To se na proslulé pražské Helichovce vyučíte fotografem, abyste se stali autory módních snímků, reklamních a produktových kompozic, fotografií sportu a dalších. Celostránky s vaším autorstvím v nejrůznějších magazínech vás naplňují, jste spokojeni s pestrostí práce a vůbec si nepřipouštíte, že by to někdy mohlo být jinak. Jednoho dne však zjistíte, že ona mnohotvárnost se z velké části vytratila a z vás se stal převážně respektovaný český fotograf jídla. A stále vás to baví – možná ještě více než dříve. Tak to je epická zkratka profesního života Marka Kučery, fotografa, jehož snímky jídla můžete vidět v prestižních časopisech – ale také například ve skvělém časopisu o jídle Apetit – či ve třech kuchařkách Zdeňka Pohlreicha. S kým jiným si tedy povídat o focení jídla nežli s tímto energickým profesionálem? A proč se mu nejprve nepodívat „pod ruce“ při focení v kulinářském ateliéru OlaKala Michala Nikodema.
Rozhovor s Markem Kučerou
Vy původně pocházíte z reklamní branže a velmi dobře víte, jaký je přechod „od holek k jídlu“. Řekl jste mi, že jste původně nechtěl být specialistou, ale focení jídla vás nakonec pohltilo. Nebojíte se téhle monotematičnosti?
Je pravda, že jídlo mě pohltilo a stalo se to, co jsem si myslel, že se mi nikdy nestane. Dnes tvoří fotografování jídla asi 80 % mojí pracovní kapacity. Stejně jako u jiných žánrů, i zde se ale neustále mění trendy v pohledu celosvětového měřítka na fotografování jídla. Mám před sebou zahraniční vzory a jsem přesvědčen, že se to bude pořád někam vyvíjet. Nuda by rozhodně nastat neměla…
Já bych rád tento rozhovor pojal zároveň jako malý návod na focení jídla pro čtenáře Nikonblogu. Začněme tím, že to není jenom věc fotografa. Že tam musí být někdo, kdo umí to jídlo aranžovat. V dnešním případě to byl sám šéfkuchař Michal Nikodem. Ale jsou i případy, kdy jídlo aranžuje někdo jiný nežli kuchař.
Jídlo velmi často aranžuje foodstylista. Na tuzemském trhu je sice spousta špičkových kuchařů, kteří jsou bezesporu v branži uznávaní, víc než dobří – nejsou však vždy schopni pokrm naaranžovat v jakémsi současném trendu vizualizace. Oni jsou zvyklí jídlo „poskládat“ tak, aby působilo na hosty v restauraci – když jej číšník nese kolem stolů a podobně. To však není pokaždé použitelné u fotografií. Proto musí nastoupit foodstylista, který jídlo, jež skvělý kuchař uvaří, perfektně naaranžuje na talíři, v misce, ve sklenici…
Co je to za lidi, tihle foodstylisté? To je povolání, profese? Živí se aranžováním jídla?
Ano, foodstylista je stejně regulérní povolání jako fotograf. Většinou jsou to lidé, kteří mají ke kuchařině blízko, mnohdy sami i vaří. Dost často je připravují od A do Z – uvaří, znají záměr, na co to je, jak se s tím bude dál pracovat. Od rána do večera, 365 dní v roce. Jejich povolání je připravovat a aranžovat (nebo jen aranžovat) jídlo pro focení nebo natáčení videa či filmu.
Takových foodstylistů asi moc nebude, že?
Nebude… Nerad bych se někoho dotknul, ale na špičkové úrovni, kdy to jídlo opravdu fotím dnes a denně, se v Praze potkávám asi se čtyřmi lidmi.
Dobře, vy jste první liga, kde to bez takovéhoto týmu nejde dělat. Co si ale má počít fotoamatér, který si chce zkusit fotit jídlo? Asi těžko bude ochoten platit foodstylistu.
Je třeba se dívat kolem sebe. Sledovat trendy ve focení – ale i aranžování jídla – v podstatě kopírovat ty nejlepší. Koukat se do moderních knih renomovaných kuchařů, ale nemusí to být knížka, může jít třeba o Instagram. Kuchtění je v současnosti velmi moderní a zdrojů je mnoho.
Než se dostaneme k samotné fotografické technice, přiznám se, že mě docela překvapilo, když jste si na focení donesl nejrůznější podložky, tácy, prkýnka…
Já jsem zvyklý si pár oblíbených podložek vozit, ale tohle je po pravdě pro změnu práce zase dekorstylisty. Jsou jídla, která jsou výborná, ale nejsou vizuálně hezká. Tím dekorstylingem se tomu pak dá pomoct.
Moment, teď mě nenapadá, jaké jídlo je vizuálně neatraktivní?
Může to být třeba svíčková. Je to nějaká hmota, má to nějakou standardně nepsanou úroveň, nebo očekávané servírování. Knedlíky jsou suché, polité omáčkou, v podstatě „blemcem“, a k tomu kus vařeného masa. Všichni mají svíčkovou rádi, ale na pohled jsou to čtyři světlé fleky, jeden tmavý-maso a k tomu omáčka hořčicové barvy.
Ani v případě focení takto neatraktivních pokrmů se to však nesmí dekorem přebít. Stále je třeba mít na paměti, že primárně fotíte jídlo. Takže většinou pomůže nejvíc změna záběru, úprava světla, jak ho necháte působit, pod jakým úhlem. Některé jídlo bude hezké takhle, některé má úhel jenom jeden…
A jsme u merita věci. Přestože jste dnes kvůli specifickým podmínkám studia OlaKala fotografoval s bleskem, řekl jste, že nejraději využíváte denní světlo. Vyslovil jste větu, kterou jsem si dovolil převzít do titulku k tomuto rozhovoru: „Denní světlo je dar z nebes. Doslova a do písmene…“
Denní světlo samo o sobě je krásné – pro všechny případy je považuji za dostačující. Já sám ho mám nejraději, fotím s ním 90 % záběrů. Samozřejmě, že s ním dál pracuji tak, jako bych pracoval s lampou. Směruji si ho tak, jak to potřebuji ne já, ale to jídlo. Aby to bylo zajímavé nejenom kompozicí, ale i plasticitou světla.
Takže nejrůznější odrazné desky, rozptylky a podobně?
Přesně tak. Musíte využít plasticitu objektu. Je to standardní situace, nejde ani tak o kontrast jako o prostorovost. Je to jako standardní cvičení na FAMU, kdy se fotí bílé vajíčko. Mně nahrává, že jsem těmito věcmi prošel ve škole. Takže to vnímám naprosto automaticky, a ono se ukázalo, že se mi ve focení jídla bez nějakého velkého přičinění právě díky tomu začalo dařit. Vnímal jsem kompozici a světlo, prostorovost snímaných předmětů. A jídlo je krásné, na snímku hrají roli různé povrchy, matné, hrubé, lesklé, pestrost barev, je to pastva pro oči, a když se to podpoří věcmi, které člověk může ovlivnit – tedy hlavně prací se světlem – tak je to báječné.
Pojďme k technické stránce věci. Stativ beru jako naprostou samozřejmost, ale co objektivy?
Ano, bez stativu bych to už snad ani neuměl. Tahle trojnožka vám umožňuje mnohem lépe se soustředit na komponování záběru, ale také se vám uvolní ruce – můžete si „ohýbat“ světlo pomocí odrazných desek, aniž byste pohnuli s fotoaparátem. Bez stativu ani rána… Určitě bych ale doporučil pevná skla s ohnisky zhruba 45–50 mm a 85–105 mm. Důležitá je možnost zaostření na blízkou předmětovou vzdálenost, čili ve hře jsou hlavně pevné makroobjektivy.
Jestli se nepletu, tak aktuálním trendem při focení jídla je malá hloubka ostrosti.
Tak to přesně je, a pevná ohniska s makro nastavením s clonou F5,6 budou uživatelům při poměrně malé předmětové vzdálenosti vycházet úplně luxusně.
RAW nebo JPEG?
RAW plus JPEG. JPEG pro náhledy, RAW pro finální snímky. A důsledná kalibrace bílé…
To se nedalo přehlédnout – že kalibrujete bílou i při focení s bleskem.
Kalibruji de facto vždy a během celodenního focení několikrát – tak, jak se mění charakter a barva světla. Potřebujete-li zachovat vizuální kontinuitu snímků, nic jiného vám nezbude. Nespoléhám se na postprodukci – samozřejmě vím, že v RAWu není problém vyvážení bílé opravit – chci mít ale záběry hotové tak, jako bych fotil na diapozitiv. Ovšem neberu to jako striktní pravidlo, je to jen o zvyku. Dvacetiletý fotograf asi bude s postprodukcí pracovat mnohem více, protože to pro něj bude přirozené tak, jako je pro mě běžné dodat výsledek ve finální podobě. Navíc já často odevzdávám produkci surové RAWy, které pak na fotografii převede nějaký grafik a já pak nad tím trochu ztrácím kontrolu. Čili když snímek naexponuji s maximální přesností, mám svoje vlastní bezpečí, že to vyjde tak, jak chci.
Docela mi po tomhle rozhovoru vyhládlo, pojďme se trochu najíst. Já si představuji focení jídla jako skvělý kulinářský zážitek. Jí se focené pokrmy?
Jak kdy. Když jste celý den na focení, kde se od rána do večera vaří, a je to třeba deset jídel, tak se to jíst nedá. Něco, co neznáte, ochutnáte. Jen malý kousek. Ale když ochutnáte šest věcí, tak jste tak přejedený, že už na celé jídlo nedojde. Když například fotíte celý den cukroví, tak si raději objednáte něco z vedlejší hospody – klasické polední menu si dáte s velkou chutí.
A ještě poslední otázka: Jaké se používají pomůcky? Umělá pivní pěna a podobně?
Tyto náhražky se využívají v reklamní branži – když fotíte billboard pro pivovar a podobně. Do kuchařek, časopisů o jídle, foodmagazínů, kde jsou krásné snímky – zde jsou jídla standardním způsobem uvařena. Pokrmy, které se skutečně dají sníst – a na těch snímcích to musí každý poznat – to je současný trend foodfotografie.
Díky za rozhovor Marku!
Marek Kučera Podílel se na mnoha reklamních kampaních pro firmy jako je Vodafone, Nestlé, Danone, KFC, Opel, T-Mobile, Krušovice a další. S reklamní agenturou McCANN-Erickson získal ocenění bronzový Louskáček. Pracoval také na speciálních projektech pro Unesco a nadační fond Mathilda. Marek Kučera fotografuje Nikony D4 a D3x. |
Fotografie Marka Kučery
Jeden komentář
Podání prostoru a struktur je na těch fotografiích fakt nádherné. Překvapily mne docela odvážné „úzké výřezy reality“ klidně i s useklým talířem (či salátkem:-) a časté komponování na výšku… ale funguje to.