„Colours mají až nepochopitelnou auru.“ Rozhovor s vítězem soutěže Get to the pit 2018, Radimem Kolibíkem

Radim Kolibík byl jediným účastníkem soutěže Get to the pit 2018 na němž, respektive nad jeho fotografiemi, se jednohlasně shodlo všech pět členů poroty – vyhrál tedy naprosto spravedlivě. V.I.P. akreditace na letošní Colours of Ostrava tedy putovala vtipnou shodou okolností… do Ostravy. Já jsem ale – když jsem si s tímto fotografem domlouval rozhovor – nevěděl, že pochází ze severomoravské metropole. Napsal mně „toho a toho jsem v Praze, můžeme se potkat.“ Tak jsme se potkali v Nikon Photo Gallery. V Praze. On z Ostravy, já z Brna. A vznikl tento rozhovor, který si, jak doufám – spolu s fotografiemi tohoto výborného autora – užijete stejně jako já.

Rozhovor s vítězem soutěže Get to the pit 2018 – Radimem Kolibíkem

Úvodní otázka nemůže být jiná: Jak se vám fotilo na letošních Colours of Ostrava?
„Skvěle! Tím, že pocházím z Ostravy, tak s Colours žiji. Léta je vnímám, a letos jsem měl podruhé možnost je i fotit. Loni jsem se tam dostal čirou náhodou, ale to jsem neměl V.I.P. fotopas.“

Byl to velký rozdíl, fotit s V.I.P. akreditací?
„Já nefotím jen z pitu, tedy místa pod hledištěm, ale hodně také přímo z hlediště – což jsem dělal i letos –, takže z tohoto pohledu to velký rozdíl nebyl. Ale i tak bylo příjemné ‚přičichnout‘ si k práci profi fotografů, kdy deset nebo patnáct lidí stojí na třech metrech čtverečních pod pódiem, a kvůli tomu vzniká spousta podobných fotografií. Tomu jsem se chtěl vyhnout a doufám, že se mně to podařilo.“

Nicméně vaší výhodou bylo už jenom to, že jste si vůbec mohl vzít fotoaparát, protože na Colours je to zakázané.
„Přesně tak, je tam zákaz. Maximálně můžete mít malý kapesní kompakt bez výměnných objektivů. Pár takových lidí jsem si všiml. Ale abych se ještě vrátil k předchozí otázce – možnost fotografování přímo od pódia jsem třeba z 90 procent využil, ne, že bych se jí vzdal :-) Hlavní rozdíl mezi mnou a těmi profíky byl v tom, že já jsem byl v klidu. Fotografování jsem si mohl užívat. Neměl jsem zadání, nemusel jsem po třetí skladbě okamžitě zpracovat fotografie a poslat do redakce jako oni. Někdy se stalo, že já, a možná ještě jeden kolega fotograf, jsme jako jediní zůstávali na celý koncert, a vznikly tak super fotografie, které nikdo jiný nemá. A na vysvětlenou bych dodal, že první tři skladby jsou povoleny fotit u většiny ‚headlinerů‘ a pak musíte ihned opustit pit.“

Kdyby se mně přece jen podařilo fotoaparát nějak propašovat – kontrolují to pořadatelé i v průběhu akce?
„Musím říci, že jak jsou Colours obří akcí, tak je zároveň fantasticky zorganizovaná. Je tam spousta pořadatelů kteří vám ochotně pomohou, ale také nekompromisně dbají na dodržování daných pravidel. Nejen na to, jestli propašujete foťák. Ale ono to není ani moc nutné. Colours mají až nepochopitelnou auru. Nevidíte opilé lidi, návštěvníci se baví, je tam spousta dětí. Za celé čtyři dny jsem osobně nezažil žádný incident.“

To se mně ani nechce věřit, že by český člověk byl tak ukázněný.
„To je právě zvláštní. Celá akce totiž probíhá jakoby nebyla v Česku :-) Možná dva nebo tři týdny před Colours se zde pořádá jiná akce plná taneční hudby – a to je pravý opak – stejné místo, ale je tam spousta alkoholu, opilých lidí… Colours jsou v tomto ohledu naprosto výjimečné.“

Vy také vypadáte, že jste si Colours náramně užil.
No aby ne! K ruce jsem dostal pravého fotografického barda Ivana Prokopa, který Colours fotí od jejich počátku. Kontakt s ním byl k nezaplacení! Navíc díky možnosti zapůjčení fototechniky – což byla také součást výhry – jsem si parádně zafotil s Nikonem D850 nebo s profi světelným zoomem AF-S Nikkor 70–200 mm f/2,8. Vyšlo i počasí. Dva dny bylo deštivo, dva dny pálilo slunce, takže výborná možnost vyzkoušet si techniku v rozličných světelných podmínkách. Prostě jsem si Colours skutečně užil až nad hlavu!“

Podle vašeho webu jsem zjistil, že vy nejste takříkajíc specialista na koncertní fotografii.
„Já jsem hlavně spíš ‚fotograf na cestách‘. Manželka mně spočítala, že loni jsem byl nějakých 149 dní v zahraničí. Nevím, co tím chtěla naznačit :-) Nicméně baví mě lowcostové cestování. Jezdím se skupinou lidí kolem Ivo Petra, což je cestovatel z Karviné. Nebo někdy píchnu prst do glóbusu, najdu levné letenky, zavolám pár známým a vyrážíme se stany a bágly za dalším dobrodružstvím. Já s sebou samozřejmě pokaždé vezu svoji Nikon výbavu a dron (Radim Kolibík je také světově uznávaným ‚dron-fotografem‘. Pozn. redakce). Takže zatímco moji kolegové jdou například na trek nalehko, já mám pokaždé kolem patnácti kilogramů techniky na zádech.“

Pouze fotíte nebo pořizujete i video?
„Video nedělám vůbec. Já miluju focení a fotografie je pro mě daleko větší výzva než video. Je to jako fotbal a tenis. Fotbalistů je jedenáct, ale i když jeden z nich nemá svůj den, stejně může vyhrát Ligu mistrů. Ale tenista, aby vyhrál Wimbledon, musí vydat sám ze sebe jen to nejlepší. A to je pro mě příměr pro fotografii a video. Fotka, to je setina nebo tisícina sekundy, která se už nikdy nebude opakovat.“

Čím tedy fotí Radim Kolibík, pokud zrovna nemá na Colours půjčený Nikon D850?
„Já jsem Nikoňák od té doby, co fotografii ovládla digitální technologie. První byl Nikon D70, pak D300s, Nikon D800 a dnes mám D810. A teď jsem nadšený z Nikonu D850, který si určitě musím pořídit.“

To vás ta výhra v soutěži Get to the pit 2018 nakonec vyjde docela draho :-)
„Focení je můj obrovský koníček. Někdo jezdí na motorce a koupí si stroj za tři čtvrtě milionu. A také se nad tím nepozastavuje. Navíc ta výměna není tak ‚krvavá‘ jako pořízení první zrcadlovky. Nějaké peníze utržíte prodejem stávajícího těla a zbytek doplatíte.“

Souhlasím. Navíc je pravda, že zatímco většina nových zrcadlovek nevykazuje skokové vylepšení, Nikon D850 je v tomto ohledu výjimkou – představuje rapidní nárůst výkonu oproti starším modelům.
„Přesně tak! A je to i u drobností, jako je třeba výklopný displej pro focení přes Live View.“

Vážně fotíte přes živý náhled?
„Na Colours jsem takto vyfotil spoustu záběrů. Možná třetinu fotografií jsem pořizoval z nadhledu nebo naopak z podhledu. Focení s rukama nad hlavou je nezbytné při práci z hlediště – kde mám navíc výhodu svojí tělesné výšky. Při záběrech z podhledu se zase nemusíte válet po špinavé zemi :-) Výklopný displej a Live View je skvělá věc! Využijete jej i při focení z pitu, protože mnohdy je hrana pódia vysoko – třeba až ve výšce očí. I díky tomu vznikla mimo jiné jedna moje fotografie, které si moc vážím. Na kraj pódia si přede mě lehl Jirka Macháček ze skupiny Mig 21. Fotil jsem širokáčem, takže na snímku jsou zachycené i dvě velkoplošné obrazovky po krajích pódia – a protože nás zrovna snímala kamera – jsou na nich i moje ruce s fotoaparátem.“

Vraťme se ale ještě prosím k vaší aktuální fotografické výbavě. Říkal jste, že vlastníte Nikon D810. Jaké objektivy používáte?
„Mám AF-S Nikkor 14–24 mm a 24–70 mm, oba se světelností f/2,8. Pevnou padesátku f/1,4, se stejnou světelností pak 85mm portréťák. Pak ještě makro stopětku, a k tomu vlastním starou ‚osmdesát dvoustovku‘, kterou jsem si kdysi dovezl z New Yorku. A tu mám strašně oblíbenou! Ta byla první, kterou jsem vyzkoušel jestli funguje s Nikonem D850. Funguje, a u ní i zůstanu.“

Zmínil jste docela dost pevných skel. Fotíte rád monofokálními objektivy?
„Já miluji pevná skla. A to bych ještě málem zapomněl na pevnou dvacítku, kterou snad nejvíc fotím na cestách. Na fotovýpravy většinou kvůli váze nevozím AF-S Nikkor 24–70 mm, ale beru si právě 20mm objektiv, padesátku a zmíněný Nikkor 80–200 mm. A pak, když ‚sjedu‘ těch řekněme 2 000 fotografií z jedné cesty, tak třeba 1 200 z nich je pořízených právě dvacítkou. Má fantastickou kresbu, je to ostré sklo, a díky vysokému rozlišení těla se dají dělat i výřezy.“

Na vašem webu máte i svatební fotografie. To je zase něco jiného nežli cestovatelská nebo koncertní fotka.
„Svatby… to je přesně to, co mě moc nebaví :-) Je to moc stresová situace – a to nejen pro nevěstu a ženicha.“

Takže máte při focení rád spíše pohodu?
„Ano. Nesnáším být do něčeho natlačený. Jsem prostě beran :-) Muset vyfotit prstýnky, polibek, nejkrásnější nevěstu… s tím mám někdy problém. Potřebuji být v klidu – to už jsem říkal na začátku našeho rozhovoru. Takže svatby fotím skutečně jen, když mě někdo známý ‚ukecá‘.
Ale je pravda, že i při cestování vznikají různé stresové situace. A nakonec, když tak nad tím přemýšlíte, zjistíte, že bez nich by život nebyl tak fajn. A to mě baví.

Děkuji za rozhovor Radime, a přeji spoustu dalších skvělých fotografií!

Colours of Ostrava 2018 Nikonem D850 Radima Kolibíka