Autor: Petr Horálek
Když jsem se v úterý 16. června 2026 vracel ke svému bydlení u Sečské přehrady, čekala mne při pohledu přes přední sklo auta opravdová optická lahůdka. Nízko nad jižním obzorem se rozkládal velmi výrazný duhový oblouk. Byl příliš nízko a opačně tvarovaný od běžné duhy a klasických halových jevů. Hrklo mi v srdci: V ten moment jsem uzřel na české poměry opravdu vzácný optický úkaz, odborně nazývaný „cirkumhorizontální oblouk“. To si asi nezapamatujete, ale co takhle „ohnivá duha“? Tak se mu totiž lidově přezdívá.
Ledová oblaka základem
Začněme tím, jak vlastně vznikají halové jevy, do jejichž podmnožiny „ohnivá duha“ patří. Základem k jejich vzniku je výskyt vysoké závojovité oblačnosti zvané cirostratus, ale i tzv. diamantový prach, tedy ledové krystaly ve vzduchu rozptýlené v zimě sněžnými děly. A samozřejmě zdroj světla, před kterým tato optická vrstva přechází. Ve dne Slunce, v noci Měsíc. Jevy vznikají lomem, odrazem a někdy i rozkladem slunečního nebo měsíčního světla na drobných ledových krystalech, které se v tomto optickém prostředí rozkládají. Tvar, velikost a orientace ledových krystalů určují, jaký halový jev vznikne.
Nejznámějším halovým jevům přitom kraluje „malé halo“ (je-li kolem Slunce, tak „Malé sluneční halo“). Jde o duhový kruh o úhlovém poloměru 22°, který se mimochodem při úkazu 16. června 2026 na nebi také krásně „vymaloval“. Ten vzniká při průchodu světla šestibokými ledovými krystaly orientovanými náhodně ve všech směrech. Naopak jevy jako parhelia (vedlejší slunce), dotykové oblouky nebo onen šťastně zaznamenaný cirkumhorizontální oblouk, vyžadují, aby byly krystaly orientovány určitým způsobem, například vodorovně jako drobné destičky padající atmosférou.
V Česku vzácné
Jakmile jsem jev uviděl, i při spádu silnice z kopce dolů jsem prudce šlápnul na plyn. „To je… To je přece cirkumhorizontální oblouk!“ opakoval jsem si vzrušeně nahlas v tom adrenalinu uvnitř auta. Kolem mě se míhaly postavy kolemjdoucích, kteří sice možná jev také viděli, ale určitě vůbec netušili, jakou vzácnost zrovna zří. Škoda. Vždyť to je přeci ten pověstný cirkumhorizontální oblouk!!!
Abyste pochopili, proč je to taková vzácnost, zpočátku postačí, když řeknu, že za celý život jsem jej uviděl jen třikrát a z toho jen jednou jsem ho zaznamenal. A to onoho památného prakticky pravého poledne 16. června 2026.
A teď stručně fyzikálněji: K vzniku jevu je potřeba, aby sluneční světlo vstupovalo při výskytu vysoké cirrostratové oblačnosti do horní vodorovné stěny ledových krystalů, ze které je oblačnost tvořena, a vystupuje některou z jejich bočních stěn. To asi nezní moc pochopitelné, ale má to jeden zásadní důsledek. Aby byl totiž oblouk viditelný, musí být Slunce dost vysoko nad obzorem – alespoň asi 58°. Díky silnému rozkladu světla bývá cirkumhorizontální oblouk mimořádně barevný, často výraznější, než duha. Právě proto a pro svou vizuální „rozčepýřenost“ se mu lidově přezdívá „ohnivá duha“.
Jen kolem letního slunovratu
Nejzásadnější z toho všeho řečeného v předchozích odstavcích je právě to, že Slunce musí ležet alespoň 58° vysoko nad horizontem. Je to fakt hodně? Ano je. Dokonce skoro limitně pro naše území. Však si to jednoduše spočítejme. Naše krajina leží přibližně na 50. stupni severní šířky, tedy 50° severně od rovníku. Slunce tedy za dob rovnodennosti vystoupá jak vysoko? No odečtěte si zeměpisnou šířku od nadhlavníku (90° od obzoru nad hlavou) a vyjde vám 40°.
Ale nás zajímá slunovrat, konkrétně ten letní, při němž Slunce stoupá díky sklonu zemské osy nad obzor nejvýše. Už na základní škole nám říkali, že Země je od roviny svého oběhu sklopená o přibližně 23,5° a díky tomu se nám střídají roční období. No a tím se dostáváme prakticky k výsledku. Stačí přičíst k základní výšce (té „rovnodennostní“) sklon zemské osy a vyjde nám, že v den letního slunovratu sluníčko vystoupá v pravé poledne na 50. stupni severní šířky přibližně 63,5° nad obzor. Ono samozřejmě pro různá místa v Česku je to trošku různé – například v Brně 64,2°, v Praze 63,3°, nejseverněji v Česku jen 62,4°… Ale to už jsou jemné odchylky. Podstatné je, že je to jen o pár stupňů výš, než při jaké výšce Slunce může být „ohnivá duha“ u nás vidět.
Opusťme tedy číslíčka a počty a řekněme si to jednoduše. Aby cirkumhorizontální oblouk vůbec měl šanci na vznik na našem nebi, musí být Slunce setsakra vysoko nad obzorem okolo pravého poledne, tedy jen v těch krátkých okénkách v několika týdnech okolo letního slunovratu. A k tomu se pochopitelně musí vyskytovat ona závojovitá oblačnost po celé ploše oblohy pod slunečním diskem. A k tomu nějaký ten Horálek si toho musí všimnout při jízdě autem…
Zachyceno na Nikon
Samotný Nikon Z6III v tomto případě sehrál zásadní úlohu. Ani ne tak technicky, jako ve snadném pohotovém nastavení. Jak jsem dojel k „ubikaci“, popadl jsem manuální širokoúhlý 12mm objektiv a vyběhl na pláž u přehrady, odkud byl úkaz krásně vidět. Nastavil jsem malé ISO, krátkou expozici, dokonale doostřil na lesy v dáli a začal cvakat jen tak z ruky. Měl jsem na to jen asi 10 minut, po kterých „ohnivou duhu“ zakryla přicházející hustější oblačnost a bylo po všem. Nikon přitom zachytil věrně i barevné podání celé scény: Jak klasického kruhového hala, který na snímku dominuje, tak právě relativně nenápadného cirkumhorizontálního oblouku. A já si tak mohl „odškrtnout“ další vzácnost mezi podmanivými nebeskými úkazy. Děkuji vám, přírodo i Nikone 😊
Autor článku: Petr Horálek
- Web: www.petrhoralek.com
- Portfolio: https://www.petrhoralek.com/Portfolio
- Facebook: https://www.fb.com/PetrHoralekPhoto
- Instagram: www.instagram.com/petrhoralek
- Workshopy: https://www.petrhoralek.com/?page_id=1951
