Z jak velké vzdálenosti lze v Česku uzřít ikonickou Milešovku, nejvyšší horu Českého středohoří? Minimálně ze 145 kilometrů. Přesně v té vzdálenosti se o záznam pyramidovité hory pokusil Petr Horálek pomocí Nikonu Z6III velmi nezvyklým způsobem. Vyfotil ji jako tmavou siluetu před zapadajícím Sluncem.
Je tam!
„Milešovka. Ze Seče. Přesně 145,3 kilometru vzdušnou čarou. Přesně ve směru zapadajícího Slunce. Jak to vím? Protože jsem si tohleto plánoval už pěknou řádku měsíců. A v pátek 24. července 2026 ve 20:52 SELČ se tenhle éterický záměr stal konečně splněnou skutečností!“ popisuje Petr Horálek s nadšením. Už několik měsíců totiž ví, že ze Seče na Chrudimsku se Milešovka promítá jen o chlup vlevo od hradu Lichnice, který je pozorovatelný z obce velmi pěkně.
Jak známo, Milešovka leží coby nejvyšší vrchol Českého středohoří na Litoměřicku a díky své nadmořské výši (a hlavně bezkonkurenční ve svém okolí) zhruba 837 metrů je z ní údajně úžasný výhled do všech směrů. „No, jestli je takhle krásně vidět i ze Seče, hned vedle o mnoho bližší Lichnice, tak tomu fakt věřím. Takže, milí milešovští lezci, jednou se mrkněte i směrem na jihovýchod – v hodně velké dáli spatříte i zříceninu Lichnice a možná občas i nějakého toho 145 kilometrů vzdáleného Horálka. Při západu Slunce, samozřejmě,“ vzkazuje humorně Horálek.
Dlouhé čekání
Proč ale měsíce čekání? Oproti zmíněnému hradu je při pohledu od Seče Milešovka v malém výkusu mezi lesy a fakt mimořádně daleko. Měnící se azimut zapadajícího Slunce nedává k této „trefě“ moc velké okénko. Dva až tři dny ke konci července a stejně dlouhé okno okolo půlky května. „A jak známo, trefit den s dobrým – co dobrým, perfektním! – počasím až nad Německem, za nímž Slunce během svého západu za Milešovkou putuje – fakt tak daleko je ze Seče vidět – je statisticky převzácné. Kupříkladu onoho 24. července byl jediný z oněch červencových dní, kdy se konečně vyjasnilo dokonale… a shodou okolností až do května příštího roku poslední, kdy to šlo. A tak jsem prostě musel. Za každou cenu. Čekat se mi už fakt nechtělo,“ vysvětluje Horálek svůj první fotografický úspěch s Milešovkou. Nebyl ale jediný.
Tip od facebookovského fanouška
Jak Horálek fotografii publikoval, hned si získala pozornost nejen u „Sečáků“ a lidí z okolí, ale pochopitelně i těch žijících blíže k hoře samotné. Mezi reakcemi se také objevil fotografický záznam pana Josefa Plašila, který upozornil na to, že se dá sledovat podobný úkaz (samozřejmě včetně mnoha dalších zatím neobjevených míst) i z Nového Dvora nedaleko Podhořan u Ronova. Horálek tam nakonec vyrazil v úterý 28. července 2026, kdy počasí opět přálo. Milešovka z tohoto místa leží blíže, přesně 133,31 kilometru, a náš fotograf se na záběr vybavil ještě něčím navíc. Ke snímání se rozhodl využít zrcadlový teleskop o ohniskové vzdálenosti 1,2 metru, obraz si ještě přiblížil 1,4x telekonvertorem. A to už bylo „jiné kafe“.
„Nafotil jsem nějakých 60 snímků v extrémní rychlosti, což pro ,Nikouše‘ fakt není problém, a tady je ten nejhezčí úlovek. Nad vrchním okrajem Slunce se tentokrát vyjímá plnohodnotný zelený fragment: zdánlivý ,úlomek‘ obrazu Slunce, který se vlivem optiky v zemském vzduchu na zlomek sekundy zabarvil do zelena. Pár tmavších flíčků na Slunci jsou jeho skvrny, tedy fyzicky chladnější a tedy tmavší útvary ve vrchní vrstvě Slunce. A tentokrát byl západ Slunce obzvlášť červený. Nejspíš už díky zakalenému vzduchu od kouře ze vzdálených požárů ve Francii,“ zavzpomínal na druhý úspěšný „lov“ Petr Horálek
Nesnadno zachytitelný úkaz k tomu
A co byl vlastně onen „zelený úlomek“ zač? Poměrně prchavý optický úkaz v atmosféře. Na obou obrázcích kromě samotné Milešovky, na jejímž vrcholu i při této obří fotografické vzdálenosti můžete uzřít prťavou věž tamní rozhledny a ikonické meteostanice, si můžete všimnout, že horní okraj zapadajícího Slunce doplňuje jakýsi zelený lem. „Jde o jev ovlivněný takzvanou atmosférickou refrakcí, který způsobuje, že krátkovlnné záření Slunce při jeho poloze na horizontu je opticky trošičku posunuté nahoru a v krátkých intervalech tak horní okraj probleskne do zelena,“ doplňuje Horálek s tím, že pokud je jev viditelný přímo na okraji Slunce, říká se mu zelený lem, zatímco v opačném případě jde o zelený fragment. A je-li to poslední „kapka“ Slunce nazelenalá před jeho zmizením za obzor (či první před jeho východem), jde o nejznámější úkaz tohoto typu, tedy zelený záblesk.
Zachyceno na Nikon
Samotný Nikon Z6III v tomto případě sehrál zásadní úlohu ani ne tak záznamově, jako ve snadném pohotovém nastavení a extrémně rychlém snímání. „Využil jsem tentokrát funkce expozičního vějíře, protože jsem si nebyl jist správnou expozicí a jas Slunce i zmíněné optické jevy se dosti prudce měnily. Z několika desítek různých expozic rychle pořízených za sebou jsem pak mohl snadno vybrat tu, která byla opravdu nejkrásnější. Děkuji přírodo i Nikone za další nezvyklý fotografický úlovek,“ uzavírá Horálek.
Více o Petru Horálkovi
- Web: www.petrhoralek.com
- Portfolio: https://www.petrhoralek.com/Portfolio
- Facebook: https://www.fb.com/PetrHoralekPhoto
- Instagram: www.instagram.com/petrhoralek
- Workshopy: https://www.petrhoralek.com/?page_id=1951
