Čtenářský cestopis – Africká zima

Cestování po kulturně bohatší a tropické jihovýchodní Asii občas přinese chuť na změnu. Co zkusit rozlehlé a téměř liduprázdné jihoafrické země? Poprvé jsem tuto oblast navštívil v roce 2006 a loni na jižní Afriku přišla řada znovu. 

Tentokrát bylo méně času a tak jsme se rozhodli, že počátek cesty bude v Jihoafrické republice – v Johannesburgu. Dále jsem naplánoval okruh po směru hodinových ručiček. Přes botswanskou Kalahari do Namibie, vidět pouště i pobřeží Atlantiku, hory i vodopády, domorodce a divoká zvířata. Národní park Chobe v severní Botswaně patřil také mezi plánované destinace zejména kvůli hrochům a slonům. Otazník visel jen nad Viktoriinými vodopády v Zambii. Nakonec jsme je vynechali, někdy příště…

Z pracovních důvodů jsme s přítelkyní nemohli jindy než během našeho léta. Samozřejmě jsme počítali s tím, že na jižní polokouli koncem června vrcholí zima. A protože není zima jako zima, brali jsme jak sandály a trička, tak flísky a teplé spacáky. Přes den je zde jasné počasí s teplotami kolem 20–30 °C, ale noci jsme čekali chladné. Stan nám stačil úplně obyčejný – bylo jisté, že celý měsíc ani nekápne. To je výhoda oproti plánování cesty třeba po Malajsii. 

Fotovýbava opět zabrala celé moje palubní zavazadlo – těla Nikon D3300 a D7200, objektivy s ohnisky od 10 mm na krajinu a noční oblohu až po 300 mm na divočinu. Klasický šestikilový fotobatoh, ale naštěstí ho nebudu nosit na zádech celou dovolenou.

Mrazivá noc

V Johannesburgu na letišti si půjčujeme malé osobní auto a vyrážíme na severozápad. První dvě noci cesty ještě trávíme na postelích skromných ubytoven. Třetí noc, v Namibii v kempu u města Gobabis, nadešel čas na postavení nového stanu. Bez návodu se to povedlo hned na druhý pokus. Při večeři v kempové restauraci zjišťujeme na internetu, že by přes noc mělo být kolem nuly. Dáváme si ještě několik čajů a hrdinsky uléháme do spacáků. V půl páté mi už je taková zima, že jdu raději nastartovat auto a pár hodin uvnitř rozmrzáme. Po rozednění jsou na blízkém plotě vidět rampouchy od kapajícího kohoutku. Bylo –2 °C, jak jsme později zjistili. Při vnitrozemské poloze a výšce přes 1400 m n. m. se nebylo čemu divit.

Pokračujeme dál na západ až do pouště Namib, do známé dunové oblasti u Sesriem, kde chci zase navštívit fotogenickou pánev Deadvlei s vysušenými akáciemi. Rostly tady před 500 lety, kdy během bezsrážkového období koryto řeky přehradila duna písku, a už tudy voda nikdy netekla. Dno pánve pokrývají béžové jílovité usazeniny, písek okolo je červený, obloha modrá a dřevo hnědočerné. Co víc by si mohl fotograf přát.

Přes přímořské město Swakopmund, které bývalo německým přístavem a podle toho tam také vypadá, dorážíme až do nejsevernějšího výběžku Namibie, k vodopádům Epupa. Tady už jsou i večery celkem příjemně teplé. Červenec je období sucha a vodopády nejsou tak působivé, jako bývají v období dešťů, ale vody v řece je ještě dost. Celoročně tekoucí řeky by se v Namibii daly napočítat na prstech jedné ruky, Kunene je jedna z nich. Na druhém břehu je už Angola. Užíváme si odpočinek mezi palmami a další zelení. Po večerech v těchto ideálně odlehlých končinách řádím se svými fotoaparáty pod baobaby a fotím mléčnou dráhu. Osvědčila se klasika, 30 vteřin a ISO 2 500.

Při návratu do města Opuwo potkáváme lidi etnika Himba. Tentokrát už zastavuji. Kromě toho že se Himbové tradičně pomazávají směsí okrově zabarveného jílu, tuku a bylin, se také rádi zdobí mušlemi a kovovými ozdobami, a specificky si upravují vlasy. Prý se nemyjí, ale kupodivu docela voněli. Běžně po silnicích chodí, je to pochopitelně rychlejší a pohodlnější přesun, než přes kamenitou buš. Fotím je už z uctivé vzdálenosti, nemám rád, když se lidé před objektivem začnou předvádět a vůbec se chovat nepřirozeně. Pokaždé tedy nakonec dojdou až k nám, ale nikdo z nich nějak nežebrá ani se kvůli focení nezlobí. Dětem dáváme müsli tyčinky, jeden muž nesměle ukazuje na moje tričko, poslední čisté mu tedy dávám. Blíže městu Opuwo se množí vysedávající a zjevně i podnapilí Himbové mávající na projíždějící auta, u těch nezastavuju.

Etosha, Velké bílé místo

Do národního parku Etosha vjíždíme západní branou Galton. Přes tuto část parku mohou návštěvníci projíždět teprve několik posledních let. Výbavu rozmisťuji do pohotovostní polohy. Jeden foťák mám na klíně, druhý pod nohama před sedačkou. Škoda, že u toho rozhlížení musím ještě řídit, Terka řidič není, ale zase je dobrý pozorovatel. 

V kempu Okaukuejo se jen zastavujeme u napajedla, a pokračujeme dál až do Halali. Naštěstí máme už od května zamluvené a zaplacené tři noci v místních kempech, jinak bychom byli odmítnuti – jsou během zimy beznadějně obsazené už asi měsíc dopředu. V sousední Jihoafrické republice jsou v tuto dobu školní prázdniny a Jihoafričané sem rádi jezdí. Etosha je příznivá tím, že je bez problému průjezdná i malým osobním autem. Cesty vedou kolem asi padesáti napajedel, kde je nejvyšší šance pozorovat zvěř. U všech šesti zdejších kempů jsou napajedla také, někdy přirozená, jinde umělá. Za tmy jsou citlivě osvětlená. V tuto roční dobu, kdy slunce zapadá už kolem půl šesté, je to příjemný večerní program. Vídáme hlavně nosorožce, slony, hyeny nebo žirafy. Ve dne potkáváme tato zvířata také, ale hlavně stáda různých druhů antilop, zebry, pakoně, pštrosy, šakaly, zoborožce. Většina návštěvníků dává přednost rannímu vstávání než dlouhému večernímu vysedávání. 

Před otevřením brány, chvíli po východu slunce, se už tvoří fronta aut plná nedočkavých milovníků divoké přírody. Cesty v parku jsou prašné a kamenité, ale udržované. Asfaltované povrchy jsou tady jen v kempech a na hlavních příjezdových cestách. Opouštět cesty se nesmí, ani vystupovat z vozidel mimo vyhrazená místa. I když je park oplocený, přece jen tady žijí divoká zvířata. Místní sloni ani nosorožci dvourozí nejsou tak agresivní jako například v jihoafrickém Krugerově parku, ale nikdy nevíte. Lev se umí dobře schovat, a být jím napaden když si jen odskočíte za křovíčko, tak máte zkažený celý den… 

Řeka plná hrochů

Bez úhony jsme čtyři dny v Etoshe přežili, a přes region Zambezi ze severu přijíždíme do Botswany. Město Kasane je ideální základnou pro návštěvu národního parku Chobe. Hned při placení za kemp si kupujeme i odpolední Boat Trip. Jen vezeme auto na přidělené kempové místo a běžíme zpět do přístavu. Nejdříve nás chtějí dát na malý člun pro asi deset lidí. Čekal jsem velký katamaran, jako minule. Takové jsou tady v přístavišti dva. Ptám se tedy, jestli bychom nemohli tam, a přeháním, že jsem wildlife fotograf. „Právě proto jsme vás chtěli dát na malou loď, abyste mohl být blíže zvířatům“, dozvídám se. Váhám. Vzhledem větší možnosti volby místa a možnosti vyhlídkové plošiny na střeše, volíme přece jen velkou loď. Popojíždíme podél břehu, kde polehávají krokodýli, na stromech posedávají orli, a mezi tím se prochází sloni a žirafy. Proplouváme dál mezi ostrovy v řece, mezi hrochy, sušícími se anhingami a lovícími volavkami a ledňáčky. Krásné tři hodiny trávím pobíháním po palubě a schodišti. Zklidňuji se až se západem slunce a úbytkem světla. 

Na druhý den ráno si kupujeme Ranní safari. Jízda za rozbřesku a v zimě není tak zajímavá, za zmínku by stála jen probouzející se rodina lvů a stádo buvolů. Foťák skoro jen zahřívám pod dekou. Pro zlepšení nálady jedeme ještě jednou na odpolední plavbu. Všeho více než včera, Pozorujeme hejno kačen kolébajících se od jednoho krokodýla k druhému, aby nakonec bezpečnou cestu do vody našly. Zjišťujeme, že i buvoli raději uhnou hrochovi směřujícímu k vodě. Pokud jim cokoliv stojí v cestě k ní, jsou agresivní. Z toho důvodu také hroši zabijí více lidí než lvi nebo krokodýli, a jsou nejnebezpečnějšími savci Afriky. 

Plavba je klidná a tichá, západ slunce nad řekou byl ještě zajímavější než včera. Mezi nejbližší hvězdou a námi je suchý strom se sedícími anhingami, romantika v divočině jak z románu paní Pilcherové… 

Teď už jen zbývají necelé tři dny cesty zpátky na letiště. Žádné parky ani pamětihodnosti nenavštěvujeme, jen potkáváme milé a vstřícné lidi, což náš pozitivní pocit ještě zesiluje. Už aby zase uzrál čas na Afriku. Příště ale určitě ne v červnu nebo červenci, už nechceme v Africe mrznout.

Další fotografie Martina Pluhaře

Vy ještě nemáte svůj cestopis na Nikonblogu?

Rubrika čtenářských cestopisů je otevřená všem, kteří se svými Nikony jezdí nejen po celém světě, ale třebas jen za humna vlastního bydliště. Nás – a čtenáře Nikonblogu – zajímá váš příběh z cest, samozřejmě doplněný fotografiemi. Chtěli byste nám poslat svůj cestopis a nevíte, jak na to? Veškeré podrobnosti čtěte v tomto článku.