Autor článku: Petr Slavík
Žebříčky světových agentur řadí návštěvu horských goril mezi TOP TEN zážitků, které by měl člověk za svůj život prožít. A jaké to je ve skutečnosti? Jednoduše nezapomenutelné!
Ranní probuzení v pralese
Horský deštný prales je brzy ráno plný veselých zvuků. Ptáci jakoby chtěli překřičet jeden druhého, aby světu zvěstovali příchod nového dne. Místo ve skoro dvou tisících metrech působí téměř mysticky zahalené do mlžného oparu, který sluneční paprsky vytahují z půdy nasáklé včerejším lijákem.
Výstup k gorilám
Stezka je příkrá a kluzká. Had lidí stoupá pomalým tempem do strmého kopce. Občas se zastaví, aby přizpůsobil své tempo těm nejpomalejším. Pestrá směsice lidí z celého světa, která se rozhodla si uskutečnit svůj sen. Vidět na vlastní oči vzácné horské gorily v jejich přirozeném prostředí.
Pravidla návštěvy
Ke každé habituované gorilí rodině smí v jeden den jedna osmičlenná skupinka návštěvníků, doprovázená trojicí strážců parku a nosiči, které si můžete najmout z řad členů místní komunity. Často nesou třeba jen lahev vody a svačinu. Ale zbytečné to rozhodně není. Těch dvacet dolarů, které nosiči zaplatíte, výrazně finančně podpoří komunitu a její vztah k divokým gorilám. Kdo by si zabíjel způsob obživy? Takže je to vlastně forma vaší podpory ochrany přírody.
„A už tam budem?“
Nejčastější otázka během stopování těchto úžasných primátů trochu připomíná školní výlet: „A už tam budem?!“ Školení rangeři se ale odpovědi dokážou mistrně vyhýbat. Navíc velice často sami nevědí. Zvlášť, když se gorilí tlupa dá do pohybu. A tak šlapete pralesem, který s rostoucí teplotou začíná připomínat prádelnu. Přelezete hranu jednoho kopce a v duchu si říkáte, tady už to určitě bude. Jenže se hustým porostem prodíráte do dalšího údolí.
Jsme tady!
A ve chvíli, kdy toho už máte plné zuby, vedoucí ranger náhle prohlásí: „Jsme tady! Odložte si všechny věci a nasaďte roušky. Ponechte si pouze telefony a fotoaparáty. V přítomnosti goril se nesmí používat blesk. Vaši nosiči zůstanou tady!“ Posledních pár desítek metrů a životní sen se stává skutečností.
Najednou jsou všude kolem vás. Strážci s nimi komunikují mručivými hrdelními zvuky. Ujišťují se tak navzájem, že je vše v pořádku. Matka kojící mládě, výrostci bojující o ulomenou větev, samice pečující jedna druhé o srst, obrovský stříbrohřbetý samec připomínající bájného King Konga…a vy uprostřed toho všeho. Žádné mříže, sklo, vodní příkop…nic vás od těch nádherných tvorů nedělí.
Kdy vznikají nejlepší fotky
Absolvoval jsem toto neuvěřitelné divadlo v průběhu let desetkrát. Nikdy to nebylo stejné. Pokaždé nové. Snad ještě úchvatnější než to předešlé a je pro mě stále těžší nezapomenout, že mám v ruce fotoaparát. Někdy mívám chuť si jen sednout a použít pouze jednu paměťovou kartu. Tu v levé části hrudníku.
A to je myslím právě ta pravá chvíle, kdy má člověk šanci udělat nějakou slušnější fotografii. Když se svůj snímek nebudete snažit urvat za každou cenu, třeba vám ho prales nadělí sám.
Protože právě prales patří k těm fotograficky nejtěžším biotopům. Přítmí, kde nemáte světlo skoro žádné a pokud vám zasvítí sluníčko vytvoří tak kontrastní scénu, že je bez dosvícení (které nesmíte použít) vlastně nefotitelná. Důležitou roli samozřejmě hraje čas, kdy ke své tlupě dorazíte. Pokud je trek náročnější a vy se ke gorilám dostanete kolem poledne za slunečného počasí, je ucházející snímek opravdu oříšek. Černý tvor zalezlý ve stínu uprostřed světle zelených lístků, do kterých praží slunce je fotografova noční můra.
Kouzlo dopoledního světla
Pokud se vám podaří dostat ke gorilám v dopoledních hodinách, dokáže sluneční světlo naopak vykouzlit neopakovatelnou atmosféru. Ve dnech, kdy pohoří přikryjí šedivé mraky a prales se tak stává místem ještě temnějším, využijte toho. Snímek tvora ukrytého v přítmí pralesa může být často originálnější než jen obyčejný portrét v ideálním světle.
Jako vždy při focení divokých zvířat je to hlavně o štěstí. Tak až se vypravíte za gorilami nebo šimpanzi, foťte srdcem, ty dobré fotky pak dorazí sami.
Technické poznámky na závěr
A na závěr rychle k technice. Protože gorilám o dodržování odstupu nikdo nic neřekl, jsou velice často opravdu na dosah. Proto vám postačí i objektiv s kratší ohniskovou vzdáleností. Nejlépe se mi osvědčila kombinace Nikon Z9 + Nikkor 70-200mm/f 2.8 (na druhém těle Nikkor 24-70mm/f 2.8) a v případě šimpanzů či gorilích mláďat, kteří jsou akčnější a pohybují se i ve větvích stromů, skvěle fungoval Nikkor Z 180-600mm/f5.6-6.3.
Autor článku: Petr Slavík
IG: https://www.instagram.com/petrslavikphoto/
