Tento týden oznámili pořadatelé asi nejznámější české fotografické soutěže Czech Press Photo výsledky letošního, v pořadí již 24. ročníku. Protože jsou už pár let po sobě nejprve zveřejňované nominace vždy tří finalistů v každé kategorii, mohli jsme na konečné výsledky klidně uzavírat sázky. A taky bych mohl napsat, že se překvapení nekonalo. Jenže ono se konalo. Je jím vítězná fotografie Lukáše Zemana – čili Fotografie roku –, zachycující orangutaní matku s umírajícím mládětem.
Před psaním tohoto článku jsem se rozhodl, že výjimečně nebudu k výsledkům Czech Press Photo kritický, naopak budu jen chválit. Chci vám představit pouze ty snímky, které mě zaujaly, ze kterých jsem byl víceméně nadšený. Jenže hlavní cenu jaksi vynechat nemohu. Takže můj komentář? Nechápu to.
Fotografie orangutaní matky s umírajícím mládětem v náručí, někde v pralese v Borneu, je bezpochyby velmi silná a přináší důležitý vizuální vzkaz pro náš lidský druh. Dovedu si ji velmi dobře představit například jako vítězný snímek soutěže National Geographicu. Ale Czech… Press… Photo? Nicméně to, že já osobně nechápu volbu poroty CPP 2018 samozřejmě neznamená, že je to špatně. Respektuji její práci, protože vím, jak je to těžké. Psal jsem to na Nikonblogu nedávno – fotografie není exaktní věda, nedá se počítat, změřit či zvážit. Volba poroty bude vždy zatížená velkou měrou subjektivního vnímání jejích členů. Tak je to u všech fotografických soutěží. A nikdy to jinak nebude. Takže celkovému výherci gratuluji!
Sport na špici
Slíbil jsem však samou (subjektivní) chválu, jdeme tedy postupně podle kategorií Czech Press Phota. Než jsem se dostal k prvnímu zvolání „wow!“, musel jsem přeskočit první čtyři kategorie CPP (Aktualita, Problémy dnešní doby…). Ne proto, že by mě snad nezajímaly, nicméně fotografie trestně stíhaného českého premiéra byly na prvních místech zcela jasně očekávané, a co se týče problémů dnešní doby či každodenního života, rád bych zde viděl spíše naplnění prvního slova názvu soutěže. Dobře, pojďme ke Sportu. Když jsem v nominacích viděl fotografii ze skoků na lyžích Martina Kozáka, řekl jsem si, že vítěz je jasný. A je to tam :-)
Možná ještě více nadšený jsem ale z vítězství Lukáše Bíby – taktéž v kategorii Sport, ovšem v „podkategorii“ série. Soubor snímků českého lezce Adama Ondry z Mistrovství světa v lezení 2018 je zkrátka úchvatný. Fotograf, to je „pracovník se světlem“ – a to zde Lukáš Bíba využil mistrně. Gratuluji a děkuji!
Těžká práce poroty
Po Sportu v CPP následuje kategorie Portrét, kde v single snímcích opět naprosto oprávněně vyhrála sugestivní fotografie Matěje Kaliny s názvem Vzpomínka na Ľudmilu. Snímek zachycuje paní Margarétu Cervanovou s fotografií její dcery, která byla v 70. letech znásilněná a zavražděná na Slovensku. Jde o jednu z nejdelších a nejrozporuplnějších kauz slovenské justice, a to, co vítězná fotografie ukazuje v očích matky, jen stvrzuje prázdnotu a beznaděj.
Nyní přeskočím kategorii Příroda, věda a životní prostředí, protože jí, respektive jejímu vítězi v souborech fotografií, Stanislavu Krupařovi, bych se rád více věnoval na závěr. Pojďme tedy ke Grantu Prahy. Zde se musím přiznat, že bych nechtěl být v kůži poroty – asi bych se nedokázal rozhodnout mezi soubory vítězného Tomáše Vocelky a „poraženého“ Michala Čížka. Oba jsou výborné, jeden lepší než druhý. Porota nicméně rozhodla pro Vocelku, tedy čest vítězi, sláva poraženému.
Následující snímek pravděpodobně budete znát. Ano, jde o fotografii z projektu ambasadora Nikonu Marka Musila – Dust&Light Burning Man Collection. Marek s ním zvítězil v kategorii Cena čtenářů časopisu Lidé a země, a my mu samozřejmě srdečně gratulujeme k dalšímu úspěchu s tímto veleoceňovaným fotografickým projektem.
Když promluví fotograf
A nyní už se vracím ke slíbené kategorii Příroda, věda a životní prostředí. Single foto vyhrál v úvodu zmíněný snímek orangutaní matky s umírajícím mládětem autora Lukáše Zemana, série fotografií pak skvělý soubor ukrajinských snímků Stanislava Krupaře s názvem Zdevastovaný Východ. Tenhle dokument chci jednou vidět celý…
Standa Krupař se kromě zmíněného vítězství v kategorii Příroda, věda a životní prostředí „postaral“ ještě o jednu událost v rámci Czech Press Phota 2018. Při přebírání ceny hovořil o něco déle než ostatní ocenění autoři, a mluvil hodně otevřeně. K samotnému Czech Press Photu, ale i obecně k aktuální situaci ve fotožurnalistice. Řekl například toto:
„Situace českých médií je neveselá. Ta velká, mocná a stále ještě poměrně bohatá, jsou v rukou oligarchů, kteří jimi zaštiťují vlastní zájmy a až na výjimky je vlastně reportážní fotografie vůbec nezajímá. A s jak vzletnými slovy by o svých mediálních akvizicích nežonglovali, každopádně do reportáží investovat ochotni nejsou. Důkazem mého tvrzení budiž, že za víc než čtyři roky války na východě Ukrajiny, a je to za rohem, žádný z našich mediálních domů nebyl ochotný vyslat na separatistický Donbas ani jednoho ze svých fotografů. Jakoby se nás to netýkalo.
Těch pár původních fotek, které v České a Slovenské republice z těch míst máme, vzniklo jen díky několika nadšencům na volné noze, kteří se tam na vlastní pěst vydali. Bez jakéhokoliv zázemí, bez pojištění a riskujíc při tom vše. A podobně zoufalé je fotografické pokrytí sunitsko-šíitského konfliktu, války v Afghánistánu. A vůbec – zkuste si dosazovat sami. Ambiciózní reportážní celky u nás nevznikají a nám nezbývá, nežli pokukovat přes hranice, co vše je možné tisknout v Süddeutsche, Die Zeit či ve Sternu.
V takto omezeném manévrovacím prostoru je Czech Press Photo vlastně skoro jedinou možností, kde se my, českoslovenští fotografové, můžeme předvést a získat za svou práci i příjemnou, a pro naše další fungování tak nutnou finanční odměnu. Velké díky za to.“
Na závěr pak Stanislav Krupař dodal:
„Aby bylo podle mého gusta, mělo by být Czech Press Photo kontroverzní, ne smířlivé. Mělo by aktivně upozorňovat na problémy, a ne před nimi zavírat oči. Mělo by na časopisy a noviny spíš tlačit a ne jim nadbíhat. K mocným by pak mělo být kritické, ne podlézavé.“
…
„Víte, my fotografové jsme sebestřední, namyšlení a žárliví individualisté. Neumíme se vyjadřovat slovy a táhnout za jeden provaz, natož pak bránit naše společné zájmy. Zoufale tak potřebujeme někoho, kdo by to za nás dělal. Jinak tu zbydou jen ty hezké obrázky.“
A já se Standou ve všem naprosto souhlasím. Česká žurnalistika – ať už je to fotografie, text, video či mluvené slovo – prochází už delší dobu krizí (ne, že by to jinde bylo lepší), a je třeba hledat cesty, jak z ní ven. Nenechat se urážet od prezidenta a dalších politiků, a pracovat na poctivé novinařině. Čeká nás dlouhá cesta, ale věřím v dobrý konec.
Cely proslov Stanislava Krupaře najdete zde.
