Čtenářský cestopis – Návrat do Benátské laguny

Kam jinam odcestovat, když se v Čechách začne hlásit o slovo podzim, než do slunné Itálie? Koho jiného vzít s sebou, než svoji báječnou sestru, se kterou je každý den nezapomenutelným dobrodružstvím plným pohody, smíchu a dobré nálady? A kam jinam jet než do milovaných Benátek, které jsme společně navštívily naposledy před více než dvaceti lety?

Na podzim do Benátek

23. října 2015 jsme tedy opustily Prahu a vydaly se autobusem směrem na jih do Mestre, pevninské části Benátek. Na místo jsme přijely v brzkých ranních hodinách, na nádraží stylově posnídaly cappuccino a křupavý croissant, jako první prošly dveřmi místní úschovny zavazadel a nasedly do nejbližšího vlaku mířícího přes lagunu. Opouštěly jsme nové moderní město a vydaly se přes moře vstříc staré Venezii, kdysi pyšné královně Jadranu. A neznám krásnější nádraží, než je právě benátská Santa Lucia. Místo, kde opustíte nástupiště a rázem se jako mávnutím kouzelného proutku ocitnete na břehu Canalu Grande, obklopeni překrásnými barokními paláci, kde zní ze všech koutů zpěvná italština, voní čerstvá káva a teplé sluneční paprsky se odráží v mořské hladině tak, že vás málem oslepí.

Vpluly jsme do první úzké uličky a nechaly se pohltit atmosférou právě se probouzejícího města. Ulice byly téměř liduprázdné a nízké ranní sluníčko nám razilo cestu přímo na náměstí sv. Marka. Jedno z nejkrásnějších náměstí na světě dostalo jméno podle evangelisty pochovaného v útrobách místní baziliky, ochránce a patrona města, jehož ostatky dovezli Benátčané z Alexandrie v roce 827 a pod jehož praporem se staly Benátky na celá staletí neomezeným pánem Středomoří.

Krása budov Procuratie Novue s malebnými podloubími, krajková výzdoba Dóžecího paláce nebo samotná velkolepost chrámu musí ohromit snad každého, ale když se celá ta nádhera navíc zrcadlí v hladině přílivem zaplaveného náměstí, stává se z jeho návštěvy rázem nezapomenutelný zážitek. A právě takové překvapení čekalo i nás. Lidé se pohybovali po úzkých dřevěných můstcích, z nitra nejstarší evropské kavárny Florian se nesl příjemný zvuk klavíru a holubi, co se jindy rojí na vyhřáté dlažbě, teď posedávali na okolních střechách.

Jediné místo, kam se dalo dostat suchou nohou, byla nad námi se tyčící 98 metrů vysoká Kampanila. Ta v minulosti sloužila jako maják, vábící do přístavu obchodní lodě a zbloudilé námořníky. Dnes už svádí k návštěvě jen zahraniční turisty, a protože fronta před jejím vchodem nebyla nijak dlouhá, nechaly jsme se snadno zlákat i my. Výhled z jejího ochozu na město byl ohromující. Nízké podzimní sluníčko vytvořilo z hloučků lidí na nábřeží dokonalou stínohru a pohled na zatopené náměstí byl odtud ještě působivější. Není divu, že si právě tohle místo vybral Galileo Galilei, aby tu roku 1609 představil světu první dalekohled. My bohužel neměly nic, čím bychom odtud svět ohromily, tak jsme veškerou slávu místa přenechaly jemu a vrátily se zpět do spleti městských uliček.

Celé odpoledne jsme bloudily čtvrtí Dorsoduro, co chvíli zastavily na opuštěném náměstíčku, tichém prostranstvím nebo na některém z kamenných mostů a pozorovaly, jak se gondoliéři se svými černými kráskami obratně proplétají úzkými kanály přímo pod našima nohama. Věděli jste, že se prý rodí s blánami mezi prsty, aby se mohli procházet po vodě? No, kdo by to tomu nechtěl věřit :-)

A zatímco centrum města už touhle dobou určitě praskalo ve švech, v postranních uličkách a odlehlejších čtvrtích plynul život typicky pomalým tempem – sladké italské „dolce far niente“. Usměvavý personál restaurace, jídlo, které bylo pastvou pro oči i chuťové pohárky, slavné melodie linoucí se od pouličních umělců a staří Italové čtoucí si místo tabletů noviny – tady má člověk pocit, že je svět ještě v pořádku.

Na ostrovy

Druhý den jsme měly na programu návštěvu ostrovů Burano a Torcello. Nalodily jsme se na rozvrzané oprýskané vaporetto a vydaly se na celodenní výlet směrem na sever od města. Proplouvaly jsme odlehlou částí laguny, kterou zdobila jen řada dubových kůlů a třpytící se sluneční paprsky na hladině. Míjely jsme řadu bažinatých ostrůvků porostlých nízkými travinami a celé okolí nám připomínalo spíš rozlehlou přírodní rezervaci než jeden z nejnavštěvovanějších koutů Evropy.

Takhle nějak musela vypadat laguna před stovkami let, než ji osídlili první uprchlíci z pevniny. Na takových ostrůvcích uprostřed vodní hladiny kdysi vznikly Benátky. Tady se lidé dokázali usadit, postavit tu na dřevěných pilotách své první chýše, první rybářské osady a kostelíky, ze kterých později vyrostlo jedinečné město, které se stalo jedním z nejvýznamnějších vládců východního středomoří. Při pohledu do téhle pusté bažinaté krajiny musíte oněmět úžasem, co byli v dřívějších dobách lidé schopni v takových nehostinných podmínkách vybudovat a co ještě dnes obdivuje právem celý svět.

Asi po půlhodince plavby přirazila loď k přístavnímu molu na Buranu, ostrově rybářů, světově proslulých ručně vyráběných krajek a nejpestřejších uliček v celé laguně. Domky tu stojí nalepené jeden na druhý a společně vytváří dlouhou barevnou hradbu, lemující kanály po celém ostrově. Místo gondol se tu po vodní hladině prohání rybářské bárky, kanály zdobí obloukové kamenné mosty, jedna barva tu střídá druhou a člověk má pocit, jako by se ocitl uprostřed malířské palety. Za pestrobarevné fasády tu prý mohou místní rybáři, kteří si své domy natírali zářivými barvami pro snazší orientaci, aby i za tmy a hustých mlh dokázali vždy najít cestu domů. Hlavní tepnou ostrova je Via Baldassare Galupii, pojmenovaná po slavném buranském skladateli. Tvoří ji řada restaurací, kavárniček a obchůdků se suvenýry. Tady se zdržuje většina turistů a i my si tu dělaly přestávku na tradiční posezení u kávy a typický středomořský oběd servírovaný na bílém ubruse, pod větvemi olivovníku s výhledem na zelené vody kanálu.

I když by pravá italská siesta měla trvat určitě déle, my jsme se po hodince vysedávání na sluníčku opět zvedly, abychom nasály ještě trochu té klidné barevné ostrovní atmosféry. Stačilo popojít za první roh a rázem jsme se ocitly v jiném světě. Hluk z hlavní třídy jako by někdo náhle ztlumil neviditelným ovladačem. Procházely jsme nádvoří obydlených domů, míjely dveře do místních domácností, nahlédly přímo do oken zdobených krajkovými závěsy a musely dávat pozor, abychom nepodrazily nějakou z tyčí podpírající šňůru s čerstvě vypraným prádlem. Až na pár zbloudilých turistů a potulujících se fotografů jsme nepotkaly téměř nikoho a jen si vychutnávaly to všudypřítomné ticho, na které v dnešní uspěchané době narazíme už tak málokdy.

Z Burana jsme odpoledne přejely na protější ostrov Torcello, který je nejdéle trvale osídlenou oblastí Benátek. Právě tady hledalo v době stěhování národů útočiště první obyvatelstvo, které prchalo z pevniny před nájezdem Hunů z východu. Dnes tu tuhle událost připomíná už jen mohutný kamenný trůn, nazývaný Attilův. Myslím, že s tímhle slavným vojevůdcem má ve skutečnosti společného pramálo, ale to senzacechtivé turisty neodradí a pro jednu fotku na mytickém křesle se i z toho mála návštěvníků ostrova dokáže vytvořit slušná fronta. Dnes tu stojí už jen pár zemědělských usedlostí, žije tu něco kolem 50 stálých obyvatel a jedinou památkou, která připomíná zašlou slávu ostrova, je bazilika Santa Maria della Assunta s vysokou cihlovou zvonicí. Ta se díky podmáčeným základům mírně naklání, podobně jako slavná věž v Pise, a je hlavní dominantou této části laguny.

Prošly jsme se kolem spleti kanálů, propletly se mezi sloupovím baziliky a kochaly se pohledem na opuštěný benátský venkov, který s přicházející oblačností a ubýváním slunečních paprsků získával na ponuřejší, zato zajímavější atmosféře. Míjely jsme staré honosné vily porostlé břečťanem, staré portály nesoucí sochy pohanských bohů odkazujících na dávnou minulost, zahrady, v nichž se krčí staré olivovníky a vypínají majestátní cypřiše a kamenné zídky, mezi nimiž se proplétají keříky růží a vinné révy. K večeru se naše kroky pomalu stočily zpátky k přístavu, naskočily jsme na první přeplněnou loď, která přirazila k molu, a vydaly se zpět do centra Benátek a odtud opět vlakem do našeho hotelu v Mestre.

Centrem Benátek

Poslední den jsme strávily v centru starého města. Proběhly jsme znovu náměstí sv. Marka, společně se symbolicky vyfotily před Dóžecím palácem, na stejném místě, kde nás kdysi jako malé děti cvakli rodiče, a pak už jsme si to namířily přímo mezi mramorové sloupy na nábřeží. Mezi těmi stávalo ve středověku popraviště, a tak tudy prý žádný správný Benátčan nikdy neprochází. My jsme ale holky nebojácné, a tak jsme hrdinně vyrazily kupředu přímo na Riva degli Schiavoni, tzv. Dalmátské nábřeží. Cestou jsme minuly slavný Most vzdechů, před hotelem Danieli se nechaly pro dědečka na památku zvěčnit na veselé karikatuře, v nejbližší cukrárně si koupily tu nejlepší zmrzlinu a s tou se pak posadily na břeh, přímo naproti ostrůvku sv. Jiří. Tomu dominuje stejnojmenný klášter a vysoká cihlová kampanila, která je dokonalým odrazem své větší a slavnější sestry na protějším břehu. Silueta této kampanily, stožáry plachetnic, pohupující se štíhlé gondoly a trojramenné lucerny lemující nábřeží tvoří společně jedno z nejkrásnějších panoramat Benátek, od kterého se zkrátka není možné odtrhnout.

Seděly jsme tu celé hodiny, kochaly se výhledem a nasávaly letošní poslední hřejivé sluníčko! Čas byl ale neúprosný a nakonec nás zahnal zpátky do labyrintu uliček směrem zpět k hlavnímu nádraží. Minuly jsme brány Arsenalu, největší středověké loděnice, propletly se čtvrtí Castello až do sestiere Cannaregio, tam si objednaly poslední italskou pizzu, zapily ji sklenkou Aperolu, pohledem z vlaku se rozloučily s vodami Jadranu a opustily jedinečné město na laguně. Ci vediamo presto Venezia!

Fotografie a video Jany Kupčákové z Benátek

Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?

Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.