Mohlo by se zdát, že téma Archiv se do tak artového fotografického časopisu, kterým FOTO bezesporu je, moc nehodí. Ale stačí prolistovat pár stránek aktuálního čísla, abyste zjistili, jak nosné takové téma může být. V nejnovějším vydání časopisu FOTO se tedy logicky setkáte spíše s „historickými“ než současnými fotografiemi, to však takříkajíc není nic proti ničemu. Více než 100 stran výborné fotografie, kvalitně vytištěné na dobrém papíru, FOTO přináší bez ohledu na téma v každém čísle a nejinak je tomu i v nové „devětačtyřicítce“…
Kriticky i fakticky
FOTO je typické nejen dobrými, kvalitně vytištěnými fotografiemi, ale také fundovanými komentáři. Článek Kinder vajíčko od Martiny Grmolenské, jakožto úvodní text k tématu Archiv, otevírá problematiku, která je s každým dalším rokem historie fotografie naléhavější a naléhavější. Budu z něj citovat první odstavec, který, aspoň jak doufám, dobře osvětlí, co mám na mysli:
Cizí archiv je jako vajíčko. Můžeme ho jen tak rozklepnout a vylít do uměleckého prostoru. Z krásného a přirozeně vzniklého tvaru již dávno etablovaného umělce s jasnou tváří vytvoříme rozplizlou a neuchopitelnou hmotu, které se do budoucna raději každý vyhne, jen aby to nemusel uklízet. Nebo může kurátor narazit na čokoládové vajíčko s překvapením uvnitř. V tom případě může sníst tu čokoládu kolem, takzvaně slíznout smetanu, otevřít překvapení a jednotlivé součásti dát jen tak na světlo, aniž by skládanku složil. Nebo může být hodně horlivý a egoistický, dílky sestavit a rovnou slepit pořádným dryákem tak pevně, že další interpretace již nebude možná. Přístupů je mnoho a následující text přináší jen pár postřehů.
O stránku dál se autorka trochu vymezuje vůči aktuální velké Retrospektivě Dagmar Hochové v Moravské galerii v Brně. S podtitulkem Případ Dagmar Hochové kritizuje kurátorský výběr fotografií, který nazývá rozbitým vajíčkem a rozmělněním autorčina díla. Dlužno dodat, že na závěr naopak chválí knihu, která nové uspořádání archivu Dagmar Hochové provází. Píše k tomu:
Jiná je situace u knihy, jejíž vydání zpracování archivu Dagmar Hochové provází. Ta je poctou jejímu dílu a jeho shrnutím, v němž utilitami fotografie dokreslují uměleckou tvorbu a rozšiřují ji o nové kapitoly o začátcích tvorby a o závěru života, nijak však nenegují dosavadní obraz autorky.
Je však trochu úsměvné, když po otočení listu najdete na stránkách stejného časopisu článek jiné autorky, Markéty Stulířové: Dagmar Hochová – Havel, Vaculík i Čáslavská, který už je trochu jiný. Sice dobře ve zkratce popisuje život a dílo Dagmar Hochové, plus pozadí vzniku aktuální velké retrospektivní výstavy, nicméně činí to… no zkrátka bez názoru. Neberte to ale jako mou výtku. Říkám si, že je někdy, nebo možná spíše mnohdy, lepší udělat si vlastní názor bez ohledu na posouzení jiných lidí. Ostatně na výstavu této významné české fotografky se až do 29. 9. 2024 můžete podívat na vlastní oči.
Archiv Vendlek
Stejně jako šéfredaktora časopisu FOTO Tomáše Hlivu, i mě potěšil návrat ztraceného syna, Petra Vilguse do řad přispěvatelů (všichni tři jsme bývalí kolegové z bývalého časopisu DIGIfoto). Vzrušující svět je tam, kde právě jsme – tak se jmenuje rozhovor Petra Vilguse s Milošem Vendlekem. Nejsem žádný znalec české (ani zahraniční) fotografie, byť nějaké základy asi mám. Jméno Miloš Vendlek mně však doposud bylo naprosto neznámé. Ovšem když jsem viděl jeho dokumentární, nebo možná spíš street fotografie z 90. let minulého století, bylo mi jasné, že tohoto autora ještě musíme dodatečně objevit…
FOTO 49 v bleskové zkratce
story Chirill Cerepenco
profil Karo Cwik
výstava Dagmar Hochová
soubor Vladimír Birgus
rozhovor Miloš Vendlek
ikona Vilém Reichmann
událost World Press Photo 24
talent Wlasta Laura
útržek Mary Oliver a Daniela Kadlečková
Časopis FOTO na webu | předplatné
