Návrat po deseti letech do etnické vesnice Ban Nor Lae — a proč mi na celou zimu v Asii stačila pevná pětatřicítka.
Patnáct let mimo, deset let na sever
Jmenuju se Matouš Vinš. Jsem markeťák a k tomu rozvíjím vlastní projekty jako Travel Bible. Můžu tak pracovat odkudkoli — a posledních patnáct let toho aktivně využívám. Nejčastěji v zimě, kdy se prostě přesunu někam, kde zima není. Nejčastěji do thajského Chiang Mai.
Severní Thajsko je pro mě druhý domov už skoro dekádu a pořád mě nepřestává bavit — pro mě to vůbec není ta země z katalogů cestovek. Žádné přeplněné pláže, párty v Bangkoku ani obrovské chrámové komplexy. Raději objevuji hory, národní parky, mlžný prales, čajové plantáže nebo vesnice, kde cizince vidí jednou za rok. V severním cípu Thajska jsem už najezdil mnoho tisíc kilometrů na motorce, poslední dobou jezdíme se ženou a malým synem autem. Naprostá většina míst, které se mi nejvíc vryly do paměti, byly náhodné odbočky z hlavní silnice.
Ban Nor Lae byl přesně takový případ. Poprvé jsem tam v roce 2016 dorazil s kamarády náhodou, v podvečer, do dokonalého světla. Dvě hodiny focení, které si pamatuju dodnes, a jeden neúspěšný pokus místního psa mě pokousat.
Letos v únoru jsem se tam vrátil — na východ slunce, zkušenější a s úplně jinou výbavou.
Výbava: Z6 a jedno sklo
Na dva měsíce v Asii jsem si vzal svůj milovaný a léty drsných podmínek ověřený Nikon Z6 a tentokrát jediný objektiv — NIKKOR Z 35 mm f/1.4. Nejvíc teď stejně fotím lidi a pětatřicítka mě baví nejvíc.
Nelituju ani vteřinu. Hlavní důvod přitom není ušetřená váha — ale to, k čemu vás pětatřicítka donutí. Jít k lidem blízko. Dřív jsem střídal padesátku a dvacet čtyřku. Jenže padesátka už je moc anonymní, 24 mm zas často moc široká.
Pětatřicítka udělá krásný portrét, zároveň s ní na fotku dostanete atmosféru a příběh okolí. U etnických vesnic je to podstatné: kroj, dům, kopec za ním a ranní mlha jsou součást fotky, ne kulisa, kterou chci rozmáznout do nicoty.
Z6 jsem měl někdy kolem Vánoc 2018 jako jeden z prvních v Česku – dneska je to vlastně „stará“ mašina. Pořád ale splňuje přesně to, co potřebuju: není zbytečně velká, skvěle sedí v ruce a nad ovládáním vůbec nemusím přemýšlet, nevadí jí šero a vydrží všechno.
Vesnice, která se za deset let nezměnila
Ban Nor Lae leží daleko od všech turistických tras doslova na hranici s Myanmarem — z místních opuštěných bunkrů se dá zamávat barmským vojákům na druhé straně země nikoho. Žije tu převážně etnikum Palaungů, lidí, kteří sem před desítkami let utekli před drsným režimem v Barmě.
Přijeli jsme na pár dní z Chiang Mai celá rodina. Nejdřív zastávka v Chiang Dao, pak Doi Ang Khang a Ban Nor Lae, potom čajové plantáže v Mae Salong a nakonec chrámy v Chiang Rai. Zbytek rodiny vstává o poznání později než já, takže rána patřila mně a foťáku.
Do vesnice jsem dorazil ještě za tmy a čekal, až se probudí.
Přiznám se, že jsem měl trochu strach. Deset let je v téhle části světa dlouhá doba — a spousta podobných míst se za tu dobu proměnila v kulisu pro zájezdy, kde kroj nosí jenom nejstarší babičky a jenom když se dívají turisté.
Nezměnilo se nic. Vůbec nic. Chválabohu.
Devadesát minut
To, co následovalo, je z hlediska fotografa ideální situace: jedno místo, jedno ohnisko, hodina a půl a světlo, které se pod rukama mění z modré na tvrdé tropické slunce.
Když v buddhistické zemi vyrazíte do ulic za svítání, skoro jistě potkáte mnichy na ranním sběru almužny. V Ban Nor Lae ten úkol připadl mladým novicům.
Pak se rozjel obyčejný den. Lidi vyrážejí pro nezbytnosti, chystá se snídaně, ženy perou a věší prádlo, děti se sbírají do školy. Do hodiny se většina vesnice rozuteče do okolních kopců na pole — k čajovníkům, zelenině nebo k jahodám.
Děti se předváděly úplně stejně, jako se předvádějí děti kdekoli na světě. Jeden kluk při tom spadl z koloběžky a mladší sestra se mu dokonale vysmála. Nejfotogeničtější jsou hned po nich ty čiperné babičky v krojích.
A hlavy rodiny? Ty mají na všechno čas. Doutníček, pohodička.
Co o tom ránu říkají EXIFy
Pro vás – čtenáře Nikonblogu – přidávám i techničtější část. Celá série má 91 minut a vypadá takhle:
Čas od začátku | Clona | Čas závěrky | ISO |
0:00 | f/1.4 | 1/60 | 280 |
0:07 | f/2.5 | 1/80 | 1800 |
0:15 | f/1.4 | 1/80 | 250 |
0:41 | f/1.4 | 1/320 | 100 |
0:47 | f/1.4 | 1/1600 | 110 |
0:58 | f/1.6 | 1/1000 | 140 |
1:15 | f/1.4 | 1/3200 | 100–4500 |
1:31 | f/1.4 | 1/3200 | 2500 |
Čtrnáct publikovaných snímků, třináct z nich při f/1.4 nebo f/1.6.
Fotím pořád stejně a tohle ráno nebylo výjimkou: režim M a ISO auto, strop na 32000. Na clonu jsem prakticky nesáhl, měnil jsem jenom čas podle toho, jak přibývalo světla, a ISO si dopočítalo zbytek. Na začátku 1/60 v modré hodině, na konci 1/3200, abych zmrazil běhající děti; ISO mezitím skáče od stovky po 4500 podle toho, jestli jsem zrovna stál na sluníčku, nebo ve stínu mezi domy.
V ranní vesnici se situace mění po vteřinách — a když se rozhoduju jenom o jedné věci (jak rychlou závěrku teď potřebuju), zbyde mi hlava na to podstatné, tedy kde stojím, s kým mluvím a co se děje kolem. Strop na 32000 je v praxi pojistka, na kterou nedosáhnu; tady jsem se ani nepřiblížil.
Pojedu zas v zimě s podobným vybavením?
Ano. Za celé dva měsíce v Thajsku a následně Vietnamu mi nic nechybělo. Navíc jsem nikdy neřešil, co mám nasazené, nikdy nepřišel o okamžik při výměně skla a nikdy nemohl být líný a fotit lidi z druhé strany ulice.
Pokud přemýšlíte o podobné cestě: nejlepší věci na severu Thajska nejsou v itineráři. Jsou na odbočkách, ideálně na motorce, ideálně ráno, když se vesnice zrovna probouzí a nikdo kolem neřeší, že tam stojíte s foťákem.
Autor článku
Matouš Vinš — tvůrce, konzultant, fotograf a autor knih o cestování. Víc fotek z cest najdete na matous-vins.cz, podrobné průvodce Thajskem pak na Travel Bible.
Fotky z roku 2016 na D610
