Domovina Antonína Kratochvíla v Leica Gallery Prague

Antonína Kratochvíla netřeba představovat. Fotograf, kterého časopis American Photo zařadil mezi sto nejlepších fotografů světa, je nepřehlédnutelný svou postavou, způsobem vyjadřování, ale hlavně životním příběhem, který je neoddělitelně spojen s fotografickou tvorbou. Byť mnohými vnímán jako Američan, za svoji vlast považuje Česko a jakousi životní retrospektivou je mu současná výstava Domovina v Leica Gallery Prague.

V roce 2006 řekl Antonín Kratochvíl v pořadu Marka Ebena Na plovárně pro mě zásadní větu: „Můj styl fotografie je, že já o ní nepřemýšlím – já ji cítím…“ Byť tato slova zazněla v kontextu reportážní fotografie (která ostatně představuje největší část autorova díla), já je vnímám jako naprosto dokonalou charakteristiku Kratochvílovy tvorby. Antonín Kratochvíl není jediný fotograf, který se nebojí pohybového rozostření, křivého horizontu, špatného zaostření nebo třeba „akademicky nepřijatelné“ kompozice a jiných chyb, které učebnice fotografie odmítají. U něj to však na rozdíl od většiny ostatních není samoúčelná manýra – v jeho snímcích „to je“. To, co tam má být a co tam vnímavý divák vidí a cítí. Čímž se kruh uzavírá…

Proč se výstava, kde najdete známé Kratochvílovy fotografie z válečných konfliktů či portréty světových celebrit jmenuje Domovina, si prosím přečtěte v předmluvě kurátora Scotta Thode a také ze slov samotného autora.

Scott Thode:
Říkám-li „Domovina“, nemyslím to doslovně. Zajímá mě kontrast mezi konceptem „domova“ a „domovem“ pojímaným jako konkrétní místo. Antonín je poutník bez domova. New York, kde žil, nebyl jeho rodištěm. Ve svém původním domově dlouho žít nemohl, nebo nechtěl. „Domovinu“ chápu jako Antonínovo pátrání po domově, jako hledání smyslu života vytrženého z kořenů. Jako pokus pochopit, jaké to je, když v důsledku války, ekologické katastrofy, náboženství či politiky ztratíte domov. Jako exulantovu pouť životem se šťastným koncem, představovaným fotografiemi Antonínovy rodiny a jeho návratu do Čech.

Antonín Kratochvíl:
Vlast. Každý člověk má jednu zemi, kde mu nejlépe rozumějí. Pro mě je to Česká republika. Je to k zbláznění, protože moje vlast je mojí součástí a zároveň mě zrcadlí. Vlast je nepřetržitá zkouška. Nepřetržitá sebekritika. Každý den ve svých krajanech potkávám sám sebe. To zvláštní spojení vůní, zvuků a pokrmů. Každá země má jiný pach. Sedím před svým domem na venkově a vdechuji vůni šeříku, jenž byl u nás doma vždycky symbolem jara. Domovina.

Bylo to hledání. Obzvláště v prvních dnech exilu, kdy jediné, co jsem měl, byly vzpomínky. Vracet jsem se mohl teprve poté, co jsem dostal americké občanství. Domovina. Fotografování pro mě bylo léčebnou kúrou. Psychoterapií. Bylo cestou zpět a pokusem postihnout a pochopit sebe sama, svou zemi a místo, odkud přicházím… Svoje pocity jsem mohl ukládat do fotografií. V tom jsem měl štěstí.

Vzpomínám si, jak se mě jeden přítel zeptal, kam jedu. „Jedu domů“, odpověděl jsem. Byl překvapen, protože si myslel, že můj domov je v Americe. To nebylo nic pro mě. Nesnažil jsem se začlenit. Vždycky jsem si byl jistý, že se chci vrátit domů. V letadle nebo v truhle, ale hlavně se vrátit. Řekl jsem ženě, aby mě pohřbila v lese, kam jsem jako chlapec chodil na trampské výpravy.

Někdy jsem tu velmi šťastný, někdy velmi nešťastný. Ale vrátil jsem se a vím už, proč jsem odešel. Chápu, proč jsem musel pryč. Vrátit se domů bylo tak krásné.

Antonín Kratochvíl

Antonín Kratochvíl Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec fotoateliér. Později jeho rodina žila v Praze. V roce 1967 odešel do zahraničí. Vystudoval Akademii Gerrita Rietveltda v Nizozemí. V roce 1972 odjel do Spojených států amerických, kde fotografoval pro prestižní noviny a časopisy.

V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou (také v Československu) i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: 20 let války ve východní Evropě). Za podobiznu Williama Dafoe dostal v roce 1997 první cenu World Press Photo v kategorii portrétů. V roce 2000 se stal zakládajícím členem Agentury Sedm (VII Photo Agency). Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával i genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V roce 2002 získal cenu World Press Photo v kategorii Hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě.

V posledních letech se Antonín Kratochvíl systematicky věnuje mizející přírodě a kulturám. Za jeden ze snímků – fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat – získal cenu World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody, která obdržela v USA titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie.

17. října 2005 získal velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Cena je jakousi obdobou filmového Oscara. Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Kolíně n. L., Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších městech. Jeho fotografie najdete i ve sbírce „Bibliotheque Nationale“ v Paříži nebo v Muzeu moderního umění v San Franciscu.
Od roku 2011 žije s rodinou v České republice.

Zdroj Leica Gallery Prague