„Astrofotograf se nezřídka vrací domů s pocitem marnosti.“ Rozhovor s Richardem Černohorským

Když Richard Černohorský vypráví o svém životním koníčku – astrofotografii –, září mu oči jako nejjasnější hvězdy na obloze. Slovák žijící v Praze na vás chrlí „českoslovenštinou“ tuny informací, o kterých jste dosud neměli ani ponětí, a z každého jeho slova je jasně cítit, jak ho to všechno složité kolem astrofotografie neskutečně baví. A když na závěr jen tak utrousí, že se jej občas zmocní pocit marnosti, stejně mu to nevěříte.

Rozhovor s Richardem Černohorským

Na začátku je asi dobré uvést, že se astrofotografií nezabýváte profesionálně, nýbrž že je vaším koníčkem. Přesto však předpokládám, že nějaké znalosti o astronomii by člověk vašeho ražení mít měl. Nebo se pletu?

Když jsem začínal fotit, tak jsem se trochu zabýval makrofotografií. Pak mně začala čím dál více zajímat astrofotografie, ale záhy jsem zjistil, že bez znalostí tohoto oboru to pořádně nepůjde. Dnes už jsem spolupracovníkem na Štefánikově hvězdárně v Praze a mám blízké vztahy s lidmi z Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově.

Jestli tomu dobře rozumím, tak jste nejprve chtěl fotit lidově řečeno hvězdy, ale až potom jste o nich získával znalosti?

Je to tak. Ale je to samozřejmě přesně opačný postup, než by měl být. Nicméně postupně jsem začal získávat potřebné vědomosti, seznámil jsem se také s dalšími astrofotografy a časem si osvojil vlastní styl focení noční oblohy – širokoúhlou astrofotografii, což je poměrně minoritní žánr.

Jaký k tomu máte důvod?

Když chcete vyfotit malou galaxii, potřebujete k tomu velkou „rouru“. Jenže velkým problémem jsou atmosférické podmínky a světelné znečištění. A vy najednou zjistíte, že ve vašich schopnostech je vyfotit jen více či méně rozmazaný flíček. Zatímco když fotíte „obyčejnými“ teleobjektivy, dvoustovkou, třístovkou, dostáváte se do jiné dimenze. Třeba 300mm objektiv je úplně perfektní – jsou mlhoviny, které se vám ani nevejdou do záběru. S dvoustovkou či třístovkou se také dobře pracuje. Nepotřebujete tak přesnou paralaktickou montáž, nevadí vám tolik vliv atmosféry, skla pořídíte oproti špičkovým teleskopům za pár korun. Na začátek postačí třeba obyčejný AF-S Nikkor 70–300 mm F4,5–5,6G VR. Jediným problémem pak zůstává nedostatek světla, které je potřeba správně „nachytat“, a samozřejmě zpracování. Nemusíme si nic nalhávat, současná astrofotografie je hlavně o zpracování snímků v počítači.

Ale 200–300mm skla jsou obecně vnímána jako teleobjektivy a vy jste hovořil o širokoúhlé astrofotografii. Nebo se u tohoto typu focení jaksi „mění měřítka“?

Ne, to byl jen příklad, že i detailní záběry se dají vyfotit de facto lacinou technikou. Žádná měřítka se nemění, já běžně používám pevná ohniska 24 mm, 35 mm nebo 50 mm.

Vy jste naznačil, že fotíte „oneshot“ neboli jednu expozici – neskládáte bracketingové snímky. Jak to tedy přesně probíhá?

Na to se mě spousta lidí ptá a já odpovídám, že fotím pořád stejně. Jednak je třeba využívat co největší světelnost, aby expoziční časy byly co nejkratší – už jen proto, aby se ulehčila práce paralaktické montáže. Aby se v rozích záběrů potlačila chromatická aberace, něco málo přicloním, ale standardem je F2,8. Citlivost mám vždy nastavenou na ISO 800 – to kvůli dynamickému rozsahu, který při vyšších citlivostech klesá. No a pak zbývá expoziční čas… a vy zjistíte, že jsme v České republice, kde je světelné znečištění v podstatě všude stejně velké – o městech se nebavím, tam se fotit nedá téměř vůbec – a vyjde vám, že fotíte pořád stejným časem. Tři minuty. Shrnuto: F2,8, ISO 800, expozice 3 minuty, to je celý zázrak.

Vy aktuálně fotíte Nikonem D810A, ale…

Ano, ale… Fotím D810A, ještě se k tomu určitě dostaneme, ale fotím také Nikonem D7000 se zoomem AF-S Nikkor 16–85 mm F3,5–5,6G ED VR. Mám k tomu jednoduchý důvod – publikuji články o astrofotografii a chci ukázat lidem, že není nezbytně nutné vlastnit fototechniku za stovky tisíc korun. Tvrdím, že k pořízení skvělých astrofotek stačí nejlevnější zrcadlovka a potřebné znalosti.

Takže vy fotíte řekněme horší technikou jenom proto, abyste dokázal, že to jde?

Je to tak. Už jsem to říkal – astrofotografie je z velké části o zpracování v počítači. Samozřejmě, že ale nejprve musíte perfektně zvládnout práci v terénu. Třeba jen správné postavení stativu je alfou a omegou celé práce, a existuje mnoho dalších drobností, které jsou ovšem podstatné a jež se naučíte jen v praxi. Nechci tvrdit, že kvalitní technika není důležitá, ale zároveň neříkám, že to nejde s levnějším vybavením. Jde to.

O tom všem budete povídat účastníkům workshopu Nikon školy – Fotografování nejen noční oblohy Krkonoš?

Ano. Všechny tyhle finty se naučíte jen focením a o tom workshop je. Můžete mít o problematice astrofotografie načtenou celou knihovnu, ale dokud tu práci v terénu nezažijete na vlastní kůži, budete mít velké problémy.

A co když bude pršet nebo bude obecně počasí nevhodné k focení noční oblohy?

To je možná ještě lepší varianta. V tom případě bych se totiž s účastníky workshopu mohl více věnovat problematice zpracování fotografií v počítači. Ukázali bychom si, jak bojovat se světelným znečištěním v postprocesu, jak správně vyvážit barvy, a všechny další důležité postupy. Zkrátka jak ze zdrojové fotografie, která je v podstatě nekoukatelná, vykouzlit perfektní snímek. Docela bych účastníkům přál, aby bylo špatné počasí :-)

Rozumím tomu tak, že pořídit ten „nekoukatelný zdroj“ je – při jistých znalostech – relativně snadné, ale pak z něj vytvořit kvalitní fotografii, to už je tvrdá práce v počítači?

Přesně tak. Bez zkušeností je to práce na několik let – když se máte sami naučit správný postprocessing. Například největší peklo astrofotografie je vyvážení barev. Zdrojová fotografie je celá „zašpiněná“ světelným znečištěním a vy musíte vrátit do snímku správné barvy. Také je třeba dodat záběru kontrast, protože v originále nemá skoro žádný. A těch zásahů, které musíte provést, je daleko více.

Vraťme se, prosím, k Nikonu D810A. Vy jste řekl, že z určitých důvodů fotíte také Nikonem D7000 – chcete naznačit, že ta D810A není zase tak o moc lepší?

Kdepak, je o hodně lepší. Pominu-li, že jde o FX formát se všemi jeho výhodami, pak pro astrofotografa je samozřejmě primární úprava filtru před snímačem, která zvyšuje citlivost na světlo z emisních mlhovin. Fotit tyto mlhoviny na „normální“ zrcadlovce je podstatně náročnější. Zároveň ale úprava filtru nemá vliv na běžné focení, takže vy si vlastně koupíte dva fotoaparáty v jednom. Dokonce se dá říci, že si kupujete v jednom těle dva fotoaparáty, a navíc ještě i paralaktickou montáž – protože třeba při focení se širokými ohnisky ji díky vysoké citlivosti čili krátkým časům závěrky ani nepotřebujete. Nemusíte mít jedno tělo na běžné focení a další na astrofotografii – máte „jen“ Nikon D810A. A to je na tom nejlepší. Nikon D810A je skvělý fotoaparát pro cestovatele, pro krajináře. S jedním přístrojem můžete fotit při denním světle i v noci a výsledky jsou pokaždé perfektní.

Pojďme nyní na úplný začátek. Fotím „normálně“, líbí se mi třeba vaše fotografie noční oblohy a chtěl bych si to taky zkusit. Co všechno bych měl předtím vědět?

Překvapivě toho nemusíte vědět zase tak mnoho. V podstatě vám stačí prostudovat Messierův katalog, což je unikátní seznam mlhovin a galaxií – označených M1 až M110 –, který v 18. století sestavil francouzský astronom Charles Messier. Takže když chcete začít fotografovat, kouknete se do Messierova katalogu a některý objekt si vyberete. Pak musíte v astronomickém katalogu zjistit, jestli váš vybraný objekt je vůbec z našeho území dostupný a kdy tomu tak je. Pak už si jen počkáte na správné období v kombinaci s dobrým počasím a co nejmenším světelným znečištěním (na to taktéž existuje mapa), den, kdy nesvítí měsíc – a můžete fotit…

To ovšem znamená, že na focení nějakého konkrétního vesmírného objektu máte třeba jen pár dní v roce, ne?

Ano. Jsou objekty, které mají ideální podmínky na obloze třeba jen měsíc. Jenže dva týdny z toho svítí Měsíc a to se fotit nedá. A jakou máte jistotu, že dalších 14 dní bude perfektně jasno? Může být, ale nemusí být vůbec. Největší „sranda“ je, že zrovna v zimě jsou teoreticky nejlepší podmínky, na obloze je například nejjasnější mlhovina Orion, ale počasí obvykle nestojí celou zimu za nic. Pořád je zataženo, mlha – to můžete rovnou zůstat sedět doma.

Dobře, Česko, jak se zdá, není astrofotografům zrovna zaslíbené. Budu-li majetný fotograf se spoustou volného času, který se bez mrknutí oka sbalí a odletí na jakékoliv místo na světě, kam jej pošlete?

Je potřeba jít co nejblíže k rovníku, protože tam je možné vidět objekty, které u nás nikdy nevystoupají nad horizont. Kam ale chcete jít na rovníku? Do brazilského pralesa ne, tam v jednom kuse leje. Nebo chcete jet do Afriky do zemí jako je Kongo nebo Uganda? Jedině s vlastní armádou. V Polynésii také nejsou dobré atmosférické podmínky. Těch míst na světě zkrátka mnoho není. Nejblíže jsou Kanárské ostrovy, kde je sopka, která má přes 2 400 m n. m., a v noci je tam prakticky pořád inverze. Takže se vyškrábete nahoru na sopku, světelné znečištění tam téměř žádné není, protože kolem nejsou velká města – a i kdyby, tak jej zakryje inverzní oblačnost.
Jinak Mekkou všech astronomů je poušť Atacama v Chile, kde jsou Andy a je to nejsušší místo na celé planetě. Skvělé podmínky jsou ještě v Austrálii. Ale není třeba cestovat zase až tak daleko, mnoho astrofotografů jezdí třeba do Slovinska a dobré podmínky jsou i v egyptské poušti.

Takže vy si nakoupíte drahou techniku a pak jí fotíte třeba jen 15 dní v roce?

Mno…, ano. Ale to je ještě dobré, jsou blázni, kteří za rok vyfotí třeba jen jednu nebo půl fotky. To jsou ti, kteří fotí úzkopásmovými filtry a samozřejmě dělají skládanou expozici. Nafotí třeba 100 expozic za rok, ale to je jen polovina fotky. Jeden stejný objekt tak fotí třeba dva roky…

To je ale posedlost…

Je. Koupíte si techniku za minimálně 150 tisíc a uděláte polovinu až jednu fotku ročně. Ale takových lidí je kupodivu hodně. A to ještě máte lidi, kteří se specializují: fotí například jenom planety. Jenže z planet se dají fotit jen tři: Jupiter, Mars a Saturn. A oni se třeba specializují jen na Jupiter. Celý rok fotí jen Jupiter…

A já jsem si myslel, že tišší blázni jsou jen rybáři :-)

Řekl bych, že rybáři jsou na tom lépe, aspoň občas totiž domů přinesou nějaký ten úlovek. Astrofotograf se nezřídka vrací jen s pocitem marnosti. Ale když se to povede, stojí to za to!

Děkuji za rozhovor Richarde!

Fotografie Richarda Černohorského