Česko asi definitivně přichází o sbírku fotografií Josefa Koudelky

Je asi zbytečné našim čtenářům představovat jednoho z nejvýznamnějších lidí novodobých dějin, českého fotografa Josefa Koudelku. Je velice smutné, že člověk, který po roce 1968 emigroval z politických důvodů ze své vlasti, se nyní, 23 let po pádu bolševického režimu, s Českou republikou opět rozchází v nepohodě.

Čtyřiasedmdesátiletý tvůrce světového významu se už někdy od roku 2002 zabýval myšlenkou návratu části svého díla do rodné vlasti. Teoretik fotografie Josef Moucha k tomu ve dnes již neexistujícím časopise DIGIfoto (číslo 7–8/2010) mimo jiné uvedl:
„Ve zpravodajství iHNed.cz jsme se mohli dočíst, že ‚fotograf této pozornosti využil k tomu, aby českému státu věnoval velkou část svého fotografického díla‘. Článek ale spíš obrátil příčinu a následek. Nebyl naopak Josef Koudelka dekorován i s ohledem na svou velkorysost? Projevil ji už roku 2002. Když jsem se tehdy na tiskové konferenci k jeho retrospektivě ve Veletržním paláci zeptal, využije-li Národní galerie dané příležitosti k obohacení státních sbírek, dostal jsem dvě odpovědi. Institucionálně vyhýbavou i autorsky vstřícnou. Vrcholná instituce našeho výtvarného umění zkrátka Koudelku mít mohla, ale nemá.“

Kdo se kolem fotografie pohybuje trochu více, ví, že vztah Národní galerie (zejména za Knížákova vedení) je k fotografii poněkud zoufalý. Srovnáme-li fotografickou sbírku této instituce s Moravskou galerií v Brně, mohl by se „někdo“ zastydět.

Byla medaile tečkou?

Nicméně v roce 2010, kdy ministr kultury úřednické vlády Jana Fischera profesor Václav Riedlbauch udělil Josefu Koudelkovi medaili Artis Bohemiae Amicis, což je ocenění za šíření dobrého jména české kultury, projevil fotograf znovu (nebo spíše ještě stále) přání darovat českému kulturnímu dědictví více než tři stovky svých fotografií nevyčíslitelné hodnoty. Tentokrát se jednalo s Uměleckoprůmyslovým muzeem v Praze.

Jak se ale nyní zdá, jednání skončila na mrtvém bodě. Minulý pátek publikoval Týden.cz informaci o tom, že Josef Koudelka ztratil trpělivost s českou úřednickou mašinérií a od svého záměru ustupuje. Proč se tak stalo, si prosím přečtěte v dotyčném článku – jsou věci, které se ani s chladnou hlavou nedají dost slušně komentovat (byť obecně to činím v rámečku na konci tohoto smutného povídání).

Z článku si ale přesto dovoluji citovat poslední odstavec s Koudelkovými slovy:
„Musel bych jednat s lidmi, kteří o moje dílo stojí. Zatím se ukazuje, že jsou to spíš zahraniční instituce. Jsem dosavadním vývojem velmi zklamán. Českou republiku považuji za fotografickou velmoc. Bohužel s fotografií se zde podle toho nezachází, a není to zdaleka jen otázka peněz. Chtěl jsem mít vyřešený svůj odkaz, aby se po mé smrti dílo nerozdrobilo po světě, ale zůstalo tak, jak je, v zemi, odkud pocházím. Ale rozhodně nechci spáchat sebevraždu se zajištěným hrobem.“

Petr Lindner o politice, úřednictvu a jejich kultuře

Česká politická a takříkajíc úřednická kultura, do které počítám chování a činy politiků, poslanců, senátorů a ostatních osob – včetně prezidenta a jeho poradců – ale také úředníků nejrůznějších ministerstev a státních institucí, pracujících za peníze daňových poplatníků ve veřejné sféře, je nyní, v polovině roku 2012 na naprosto tragické a odsouzeníhodné úrovni.

Místo poctivé a smysluplné práce ovládl správu státu naprostý šlendrián, a bohužel i zcela zřejmá snaha o osobní obohacování, zneužívání moci, kriminální chování a – co je asi nejhorší – naprostou aroganci a opovrhování lidem. Říká se, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Já si ale myslím, že to, co se děje u nás, si už opravdu nezasloužíme. Řečnická otázka nakonec tedy musí zaznít: A zasloužíme si tedy Koudelkovy fotografie?


Sdílej

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

Jeden komentář

  1. Je to smutné, velice smutné, ale současně také velice symptomatické. Toto je pravý obraz fungování našeho státu, potažmo obraz stavu naší politické scény a to bez rozdílu barvy stranického trička. Jedni jako druzí se zabývají jen hašteřením v Parlamentu, zatímco mimo jeho zdi se starají jen a výhradně o svůj prospěch. Urvat si pořádný kus masa ze státního, dokud to ještě jde. Tzv. církevní restituce jsou toho zářným příkladem.
    Slovo politik opět získává pejorativní nádech a v ústech po něm zůstává nepříjemná pachuť.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Naše oznámení o ochraně soukromí se změnilo

Zlepšujeme naši správu uživatelských údajů v rámci Evropy. Od této chvíle budou naše e-maily odesílány a údaje zákazníků ukládány a spravovány centrálně společností Nikon Europe BV v Nizozemsku. Tato změna nám umožní spravovat údaje zákazníků účinněji a bezpečněji.

Aktualizovanou verzi oznámení o ochraně soukromí si můžete přečíst zde.

Den s Nikonem
Nikon škola
Nikon servis CZ
Nikon servis SK