František Ortmann v rozhovoru pro Nikonblog: „Vytvářím galerii lidí, kteří si zapisují pod kůži svoje životy…“

K fotografickému „zápisu“ si šel po 17. listopadu 1989 na tribunu na Letné, aby se tam s fotoaparátem tísnil vedle Václava Havla a dalších velkých osobností té doby. A pak už to šlo ráz na ráz – fotoreportérská škola v nově vzniknuvším časopisu Reflex, volná noha, první ateliér, zakázky, lidi, celebrity – velká jízda. Od jisté doby ale na invalidním vozíku. Naštěstí jen dočasně, po úrazu. Snad i díky tomu však vzniká projekt Tattoo Names. František Ortmann k tomu říká: „Nesnáším ty kecy, že každý potetovaný rovná se kriminálník. Nemůžete člověka soudit podle vzhledu.“

František Ortmann – rozhovor pro Nikonblog.cz
© František Ortmann
Rozhovor s Františkem Ortmannem
O vás se ví, že jste měl poměrně netypický začátek fotografické kariéry, a také dobře zapamatovatelné datum „startu“.

Stalo se to, když jsem koncem roku 1989 fotografoval události kolem 17. listopadu a následující dění na Letné. Záhadným způsobem jsem se dostal nahoru na tribunu. Na nějakou tramvajenku jsem tam vylezl vedle Václava Havla a vyfotil jsem ty velké demonstrace, které v tu dobu probíhaly. Měl jsem kliku, že tenkrát fungoval Svaz českých fotografů, jehož jsem byl členem. Svaz měl malou galerii u Staroměstského náměstí, tam jsem přinesl fotky z událostí v ulicích, následně také kolekci z Letné.

Jednou jsem se tam potkal s Peterem Turnleyem, což je ikona světové reportážní fotografie, a ten když viděl, jak si motám filmy, metráž cpu z kapes, vyndávám špulky, tak mi tenkrát věnoval balík Kodaku T-max. Řekl: „Tady máš, nic nemotej, foť!“ Pak za mnou poslal holku z belgických novin a ona ode mě celou tu kolekci koupila. Zaplatila mi takové peníze, že jsem si díky tomu koupil první Nikon.

To ale nebylo tak jednoduché jako dnes – přijít do obchodu a koupit…

To nebylo. Spoustu techniky šlo koupit u Pazdery, nebo možná něco u Škody, ale byly to bazarové ojeté věci. Většinou to bylo tak olítané, že se toho člověk hrozně bál. Sem tam se občas objevil nějaký Canon, ale většinou z druhé ruky, model A1. O Nikon neměl člověk šanci zavadit. Pak jsem měl kliku, že začal vycházet časopis Reflex, a já jsem tam už asi v 7. čísle nastoupil jako fotoreportér. A hned první služební cesta vedla do USA. Odletěl jsem do New Yorku a tam jsem si koupil první Nikon FM2. Moje kariéra začala „efemdvojkama“, to byly první stroje od Nikonu, se kterými jsem začal pracovat. A mám je doteď.

Čím fotíte teď?

Dlouho jsem pracoval s Nikonem D3, nyní už mám D4, ale hrozně jsem si oblíbil Nikon D800. Není takové závaží, navíc jsem trošku propadl natáčení videa, pár věcí jsem natočil. I komerční věci jsem tím dělal, výstupy jsou prostě skvělé.

Je pro vás 36 Mpx moc, málo nebo tak akorát?

Já to většinou nevyužiju, nejdu do plných hodnot. Ano, jsou zakázky, kdy se to hodí, je to potřeba… Ale problém je s těmi obrovskými daty. Já mám dnes 10TB harddisk s funkcí automatické zálohy, protože občas jsem o data přišel. Třeba první fotky z digitálu už nikdo nepřečte z žádných médií, které mám. Buďto už je nedohledáte, nebo jsou poškozené, přitom do toho člověk nesahá, je to standardně archivované.

Vedle toho když vyndám třicet let staré negativy, vypadají, jako bych je udělal včera. Tohle vidím jako velké úskalí digitální fotky. Dat jsou gigabajty měsíčně, a pak je problém, kam to ukládat. Dochází k poškození – prostě to zmizí, jako když dáte do lednice uherák.

Čím fotí František Ortmann

Nikon D4 a Nikon D800 Těla:
Nikon D4
Nikon D800

Objektivy:
AF-S Nikkor 14–24 mm F2,8G ED
AF-S Nikkor 24–70 mm F2,8G
AF-S Nikkor 70–200 mm F2,8G ED VR

Vraťme se ještě k vašim začátkům – vy nejste „studovaný fotograf“?

Ne, já jsem studoval elektrotechnickou průmyslovku, pak jsem šel k profesoru Šmokovi na pár přednášek na FAMU, nakonec jsem odjel za Vladimírem Birgusem a Alešem Kunešem na Bečvu (ITF při Slezské univerzitě v Opavě. Pozn. redakce), ale semlela mě doba. První studio jsem stavěl už v roce 1993. To mi ještě nebylo ani třicet. Když jsem začal pracovat v Reflexu, tak mi bylo 24–25 let, úplné dítě. Ale bylo to super, skvělá doba. Absolutně nechápu, jak jsem to všechno absolvoval. Jak to přicházelo a všechno bylo nové, tak člověk v tom věku dával věci, u nichž by dnes měl zábrany. Ale tenkrát jsem šel do všeho, mnohokrát jsem dostal nakládačku – ta doba byla divoká.

Do jaké míry je pro vás focení sociální záležitost?

Záleží jaké. Jsou disciplíny, které jsou ultrasociální – já jsem na šest nebo víc sezon propadl divadlu a fotil jsem operu. Pak samozřejmě portrétování lidí… Nestačí, že jste fotograf a umíte zmáčknout spoušť, s tím byste nikam nedošel. S každým člověkem se musíte naladit na nějakou vlnu. Já rozhodně nepracuji stylem „Dobrý den, teď vás cvaknu, cvak a za pět minut jsem na ulici.“

Znám lidi, kteří výborně fotí, ale jsou to introverti. Fotí krajinu a makro, ale nejsou schopni vyfotit člověka.

To je jasné, je to strašně těžká disciplína. A navíc strašně psychicky vyčerpávající. Proto mám občas období, kdy od toho musím utéct. Portrétů jsem vytvořil stovky, stovky a stovky… Pořád kolem sebe máte lidi, neustále probíhá komunikace ve studiu, kde pracujete 4–5 hodin. Skončíte a jste úplně dead.

Mě třeba ale setkání se zajímavými lidmi obvykle obohacuje…

Ne každý člověk, ne každá situace vás obohatí. Já jsem se třeba pohyboval hodně okolo šoubyznysu, ostatně i divadlo je specifické – jenom nějakým způsobem posíláte dál něčí myšlenky. Spousta lidí si to neuvědomuje. To, že někdo někde něco říká, ještě neznamená, že to jsou jeho slova. Ať se podívají, kdo to divadlo napsal – mnohdy lidi odejdou z divadla a vypustí to, smažou.

Je to složité. Například při mé fotoreportérská práci, která tomu předcházela, to bylo o komunikaci absolutně. Nechcete-li být někde zalezlý s „tříkilem“ za rohem – a my jsme všichni vyrostli na Koudelkovi s 24mm, maximálně 28mm sklem na krku – tak jste u všeho musel být na metr, jinak fotka byla o ničem. A to byl zvlášť ve vyhrocených dobách po roce 1989 takový adrenalin, kdy člověk minimálně jednou týdně narazil na někoho, komu se nelíbilo, že ho fotíte. Takže jsem jednou skončil s otřesem mozku, zlomenými žebry… Zvlášť éra doktora Sládka se na mně hodně podepsala. Někdo mě zkopal v metru, pak mě zmlátili přímo na Václaváku. Byli to náckové a dohlíželo na to pět policajtů.

František Ortmann – rozhovor pro Nikonblog.cz
© František Ortmann
A po všech těchto zkušenostech jste si vymyslel projekt Tattoo Names. Já vím, že tomu tak není, ale možná devadesát procent lidí by řeklo, že je to „dost divný“…

Zrodu Tattoo Names předcházely důležité životní zkušenosti. Byl jsem zavřený v divadle, něco jsem dělal volně, vedle toho pak ryze komerční věci, hodně dělám pro firmy, které se věnují distribuci prémiového alkoholu, PR kampaně, pohybuji se kolem gastronomie, focení jídla. Tohle všechno bylo rozjeté a pak se mi stal úraz. Přetrhal jsem si při sportu Achillovku, skončil jsem na čas o berlích a vozíku. To se vám najednou zhroutí svět. Nemůžete nic dělat, ani se sám nenajíte. Kdo nezažil, neví. Blbá léčba, blbě se to hojilo, znovu to prasklo, všechno blbě.

Staral se o mě můj kamarád Lukáš Černý. Zažíval jsem s ním různé příhody s policajty, perlustrace, buzerace… Lukáš je celý potetovaný, nicméně má firmu, která prosperuje. Někde zaparkuje velké drahé auto, přijedou policajti: „Tak si líznete – pili jste, drogy?“ Vždycky šli po něm, mě si nevšímali. Já jsem v té době přemýšlel, že se vrátím do studia – když jsem na tom vozíčku. Pozval jsem proto Lukáše a druhého kamaráda Jirku Vokyho Vokálka – tatéra. Začal jsem do světa tetování víc pronikat, koupil jsem si knížky, historii tetování, pokérovaní lidé mě začali zajímat.

Řekl jste „pokérovaní lidé“. Ne tetování. Lidé…

Ano, tak to vzniklo – galerie lidí, kteří si zapisují pod kůži svoje životy. U každého je to nějaký životní příběh. Tattoo Names není o tom, že by to byli lidé, kteří tetování používají jako dekoraci. Samozřejmě takové lidi znám, ale nestýkám se s nimi.

Celé to začalo na konci roku 2011. Je to otevřený, neukončený či neukončitelný cyklus. Ti lidé se mnou neustále komunikují, chodí mi množství fotek do mailu, tipů. Pořád se nabalují noví. Dnes mám v galerii Tattoo Names 160 lidí, teď budu fotit dalších asi 15 lidí. Vždy je to událost. U fotografování nejsem sám, je u toho Voky, který maluje storyboardy, Honza Rádl, který vše zpracovává pro web a facebookové stránky projektu, a Honza Prell, který se stará o postprodukci mých fotografií.

Co představují ty storyboardy u každé fotografie na výstavě?

Když lidi portrétuju, tak si s nimi hodně povídám. Většinou mám hodinu až hodinu a půl na portrét. U toho portrétování sedí Jirka Voky Vokálek, a to, co oni vyprávějí – to, co na fotce hned nevidíte, nakreslí v tom storyboardu. To zázemí, background toho člověka. Z fotografie nepoznáte, že Lukáš Černý žije na Bali… Je to součást projektu, jde to ruku v ruce s mou fotografií.

Jaký je zájem návštěvníků o výstavy fotografií „pokérovaných lidí“?

Poslední výstava v Ústí nad Labem byla pro mě fenomenální. Město bylo oblepené billboardy. Představte si ten totalitní barák, krajský úřad, a vedle toho visí potetovaný Lukáš, vedle potetovaná Markéta – ve velikosti 6 × 9 metrů. Z toho baráku vycházejí ti chlápci v kravatách a teď vidí ty skérované lidi. Muzeum mi napsalo, že na vernisáž obvykle přijde třicet lidí, přišly jich tam dvě stovky a museli to pomalu zavřít, protože zbytek by se dovnitř prostě nevešel. Výstava se protáhla o měsíc. Když jsem tam asi za čtrnáct dní po vernisáži přijel se ženou na návštěvu, šatnářka mi říká: „Prosím vás, běžte i na jiné výstavy, tady všichni chodí jenom na to tetování.“ To člověka zahřeje. Přijdete do restaurace a servírka řekne: „Já jsem o vás četla a je to skvělý, já mám taky tetování. Podepsal byste mi noviny?“

František Ortmann – rozhovor pro Nikonblog.cz
© František Ortmann
Pojďme ještě k samotnému projektu Tattoo Names – proč je část černobílá a část barevně?

Na začátku jsem všechno dělal černobíle. Nebyl důvod dělat to barevně. Všechno byla klasika, oldschool, generace lidí, kteří měli tetování udělané tradičními technikami a také bambusem či „kladívky“, mám tam také pár fotografií, kde jsou lidé z Nového Zélandu či Velikonočního ostrova Rapa Nui. Zde se žádné barvy neobjevují. Pak mi ale stále častěji chodili do studia lidé – myslím, že první byl Dominik Nekolný – s neskutečně barevným tetováním. Hned jsem si řekl, že když to udělám černobíle, úplně to zabiju, to musím udělat v barvě.

Dnes se barvy rozjely tak, že setkat se s člověkem, který má tetování do tří, čtyř, pět let nazpět, a nebyla by tam barva, tak to je unikát. Barvy se objevují ve všem, to jsou plátna. Dnes se začalo také tetovat bez linek – nepoužívají se linky, kontury, už to jsou jenom barvy. Pastelové barvy, hodně se začalo míchat s bílou… Mám lidi, kteří mají na sobě barokní obrazy – samozřejmě s nějakým novodobým poselstvím. Je to jenom v barvách.

A proč jsou všichni foceni jenom od pasu nahoru?

Proto se projekt jmenuje Tattoo Names, protože představuju ty osobnosti. Představuju lidi společnosti, kteří se můžou komukoliv hrdě podívat do očí. Nesnáším ty kecy, že každý potetovaný rovná se kriminálník. Nemůžete člověka soudit podle vzhledu. Nemůžete přeci říct o někom kdo přijde s batohem: „Seděl jsem tady s nějakým horolezcem, vole. Proč nechodí na schůzky s taškou?“ Pokud člověka nepoznáte, nestrávíte s ním nějaký čas, tak jej nemůžete soudit a posuzovat podle toho, že má na sobě obrázky.

Přijdete do galerie, podíváte se mu do očí a čtete si: Dominik Nekolný je rider, jeho život je jeho kolečko, vystudoval toto a ono, vystupuje proti drogám, proti chlastu, kouření, jezdí po školách, kde dětem otvírá oči, jak to chodí v životě. Vedle toho je týpek s dvěma vysokými školami, ale živí se jako zlatokop.

František Ortmann – rozhovor pro Nikonblog.cz
© František Ortmann
Předpokládám ale, že ne všichni potetovaní jsou takto výjimeční či zajímaví.

Lidí, které jsem fotil, vidíte zhruba půlku – zbytek leží v archivu. Se všemi lidmi samozřejmě komunikuju dřív, než je pozvu do studia. Máme obsáhlou korespondenci, člověk se mi „odprezentuje“. Pak se ale stane, že do studia přijde někdo úplně jiný. Ono to na tom papíru občas vyzní jinak. Často je to u žen – ty mají tendenci psát obrovské příběhy o kérkách, a pak tam přijde „delfín“ nebo „motýlek“. Holka zjistila, že to má kámoška, tak si to musela nechat udělat taky. Jsou to jen povrchní samolepky na těle. Pěkné, ale končí v archivu.

A to vám pak tihle lidi nevolají s dotazem „Proč jste mě ještě nevystavil?“

Samozřejmě že jo. Tito „delfíni“ to dělají. Ti jiní ne, ti si žijí svým životem.

Je projekt Tattoo Names nákladný pro fotografa?

S každým portrétovaným mám smlouvu. Kdyby někdo chtěl uvést cizí jméno, tak za mnou ani do toho projektu nepůjde. Jdou za mnou otevřeně, vědí, že to nedělám z nějakých postranních úmyslů. Tohle je ryze umělecký projekt. Náklady na to jsou obrovské, o čase ani nemluvím. Vytvořit projekt, starat se o aktualizace, výstavy a chod webu či facebookových stránek – to vše mohu dělat jen díky lidem, kteří mě podporují od začátku projektu Tattoo Names. Hlavně lidem od značky Jägermeister, ale ryze profesně například také profilabu Centrum FotoŠkoda, který připravuje všechny zvětšeniny na výstavy. Ti do toho se mnou šli poté, co jsem jim ukázal v roce 2011 první portréty.

Přestože říkáte, že jde o neukončitelný cyklus, nějaká alespoň „vrcholová prémie“ by se však objevit mohla, ne? Nebo je tím vrcholem výstava?

Není víc pro fotografa, než když se jeho dílo objeví vydané knižně. Neznám nic lepšího. Takový cíl mám na letošní rok. Na konci roku 2015 by se kniha Tattoo Names mohla zrodit.

Děkuji za rozhovor!
František Ortmann – rozhovor pro Nikonblog.cz
© František Ortmann

 
 

František Ortmann
František Ortmann
František Ortmann | Foto: Jiří Voky Vokálek
Držitel několika ocenění Czech Press Photo, poslední získal v roce 2010 – 1. místo Zlaté oko v kategorii Lidé, o nichž se mluví. Samostatná retrospektivní výstava portrétů ve Sbírce moderního umění Národní galerie. Řadí se k nejmladším samostatně vystavujícím fotografům v NG.

Nafotil více než 400 titulních stran v mnoha magazínech, s jeho fotografiemi se setkáte na nosičích umělců české i slovenské scény, například Karla Gotta, Hany Hegerové, Leony Machálkové, skupin Lucie, No name, Wanastowi Vjecy. Vytvořil také fotografie na obal a kampaň k CD skupiny Kabát – Banditi di Praga.

Podstatnou část jeho profesní kariéry představuje divadelní fotografie. Exkluzivně zaznamenal muzikály Monte Cristo a Johanka z Arku, na půdě Státní opery Praha fotografoval inscenace Polský žid, La Traviata, Aida, Don Giovanni, Cirkus Terra, Sloní muž, z baletu Hamlet, Novosvětská a řadu dalších. Fotografoval několik sezón operní scénu Národního divadla v Praze. Již několik let dokumentuje festival Nového cirkusu Letní Letná.

Spolupracuje na různých kampaních firem Rémy Cointreau, Jägermeister, LG, Nike, OMV, JPF, JM, Joshua, Café Bar Wigwam a dalších. Věnuje se rovněž módní fotografii, je podepsán pod několika kampaněmi značky Fischer Collection. Podílel se na vydání knihy receptů Tajemství nejlepších šéfkuchařů, kterou sestavil vyhlášený gurmán Pavel Maurer.

V současnosti fotografuje příběhy tetovaných lidí v projektu Tattoo Names.

www.frantisekortmann.eu
www.tattoo-names.com

Fotografie z projektu Tattoo Names Františka Ortmanna
Making of video z focení veteránů

Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

3 komentáře

  1. Pěkný rozhovor, perfektně provedené fotky, díky pánové. Když František Ortmann mluví o tetovaných lidech a jejich fotografování, líbí se mi ta myšlenka a i začínám mít jiný vztah k těm snímkům. Pořád ale mi k tomu nesedí to fashion svícení a pózy, které jsou většině z fotografovaných asi cizí. Má to nějaký důvod, pane Ortmanne, že je fotíte právě takto?

    Asi nejvíc se mi líbí v této sérii snímek číslo 7 (první ve spodní galerii Tattoo Names), ten pán je velice opravdový a nevypadá, že by něco hrál.

  2. Dobrý večer ,teď jsem si všiml Vašeho komentáře a dotazu pane Trojane.
    Co bych Vám na to odpověděl když nevím co je fashion svícení a pózy ty u mých fotografií nehledejte já nikoho nestylizuji.Vše probíhá zcela neformálně a přátelsky.
    Pokud se Vám to tak na některých portrétech jeví tak to bude tím že tetování je například v podpáždí a pak je potřeba ruku zvednout.
    Ale skutečně nejde o žádné pózy.
    Svítím velmi jednoduše ale velmi účelně aby na fotografií bylo vše dobře vidět a fotografie měli i obrazovou kontinuitu.
    Snad takto odpověď stačí.Až budu fotografie z projektu Tattoo Names opět vystavovat přijďte se podívat naživo to je pak opravdu jiný příběh než tady na monitoru. Pěkný večer a děkuji za zájem o mou práci.František Ortmann PS: Tady aktuální dění :-) https://www.facebook.com/fotograf.ortmann

  3. Děkuji za odpověď a vysvětlení. Celý můj dotaz vyplynul z toho, že jsem si při čtení rozhovoru vytvořil nějakou představu (chybnou samozřejmě:)) a pak jsem doroloval nakonec ke galerii a ty fotografie byly úplně jiné.
    Samozřejmě by se dali fotit tetovaní lidé třeba ve stylu Jacoba Sobola (to byla ta moje představa). Ale vy jste František Ortmann a fotíte je svém stylu, díky za to.
    Na FB už vás sleduji a na výstavu rád zajdu.
    Hezký den, Tomáš

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *