Fotografická expedice na „Mars“ s Nikonem

Autor článku: Zdeněk Bardon

Mojí srdeční záležitostí je místo na druhé straně planety, které západ Slunce přebarví do podoby planety Marsu. Vše se ponoří do rudého hávu a zážitek umocňují kopule nejprestižnější astronomické instituce světa – Evropské jižní observatoře na La Silla v chilské poušti Atacama.

Vydat se na podobnou výpravu je samo o sobě náročné nejen finančně, ale i organizačně. Přístup na samotnou observatoř není snadnou záležitostí, protože je to špičkové vědecké pracoviště.

Odměnou je naprosto úžasné nebe bez světelného znečištění a velmi nízké vzdušné vlhkosti. Z nadmořské výšky 2 450 m je dohlednost i několik stovek kilometrů.

Na La Silla jsem byl už šestnáctkrát a pokaždé pečlivě řeším vybavení. Tentokrát jsem s sebou vezl více než dvacet kilo vybavení. Již řadu let jsem věrný značce Nikon, a proto volba padla na moji oblíbenou bezzrcadlovku Nikon Z8 se spoustou objektivů. Vláčel jsem sebou i speciální montáž umožňující sledování hvězd. To je pro delší expozice hvězdných objektů naprosto nezbytné.

Velké dilema jsem řešil s teleobjektivem. Vlastním NIKON Z 70-200 mm f/2,8 VR S, ale pro snímání Měsíce a Slunce je to krátké ohnisko. Tak co s tím? Hledal jsem nějaké řešení a narazil na telekonvertor NIKON Z TC-2,0x, ale dostupné recenze nebyly vůbec příznivé. Po pravdě to znělo jako katastrofa.

Jsem technik, který věří jen máločemu, a protože jsem byl limitován hmotností, tak jsem se rozhodl celou sestavu otestovat sám. Společnost FotoŠkoda mi s velkou ochotou již zmíněný telekonvertor zapůjčila.

Bydlím nedaleko Jaroměře a prvním cílem, na kterém jsem chtěl otestovat vlastnosti soustavy teleobjektiv s telekonvertorem a Z8, byla nejvyšší hora Česka. Sněžka je od nás vzdálená vzdušnou čarou přibližně 40 kilometrů. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že na snímku s ohniskem 400 mm je nejen samotná hora, ale i Poštovna na jejím vrcholu! Žádné zkreslení ani barevné vady. Nic jsem nenašel a to jsem velký „šťoural“. Bylo rozhodnuto. Telekonvertor jel se mnou do Chile.

Fotografování zapadajícího Slunce s takzvaným zeleným zábleskem, což je atmosférický jev u nás těžko pozorovatelný, je mojí jistou mánií. Vše dopadlo na jedničku. Zrovna tak i snímání ultra úzkého srpečku mladého Měsíce, na kterém jsou při ohnisku 400 mm vidět i krátery!

Nakonec jsem celou sestavu otestoval na pozemní cíl. Observatoř La Silla není v poušti osamocena. Ve vzdálenosti 110 kilometrů na vrcholku hory Cerro Pachón jsou viditelné další hvězdárny. Na připojeném snímku s ohniskem 400 mm jsou výřezy i s popisem a každý si může udělat názor na kvalitu výsledného obrazu. S telekonvertorem světelnost objektivu klesne na polovinu, ale to není vada, nýbrž zákon optiky.

Každý objektiv prověří snímání hvězd. Je to brutální a nekompromisní test zobrazení bodových zdrojů světla. V tomto případě se už nedá nic „okecat“. Tentokrát mluvím už o samotném teleobjektivu, protože pro snímání slabých objektů ve vesmíru je nutná co největší světelnost.

Příjemné překvapení na mě čekalo až doma, protože post-processing je nutný dělat až na velkém monitoru a výkonném počítači. Objekty s ohniskem 200 mm při f/2,8 dopadly opět na jedničku. Zobrazení hvězd je perfektní.

Co dodat na závěr? Osobně si recenze přečtu i příště, ale raději se budu spoléhat na vlastní úsudek.

Jasné nebe.