Fotky jako… Předloha. Když industriální snímky Viktora Máchy stojí modelem malířům a výtvarníkům

To, že malířství existovalo dávno před fotografií, ví každý. Všichni také víme, že s vynálezem fotografie, malířství či obecně výtvarné umění nezaniklo. Tyto způsoby zobrazování žijí v poklidu „vedle sebe“, ale někdy se také zajímavým způsobem doplňují nebo inspirují.

Ale k věci. Industriálního fotografa Viktora Máchu, byste minimálně ze stránek Nikonblogu mohli znát. Jeho jediným tématem – a velkou vášní – je těžký průmysl. Fotí hutě, slévárny, vysoké pece, a jiné zdánlivě nefotogenické objekty a lokality. Byli jste na jeho výstavě v Nikon Photo Gallery? Jestli ne, přečtěte si náš rozhovor zde.

No a právě Viktor Mácha na svém Industrial Blogu před nedávnem publikoval článek s názvem Předloha. Nebudu vás napínat – je o velmi zajímavém spojení fotografie, respektive jeho fotografií a výtvarného umění. Děkuji Viktorovi za svolení článek „přetisknout“ i zde na Nikonblogu.


Viktor Mácha – Předloha
Andrea Pompili – U konvertoru, akvarel, 2015 – Scéna z italské ocelárny ThyssenKrupp Terni, 2013
Andrea Pompili – U konvertoru, akvarel, 2015 – Scéna z italské ocelárny ThyssenKrupp Terni, 2013

Všechno to začalo před několika lety. Projížděl jsem zrovna Karvinou nafotit si podvečerní snímek dolu ČSA, když tu mi volá jakési neznámé číslo s francouzskou předvolbou. Šarmantní dáma na druhém konci se představila jako Marion Tivital, která prý objevila mé fotografie a velice ráda by podle nich udělala pár obrazů. Samozřejmě jsem svolil, že někdo nachází inspiraci v mém bídném fotografickém díle mne jen a jen těšilo.

Tenkrát jsem ale netušil, že mluvím s tou Marion Tivital, významnou francouzskou výtvarnicí, která je zastoupena v předních galeriích světa. Svým svérázným stylem, kterým redukuje obří průmyslové stavby do minimalistických geometrických objektů, zvěčnila hned dva české industriály – ikonickou koksovnu hutě Koněv na Kladně a dnes již neexistující větrací jámu č.13 uranového dolu Hamr u Stráže pod Ralskem. Obě dvě malby se prodaly v aukci v řádech tisíců EUR.

Marion Tivital – Site Industriel, olej na plátně, 2012 – Jáma č.13 uranového dolu Hamr, 2009
Marion Tivital – Site Industriel, olej na plátně, 2012 – Jáma č.13 uranového dolu Hamr, 2009
Marion Tivital – Site Industriel 151, olej na plátně, 2011 – Uhelná věž koksovny Vojtěšské huti, 2008
Marion Tivital – Site Industriel 151, olej na plátně, 2011 – Uhelná věž koksovny Vojtěšské huti, 2008

Na opačné straně výtvarného spektra stojí římský malíř Andrea Pompili, který své portfolio realistických akvarelů rozšířil i o několik průmyslových motivů inspirovaných mými předlohami z USA, Itálie a Ruska.

Andrea Pompili – Vysoká pec, akvarel, 2015 – Železárny Verkhnyaya Sinyachikha, 2016
Andrea Pompili – Vysoká pec, akvarel, 2015 – Železárny Verkhnyaya Sinyachikha, 2016

Z Itálie pochází i oceňovaný mladý malíř Claudio Cionini, absolvent fakulty výtvarných umění ve Florencii. Fascinace průmyslem a městskou krajinou ho provází již od dětství – může za to jednak jeho rodné město Grosseto, dříve obklopené rudnými doly a také nedaleký, dnes již post-industriální přístav Piombino. A byly to právě malby z Piombina, které byly k vidění na kolektivní výstavě „Nuovi pittori della realtà“ (Noví malíři reality) v Milánu, nebo na výstavě „RUST! Fabbrica-Città-Memoria“ (Rez! Továrna-Město-Paměť) v Pontedeře. A právě díky její propagaci na instagramu jsem jeho obrazy z Ukrajiny úplnou náhodou objevil. Že vznikly podle mých fotografií netušil. Slevu mi taky nedal, ale zůstali jsme přáteli dodnes.

Claudio Cionini – Průmyslová krajina, olej na plátně, 2017 – Úsvit nad železárnou ukrajinskou Donetskstal, 2012
Claudio Cionini – Průmyslová krajina, olej na plátně, 2017 – Úsvit nad železárnou ukrajinskou Donetskstal, 2012
Claudio Cionini – Ocelárna, olej na plátně, 2017 – Vysoké pece železáren Iljiče v Mariupoli, 2015
Claudio Cionini – Ocelárna, olej na plátně, 2017 – Vysoké pece železáren Iljiče v Mariupoli, 2015

A když už je řeč o Ukrajině, nelze nevzpomenout začínající malířku Svetu Shirkovou z Kijeva, která v Donbase sice nikdy nebyla, ale i tak vdechla život hned několika akrylovým malbám mých oblíbených šachet z okolí Horlivky a Jenakijeva.

Sveta Shirkova – Popel, olej na plátně, 2019 – Šachta Južnaja, Donbas, 2012
Sveta Shirkova – Popel, olej na plátně, 2019 – Šachta Južnaja, Donbas, 2012
Sveta Shirkova – Rez, olej na plátně, 2019 – Důl Rudý říjen, Donbas, 2012
Sveta Shirkova – Rez, olej na plátně, 2019 – Důl Rudý říjen, Donbas, 2012

Nejen z této řady, ale vůbec z celé české výtvarné scény, pak poněkud skromně vystupuje právník Ondřej Caska. Čínské tušové malbě se u nás věnuje jen hrstka lidí a je to jen a pouze Caska, který neokázale spojuje tradiční postupy neopakovatelné malby s ryze městskými a průmyslovými motivy. A snad právě i na jeho tvorbu sedí slavné haiku od slavného básníka Macua Bašó:

Tou cestou nikdo
se neubírá, sám jdu

v podzimní večer.

Jemné tahy štětce tak daly vzniknout například vysokopecnímu závodu na konci rozevláté aleje ve skutečnosti mnohem drsněji vypadajícího Dněprodržeržinsku, nebo poslední momenty slavného „Strakáče“ v Ostravě.

Ondřej Caska, Dněprodzeržinsk na Ukrajině, tuš na papíře, 2017 – A skutečná předloha s železárnou DMKD na pozadí, 2012
Ondřej Caska, Dněprodzeržinsk na Ukrajině, tuš na papíře, 2017 – A skutečná předloha s železárnou DMKD na pozadí, 2012
Ondřej Caska - Strakáč v Ostravě, 2019 – A fotografie aglomerace Vítkovických železáren na začátku stejného roku
Ondřej Caska – Strakáč v Ostravě, 2019 – A fotografie aglomerace Vítkovických železáren na začátku stejného roku

Velice vzácně se také setkávám s tatuážemi. Jako například tato:
Autorem je slovenský tatér Stano Tma.

Stano Tma - tatuáž, 2018 – Lapač prachu vysoké pece v Donětsku, 2012
Stano Tma – tatuáž, 2018 – Lapač prachu vysoké pece v Donětsku, 2012

Ono dostat se do průmyslových závodů, možnost cestovat a vydávat se na místa, na která byste vaše děti nejspíš na dovolenou nevzali, není samozřejmá věc. A jestli ty mé fotky pomůžou pravým umělcům soustředit se v tichosti svého ateliéru na další nová a strhující díla, místo aby jim v potu tváře vysychaly na paletě barvy někde na vrcholku haldy, pak pro není větší útěchy.

Průmysl je krásný. A je také pomíjivý. Právě proto je třeba tenhle kovový záblesk v dlouhých dějinách lidstva zaznamenávat všemi dostupnými prostředky. Já už si ten svůj vybral. A vy?


Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *