Čtenářský cestopis: S Nikonem za duší Islandu

Island je v poslední době docela „profláknutou“ destinací. Turistická tsunami se začala zvedat po roce 2010, kdy erupce sopky s nevyslovitelným názvem Eyjafjallajökul zastavila leteckou dopravu nad severní Evropou. Najednou všichni zjistili, že je „nějaký“ Island a chtěli ho rychle poznat – tedy navštívit. Počet turistů každoročně stoupal, až dosáhl před covidem zhruba 2,3 miliónů návštěvníků během jednoho roku (Islanďanů je 350 tisíc).

Covid zatnul tipec cestování, takže zde bylo „prázdno“ jako před dvaceti roky, kdy jsem na Island začal jezdit já (moje první cesta 2001). Rok 2022 byl opět už v předcovidových kolejích. A letošní rok je v počtu návštěvníků rekordní. Zase to má zčásti na svědomí sopka – nová, která se objevila v roce 2021 na poloostrově Reykjanes. Nejen všichni Islanďané, ale i turisté ji prostě museli vidět z „první řady“. Podle toho také vypadala doslova narvaná, nově zřízená parkoviště. K sopce pochodoval nepřetržitý zástup lidí lačných pohledu na tekoucí lávu.

Drnová farma Laufás | Foto Jan Sucharda
Drnová farma Laufás | Foto Jan Sucharda

Vzduchem nebo po vodě

Ano, na Island se jezdí (tedy létá nebo plaví lodí Norrönou) za jeho neopakovatelnou přírodou. Architektonické památky, jaké jsou běžné v našich končinách, bychom tam hledali marně. Všechno se v minulosti stavělo ze dřeva a drnů, a tudíž podléhalo rychlé zkáze. Jedna z nejstarších památek je dům č. 10 v Reykjavíku – vzhledem běžná dřevěná chalupa z 18. století, které u nás v pohraničí stojí doslova na každém kroku – kdysi manufaktura, poté sídlo biskupa, nyní galerie. 

Velká část turistických „atrakcí“ se nachází v blízkosti islandské okružní silnice – Ring road One, po níž krouží zájezdové autobusy a naprostá většina turistů v půjčených či vlastních autech. Těch s vlastními auty není až tak mnoho, protože jediná možnost, jak dopravit své auto na Island, je výše zmíněný trajekt Norröna, který pluje z dánského Hirtshalsu se zastávkou na Faerských ostrovech do přístavu Seydisdfjörður na východě ostrova. Plavba trvá dva dny a cena loděnky není nijak nízká. 

Trajekt Norröna má kapacitu 1 500 cestujících a 800 aut a jezdí na Island jednou týdně | Foto Jan Sucharda
Trajekt Norröna má kapacitu 1 500 cestujících a 800 aut a jezdí na Island jednou týdně | Foto Jan Sucharda

Je tohle Island?

Island si pochopitelně, jako zemi s nádhernou a zajímavou přírodou, nenechává ujít ani řada fotografů. Přiletí na pár dní, pořídí efektní snímky a zase zmizí. Jejich fotografie pak kolují po internetu, zdobí katalogy cestovních kanceláří a jsou perlami na webech. A tak vidíme snímky z „osvědčených“ míst – vodopády na jihu – Seljalandsfoss, Skogafossm černou pláž u Víku Reynisfjara, ledovcové jezero Jökulsárlón, tzv. Duhové hory v oblasti Landmannalaugar, či pak na severu vodopád Dettifoss, geotermální oblast Námáskarð, jezero Mývatn a samozřejmě sopku na poloostrově Reykjaness – tu pokud možno – z dronu. (Jinak dronování je na většině turisticky atraktivních míst na Islandu zakázáno.)

Ale je tohle Island? Je i není. Je to jen jeho nepatrná, „vnější“ část. Trávím na Islandu od roku 2001 každé léto a pořád cítím, že mi mnohé zůstává skryto a čeká na můj „objev“. Island, to nejsou jen ty úchvatné obrázky, které vidíme na každém kroku. Jsou to také obtížně překonatelná lávová pole, „nekonečné“ pouště s černým pískem, farmy v odlehlých koutech, kde nejbližší obchod je nějakých 30, 40 kilometrů, drnové kostelíky či drnové statky (dnes skanzeny), opuštěné farmy… A samozřejmě, když už jsme na severu, tak – pokud budete mít štěstí – uvidíte i polární záři.

Polární záře je opravdu úžasné divadlo. V létě ji však nespatříte, protože na Islandu je „polární den“. Šanci máte v období září až duben | Foto Jan Sucharda
Polární záře je opravdu úžasné divadlo. V létě ji však nespatříte, protože na Islandu je „polární den“. Šanci máte v období září až duben | Foto Jan Sucharda

Od kinofilmu a středoformátu k mirrorlessu

Na mých více než třiceti cestách na Island (v některých letech jsem tam byl i třikrát) mě vždycky provázel Nikon. Byly to Nikony F90x, D100, 200, 300 (to jsem ještě měl jako hlavní fotoaparát Pentax 645 II a fotografoval na středoformátové diapozitivy, protože mi nestačilo rozlišení čipů) a pak přišla „bomba“ – Nikon D800, 810 a poté úžasný D850. To už jsem středoformát odložil. No, a v posledních dvou letech Nikon Z 7II a letos prvně fenomenální Z 8. A objektivy: NIKKOR Z 14–30 mm f/4, 24–120 mm f/4, 50 mm f/1,8 a 70–200 mm f/2,8.

Už léta se vyhýbám oněm výše zmíněným „atrakcím“, kde jsou přeplněná parkoviště a zástupy lidí, a pohybuji se ve vnitrozemí nebo ve vzdálených koutech, která jsou ještě turisty „nepolíbená“ a mnoha lidmi a nejspíš i bohem už navždy opuštěná. Abyste mohli na Islandu cestovat po vnitrozemí (které je neobývané a neobyvatelné, a které je přístupné jenom po několik letních měsíců), potřebujete auto s pohonem 4×4. A na některé cesty opravdu velké terénní auto, protože jsou zde nepřemostěné řeky a občas si cesta nezadá s tankodromem. Tam můžete vidět a fotografovat tu „nekatalogovou“ tvář Islandu, prožít dobrodružství při brodění ledovcových řek, kochat se výhledy na krajinu snad podobnou Marsu bez toho, aniž by vám za krkem „funěl“ zástup turistů.

Opuštěná továrna na zpracování sleďů v Djúpavíku na Západních fjordech | Foto Jan Sucharda
Opuštěná továrna na zpracování sleďů v Djúpavíku na Západních fjordech | Foto Jan Sucharda

Zcela mimořádným fenoménem Islandu jsou opuštěné farmy. Běžný turista je zahlédne z okna autobusu či aut i kolem okružní silnice č. 1 a nejspíš ho napadne, že to jsou domy vybydlené „nepřizpůsobivými“ občany. Někdy jen holé betonové zdi, jinde ještě s propadlými střechami a čas od času jen ruiny, stěží napovídající, že zde stál obytný dům. Ty domy nejsou „vybydlené“, ale prostě opuštěné a ponechané svému osudu. U některých uplynulo od odchodu posledních obyvatel několik desítek let, u jiných i několik staletí. Islanďané doslova ctí místa, kde někdo žil a uchovávají jména dávno zaniklých obydlí do dnešních dnů. Tak můžete u cesty vidět směrovou tabulku se jménem bývalé farmy a symbolem přeškrtnuté ho domečku, která nám říká, že kdysi tu žili lidé se svými každodenními starostmi i radostmi, ale teď zůstalo už jen to jméno. Koupíte-li si na Islandu jen trochu podrobnější mapu (třeba 1 : 300 000), uvidíte na ní jména všech farem – a pokud je jméno v závorce, značí, že farma je opuštěná. 

Proč lidé opouštěli své farmy? Někdy proto, že neměli v rodu pokračovatele, ale většinou – zejména ve dvacátém století – jelikož už je malá farmička s několika ovcemi nedokázala uživit. Tak jednoduše odešli za „lepším“ do nějaké vesnice či městečka a našli si práci třeba v rybí továrně. Takových pomníků „prohraných bitev“ s těžkými podmínkami jsou na Islandu stovky. V některých opuštěných farmách – pokud do nich vstoupíte – můžete nabýt dojmu, že lidé odcházeli ve velkém spěchu nebo že odešli teprve včera s úmyslem se ještě vrátit. V policích jsou talíře a hrnky, na sporáku hrnec, v zásuvkách příbory a na okně noviny…

Opuštěná farma Strýta | Foto Jan Sucharda
Opuštěná farma Strýta | Foto Jan Sucharda

Moře, lodě, ryby… 

Dalším fenoménem vypovídajícím o „duši“ Islandu jsou ztroskotané lodě. Moře v blízkosti ostrova bylo a je bohaté na ryby, a proto bylo cílem rybářských lodí mnoha států. To až do doby, než Island v polovině minulého století rozšířil své pobřežní pásmo na 200 mil, aby zabránil „drancování“ přírodního bohatství. (Toto rozšíření bylo i důvodem tzv. tresčích válek mezi Islandem a Velkou Británií. V nich se sice nestřílelo, ale islandské lodě pobřežní stráže pomocí speciálních „nůžek“ přeřezávaly lana rybářských sítí britských lodí.) 

Protože se pobřeží ostrova vyznačuje na mnoha místech útesy skrytými pod hladinu, každoročně na nich skončilo svoji plavbu několik desítek lodí. Můžeme tak vidět trosky anglické lodi Epine rozeseté po kamenité pláži v zátoce Djúpalón nebo lodi Daniel Quere, rovněž anglické, na břehu poloostrova Langanes. Trosky jsou ponechány svému osudu, rez je pomalu rozežírá a ony jsou tak po dlouhá desetiletí památníkem nešťastné události. U některých trosek je informační tabule o lodi a jejím ztroskotání s upozorněním, že trosky se mají nechat tam, kde jsou. Zjistit informace u jiných, vyžadovalo kapku „detektivního“ pátrání – dopisování s obecními úřady v blízkosti či archivy. Tak se mi podařilo odhalit „identitu“ výše zmíněné lodi Daniel Quere nebo například Lodi duchů (jak ji nazývají sami Islanďané) na ostrově Flatey. 

S lovením ryb samozřejmě souviselo jejich zpracování, sušením, solením nebo „tovární“ výrobou oleje a rybí moučky. Okolo Islandu byla v první polovině 20. století skutečná hojnost sleďů, a tak vznikaly větší či menší „továrny“ na jejich zpracování. Jednu takovou, která byla svého času největší betonovou stavbou na Islandu, můžeme navštívit daleko na severozápadě v zátoce Djúpavík. Nebo se můžete podívat na rekonstrukci takové továrny v městečku Siglufjörður na severu, kde je součástí Muzea sleďové éry. Leč sleďový „Klondike“ neměl dlouhého trvání, sledi zmizeli asi po deseti letech, továrny byly opuštěny a začaly chátrat. Dnes se lov ryb řídí striktními pravidly přidělováním kvót.

Vnitřek továrny v Djúpavíku | Foto Jan Sucharda
Vnitřek továrny v Djúpavíku | Foto Jan Sucharda

Drny kam se podíváš

Snad ještě jedno nahlédnutí do „duše“ Islandu – drnové statky a drnové kostelíky. Stěny tvořené umně poskládanými drny a dřevěná střecha pokrytá také drny – to byla po staletí na Islandu jediná stavební technologie. Teprve na přelomu 19. a 20. století se sem začaly dovážet dřevěné „montované“ domy, které tvoří dnes historické jádro řady městeček, včetně Reykjavíku, a začal být využíván cement pro výrobu betonu. V blízkosti okružní silnice na severu (tedy v obležení turistů) leží drnový statek Glaumbær. Ale na severu se nachází i další – mimo hlavní trasy cestovních kanceláří – Laufás, Grenjaðarstaður a Bustarfell, které rozhodně stojí za návštěvu. A stejně tak drnové kostelíky, kterých je do dnešních dnů dochováno v původní podobě pět a další dva vznikly jako rekonstrukce. Na severu je to například kostelík Viðimýrarkirkja, na jihozápadě Hofskirkja (ten je mimochodem posledním kostelem na Islandu, stavěným drnovou technologií). 

Povídání o Islandu by nebylo úplné, kdybych nezmínil ještě jednu věc. Vedle „našeho lidského světa“ je tam ještě druhý svět, svět „skrytých lidí“ (islandsky huldufólk), kteří někdy vstupují mezi „obyčejné“ lidi, ovlivňují v dobrém či zlém jejich osudy… ale to už není o fotografování.

Pokud se čtenáři Nikonblogu vypraví na Island, přeju jim dobré světlo.

Drnový kostelík Hofskirkja – dosud slouží církevním účelům | Foto Jan Sucharda
Drnový kostelík Hofskirkja – dosud slouží církevním účelům | Foto Jan Sucharda
Jan Sucharda | Foto Jiří Skupien
Jan Sucharda | Foto Jiří Skupien

Jan Sucharda

Rodák ze severních Čech, žije v Hrotovicích nedaleko Třebíče. Fotografuje prakticky od dětství, takže nezažil jenom éru filmů, ale první pokusy s fotografií pod dohledem otce absolvoval ještě se skleněnými deskami 6 × 9 cm ve fotopřístroji z produkce tehdy již dávno zaniklé rumburské firmy Emil Birnbaum. Přes fotopřístroje Praktica a později Pentax se dostal až k Nikonu, kterému je věrný dodnes. V devadesátých letech absolvoval několikatýdenní workshop u firmy Sinar ve švýcarském Schaffhausenu.

Samostatné výstavy měl na řadě míst České republiky (Praha, Třebíč, Tábor, Jindřichův Hradec, Rumburk, Náměšť nad Oslavou…) Fotografie Jana Suchardy byly publikovány v řadě časopisů a novin. Jeho fotografie zdobí interiéry např. Jaderné elektrárny Dukovany, Hotelu Zámku Valeč, Sport-V-Hotelu v Hrotovicích a jinde.

Kromě fotografování se věnuje psaní a vydávání knížek o historii obcí a měst jihozápadní Moravy. Na „kontě“ má jedenáct knížek věnovaných Islandu – tři fotografické, pět průvodců a tři sbírky povídek inspirovaných Islandem.

www.jansucharda.cz
www.jas-hrotovice.com

Sdílej

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *