Podvodní fotografie není o tom, jaký máte foťák, kolik máte objektivů nebo jak rychle zvládnete zmáčknout spoušť. Pro George Karbuse je to způsob života, vnímání zvířat a přírody a respekt k nim. Cesta, která začala dávno před první fotografií – u surfování, moře a jednoho filmu, který mu jako klukovi změnil vnímání života.
Film, který všechno odstartoval
George pochází z Česka, ale už v dětství věděl, že jeho svět nebude uzavřený mezi čtyřmi stěnami. Zásadní moment přišel ve chvíli, kdy viděl film Bod zlomu s Patrickem Swayzem. Surfování, oceán, volnost pohybu, život na hraně – přesně tohle v něm zanechalo hlubokou stopu.
Tento film ho nasměroval k surfování a k úplně jinému vnímání světa. Vlny, voda a pohyb se staly přirozenou součástí jeho života – a později i základem jeho fotografického rukopisu.
Cesta z Čech až na konec Evropy
Georgeova životní cesta vedla daleko od místa, kde se narodil. Z Česka se postupně dostal na Mallorcu, kde potkal svou partnerku Káťu. Společně pak pokračovali na Kanárské ostrovy, ale právě tam si George nikdy nepřipadal jako doma.
Rozhodnutí padlo jasné – zkusit štěstí jinde. Našetřili si na své první auto a vydali se jím do Irska. Začátky ale nebyly jednoduché. Do země přijeli v září, bydleli v kempu, který se už chystal zavírat, a velmi rychle utratili téměř všechny peníze, které měli.
Bylo to období nejistoty, improvizace a hledání cesty. Přesto to nevzdali. Nakonec si oba našli práci a Irsko se stalo jejich domovem. George tam dnes žije už 21 let.
Od krajinek k první komerční práci
V Irsku George zpočátku fotil hlavně krajinu. Drsnou, proměnlivou, neustále se měnící. Právě irská příroda ho naučila pracovat se světlem, počasím a trpělivostí.
Postupně se dostal i ke komerční fotografii. V Irsku žije silná americká komunita a mnoho Američanů si zdobí své domy fotografiemi irské přírody. Georgeovy snímky tak našly cestu nejen do galerií, ale i do soukromých interiérů – a právě tady se začala formovat jeho profesionální dráha.
Malinká – delfín, který ho naučil všechno
Zlomovým bodem v jeho fotografické cestě byla delfínice Malinká, osamocený delfín žijící poblíž irských břehů, se kterým se George se svojí partnerkou začal potápět. Malinká dodnes žije a je stále součástí jeho příběhu. Právě ona ho přivedla k podvodní fotografii a ovlivnila ho víc, než jakýkoliv kurz nebo kniha.
Malinká ho posunula v podvodním focení tak daleko, že z jejích „lekcí“ čerpá dodnes. Naučila ho, jak ke zvířatům přistupovat, jak s nimi být ve stejném prostoru bez nátlaku a stresu. Naučila ho číst jejich pohyby, rozpoznat, kdy je zvíře klidné, kdy si chce hrát a kdy je naopak lepší držet odstup.
Díky Malinké pochopil, že podvodní fotografie není o lovení snímků, ale o vztahu a o důvěře, která se buduje postupně.
Film Malinká od Petra Jana Juračky
Pod vodou jako v ateliéru
Jedním z témat, ke kterým se George často vrací, je světlo. Podle něj si lidé často neuvědomují, jak dokonale může příroda fungovat sama o sobě.
Na některých místech pod hladinou je bílé písčité dno, které světlo odráží podobně jako reflektor ve fotoateliéru. Vzniká tak přirozené, měkké nasvícení, díky kterému fotografie vypadají téměř nereálně.
Často se setkává s reakcemi, že lidé nevěří, že snímky nejsou dosvícené nebo výrazně upravené. Ale právě tohle světlo tam jednoduše je – stačí ho umět číst a využít.
Nejtěžší část? Pohyb ve vodě
Podle George Karbuse není nejtěžší částí podvodní fotografie práce s technikou. Je to pohyb ve vodě.
„Lidi se pod vodou neumí hýbat,“ říká otevřeně. Fotograf, který nemá kontrolu nad vlastním tělem, je hlučný, neklidný a pro zvíře okamžitě čitelný jako cizí prvek. Takový pohyb zvířata stresuje a žádná fotografie pak nemůže fungovat.
Teprve když se člověk naučí ve vodě pohybovat přirozeně, může přijít další krok – porozumění chování zvířete. Naučit se číst jeho reakce, rozpoznat, kdy je klidné, kdy zvědavé a kdy už je potřeba ustoupit. Až poslední krok je samotné focení.
Foťák versus zážitek
George otevřeně mluví i o rozporu mezi zážitkem a fotografováním. Bez foťáku je člověk ve vodě rychlejší, má přímější kontakt se zvířetem a nic mezi nimi nestojí. Foťák je určitý článek navíc, který kontakt omezuje.
Zároveň si ale uvědomuje svou roli. Je dokumentarista. Ten, kdo světu ukazuje, co je možné. A tak vědomě obětuje část vlastního zážitku ve prospěch snímků. Protože kdyby byl bez foťáku a stalo se něco výjimečného, vyčítal by si, že ten okamžik nezachytil.
Surfující zvířata – to ho fascinuje nejvíc
Ačkoliv George obdivuje krásu všech mořských zvířat, nejvíc ho přitahuje jejich pohyb. A to konkrétně zvířata, která surfují – ano, čtete správně 😊. Delfíni ve vlnách, nebo třeba i želvy, které nedávno fotil v Indonésii.
Když je člověk pod vlnou a nad ním zvířata surfují, je to podle George nejsilnější moment. V tu chvíli ví, že mají čas si hrát – a právě to je pro něj důkazem jejich inteligence. Zvíře, které si umí najít čas na hru, je podle něj fascinující.
Surfování je pro George celoživotní vášeň, která se přirozeně propojila se zvířaty. Když poprvé viděl zvíře, které si jízdu na vlně vyloženě užívá, bylo rozhodnuto. Přesně tohle chce zachycovat.
Fotografie surfujících zvířat patří k jeho nejcennějším snímkům. Podvodně zachytit surfujícího zvíře je extrémně obtížné – ale právě v těchto chvílích se propojuje všechno, co George miluje: oceán, pohyb, světlo i zvířata.
George Karbus
