale někdy bychom se potřebovali dostat blíž. Často jen o příslovečný fous. K tomu nám právě může pomoci poznání faktu, že – zjednoduším-li to – při ostření nablízko je hloubka ostrosti mnohdy stejně velká jak za objektem, tak i před ním. Tedy, že se o onen fous můžu posunout blíž, přestože indikátor autofokusu nebo elektronický dálkoměr při manuálním ostření svítí červeně. 

A pak je tu takzvaná hyperfokální vzdálenost. Ale tu si nechám zase až na později, pro samostatný článek. No a konečně i kdyby nic jiného, tak by dnešní téma mělo být alespoň zajímavým poznáním, vhledem do detailů hloubky ostrosti fotografické optiky.