Etapák… Nejtěžší koloběžkový závod této planety, který se před týdnem jel v bohem zapomenutém kraji západních Čech na trasách rozprostřených mezi Teplou, Konstantinovými Lázněmi a Městem Touškov. Česká a světová závodní špička najela na silnicích 2. a 3. třídy (někdy spíše čtvrté a páté) za pět dní 266 kilometrů, během kterých závodníci nastoupali 4 350 výškových metrů – čili kopce, kopce a zase kopce. Fotil jsem jak první, tak i druhý Etapák, takže ani třetí jsem si nemohl nechat ujít. Jenže v úterý v podvečer, den před startem první etapy, jsem si nešťastnou náhodou zlomil záprstní kost malíčku pravé ruky…
„Jo tak pán si jede fotit závody…“
To, že jde o tříštivou frakturu metacarpu, jsem však v úterý ještě nevěděl. Sbaleno jsem měl, takže jsem ruku zaledoval a šel spát. Ranní pohled na opuchlou končetinu nebyl zrovna povzbudivý, nicméně podle plánu jsem sedl na autobus do Českých Budějovic, kde jsem měl – jaká náhoda – sraz s lékařem Etapáku. „Martine, budeme muset trochu změnit plán“, říkám doktorovi na uvítanou. „Nejspíš mám zlomenou ruku, jeď prosím nejprve do nemocnice.“ Doktor s ledovým klidem otočil auto původně neplánovaným směrem a po chvíli už jsem seděl v čekárně rentgenologického oddělení českobudějovické nemocnice. A pak to bylo rychlé – poslyšte rozhovor s ošetřujícím lékařem:
Ošetřující lékař:
„Je to tříštivá zlomenina metacarpu, takže teď to trochu srovnáme, natáhneme a pak půjdete na operaci. Dáme vám tam dráty…“
Petr Lindner:
„Počkejte, počkejte! Já jsem za prvé z Brna, a za druhé dnes odjíždím do neděle do západních Čech fotit závody, to nepůjde.“
Ošetřující lékař:
„Aha! Tak pán je z Brna a jede si fotit do západních Čech závody…“ Ironie v hlasu lékaře byla nepřeslechnutelná, nicméně tušil jsem, že mám vyhráno.
„No tak my vám uděláme reposici, dostanete sádru a zbytek si musíte vyřešit v Brně.“
Reponování, byť s lokálním umrtvením, nebylo nic příjemného, nicméně netrvalo dlouho a pravá ruka byla znehybněna v sádře. Jak ustupovalo teplo od tuhnoucího gypsu, hlavou se mi honily myšlenky: „Budu s tím moct fotit, nebo to mám rovnou zbaběle otočit zpátky do Brna?“
Zkusíme to… V čekárně na úrazovce jsem, před poněkud nechápajícími pohledy spolutrpících z fotobatohu vytáhl Nikon D3, nasadil na něj AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VRII, pozvedl sestavu a namířil kamsi do rohu. To půjde! Celou váhu drží zdravá levá ruka, pravá jen koriguje směr a náklon, mačká spoušť a občas pohne nějakým tím ovladačem. Foťák putoval zpátky do batohu a už se jelo směr západní Čechy. Přece nezklamu kamarády!
Pofoukám ti na bolístku…
Nebudu svůj příběh dál protahovat. Moji andělé strážní nade mnou pracovali na dvě směny – ruka nebolela, známou růžovou pilulku na bolest jsem si vzal jen asi dvakrát. Pravda, kompozice nejsou ideální. Téměř tříkilogramová sestava Nikonu D3 + 70–200 mm F2,8 o sobě nutně musela dát s mým handicapem citelně vědět. Držení fotoaparátu bylo ztížené, ovšem jak známo, co nedokáže fotograf, spraví ořez. Etapák jsem si užil úplně stejně, jako předchozí dva „zdravé“ ročníky, takže jen doufám, že kamarády pořadatele nezklamu svými fotografiemi.
Čím se fotilo na Etapáku
Jsme na blogu Nikonu, pojďme se proto ještě krátce podívat, jakou techniku jsem s sebou do západních Čech vezl a jaké bylo pracovní workflow.
1. Nikon D3
2. Nikon D600
3. AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VRII
4. AF Nikkor 50 mm F1,8D
5. AF Nikkor 24 mm F2,8D
6. AF-S Nikkor 35 mm F1,8G
7. Blesk Nikon Speedlight SB-800
8. Karbonový stativ Velbon Sherpa Pro CF532EL + kulová hlava Velbon QHD-61Q
9. MacBook Air 11″
10. Externí disk WD My Passport Ultra 1TB
11. Čtečka SD karet
K tomu nezbytné nabíječky, kabeláž a 3× 32GB CF karty, plus 3× 16GB SDHC karty, vše SanDisk Extreme.
Spíše, než napsat, co jsem na Etapáku z téhle sbírky využil, by bylo lepší uvést, jakou techniku jsem mohl nechat doma. Stařičkou čtyřiadvacítku a padesátku úplně klidně, stejně jako blesk, který jsem potřeboval jen jednou. Ze stativu jsem pouze natočil pár spíše nepublikovatelných videí z jednoho nočního zpívání u kytar.
Nejvíce v permanenci tedy byla samozřejmě „Dé trojka“ se skvělým zoomem AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VRII. Na Nikonu D600, který jsem bral jako záložní fotoaparát, jsem měl permanentně nasazenou pětatřicítku, s níž jsem pořizoval zejména záběry před startem, po dojezdu a pak fotografie v kempech.
Každý den večer jsem snímky stáhl do MacBooku, ale vzhledem k dostatečné kapacitě karet, jsem fotografie z karet nemazal a ponechával je i na nich. Pomocí macovské technologie Time Machine jsem poté zálohoval rovnou celý obsah Airu na 1TB externí disk WD My Passport Ultra – přírůstkové zálohování bylo přes port USB 3.0 velmi příjemně rychlé. (Za zapůjčení disku děkuji agentuře The Press Release&Magazine Factory.) Data jsem měl tedy na třech místech – klid duše byl zajištěn a mohlo se jít na pivo se závodníky…
Paradoxně nejhorší na celém workflow nebyla moje ruka v sádře, ale naprosto tragické pokrytí signálem mobilního internetu v tomto krásném, ale poněkud zastrčeném kraji. Nahrávání pouhých čtyř upoutávkových snímků (zmenšených podotýkám) denně na Facebook, se stalo záležitostí půl- až hodinových seancí. Vy se ale nyní můžete podívat na malý výběr fotografií upravených v klidu domova a já ještě jen dodávám, že focení s pravou rukou v sádře, je hračka. Psaní na klávesnici a ovládání myši levou rukou, to je teprve peklo :-)
Pro tento článek jsem úmyslně nevybral klasické „závodní“ fotografie, ale spíše snímky s kontextem s krajinou západočeského kraje, která je počátkem května skutečně nádherná.
Fotogalerie Etapák 2016
2 komentáře
Petre, skoro sa vylieč. V tej krajine je to fajn a páči sa mi aj streeťacka 16-ka – s pánom s kosačkou. :)
To se po reposici neudrží na místě, bez zajištění drátem to skoro nejde anebo to stejně sklouzne. Bude tam trochu viditelná deformita (boule),ale funkčně to bude dobré. Rozhodl bych se naprosto stejně a jel bych fotit.